Pompeje doby bronzové: K největší sopečné explozi došlo na ostrově Théra

Vulkán, původně vysoký 1 000 až 1 500 m, byl výbuchem rozmetán do širokého okolí a místo něj zde vzniklo několik menších ostrovů s propadlou kotlinou sopečného kuželu (kalderou) uprostřed. Calliste (doslova „Nejkrásnější“), jak se ostrov dříve jmenoval, erupce pokryla vrstvou pemzy a popela až do výše 60 metrů a pohřbila na něm vzkvétající minojské osídlení. Souostroví známé jako Santorini dnes tvoří největší ostrov Théra, jenž podkovovitě obepíná záliv, menší ostrov Therasia, dva drobné ostrůvky Nea Kameni a Palea Kameni uvnitř zálivu, a miniaturní Aspronisi.

Vzkvétající město

Akrotiri na Théře představovalo jedno z nejdůležitějších prehistorických sídlišť Egejské oblasti. První obyvatelé se zde objevili před šesti tisíci lety. O tři tisíce let později se tu již nacházela rozrůstající se osada a ve 20.‒17. století př. n. l. se Akrotiri stalo jedním z hlavních městských center a přístavů této části řeckého světa.

Na jeho prosperitu ukazuje velká rozloha (zhruba 20 hektarů) a asi 2 000 obyvatel, přičemž na celém ostrově mohlo podle odhadů žít dalších 8 000 lidí v menších osadách a farmách. Archeologové tu našli doklady dobře promyšlené kanalizace, několikaposchoďových domů s nástěnnými malbami, jakož i jejich vybavení.

Množství importovaných předmětů poukazuje na širokou obchodní síť, kterou Akrotiri udržovalo s okolním světem (s Krétou, řeckou pevninou, Kyprem, Sýrií a Egyptem). Život zde byl však náhle přerušen, neboť obyvatelé byli nuceni sídliště opustit. Archeologové tu tedy nacházejí věci, které si s sebou nemohli či nechtěli odnést.

Zkáza Nejkrásnějšího ostrova

Předpokládá se, že erupce vulkánu měla pět fází. Samotnému výbuchu předcházelo v důsledku stoupání magmatu jedno či více větších zemětřesení. Předtím si obyvatelé mohli povšimnout několika varovných signálů: zvýšila se seismická aktivita, hromaděním magmatu ve vulkánu se ostrov zvedal, objevily se horké prameny, vlivem vysokého množství oxidu uhličitého umírala zvířata i rostliny a šířil se zápach síry. Poté, co byl ostrov opuštěn, někteří lidé se asi v domnění, že nebezpečí pominulo, vrátili a začali odklízet trosky. Zastihla je ale samotná erupce, protože úklidové práce a opravy nebyly dokončeny a nářadí leželo opuštěno na hromadách suti. Dokladem může být i nález tří postelí na venkovním prostranství připravených k transportu. 

Hlavní fáze exploze začala velmi rychlým vyvržením pemzy, popela a uvolněním pyroklastických proudů. Část materiálu se mohla dostat až do výšky 30 km a jeho spad vytvořil 7–11 metrů silnou vrstvu. Tato fáze mohla probíhat až 8 hodin. Pak se do kráteru dostala mořská voda, což zvýšilo explozivitu erupce. Následující hodinu do všech stran směřovaly pyroklastické proudy o teplotě 100–300 °C. Při jejich dotyku s vodou mohly vznikat ničivé vlny tsunami. Následoval kolaps vulkánu způsobený vyprázdněním komory. Sopka se tak zhroutila sama do sebe a vytvořila kalderu se dnem asi 400 m pod mořskou hladinou. Pak přišla exploze s obrovským množstvím vyvržené horniny a v poslední fázi došlo k dalším pyroklastickým vlnám. Elektrické napětí na částicích popela v sopečných mračnech vyvolalo bouře doprovázené lijáky, které vytvářely bahenní proudy. 

Síla erupce byla odhadnuta na úroveň vyšší než 7 v indexu vulkanické explosivity (VEI). Pro porovnání výbuch Vesuvu v roce 79 n. l. měl VEI 5, což znamená, že santorinská exploze byla stokrát silnější a desetkrát mocnější než erupce Krakatoy v roce 1883, jež dosáhla stupně 6. Srovnatelný snad mohl být jen výbuch Tambory v roce 1815 s VEI 7.

Pod příkrovem popela

Sídliště v Akrotiri pokryla několikametrová vrstva sopečného spadu, který spolu se seismickými pohyby způsobil destrukci mnoha budov. Některé předměty (především nábytek) popel překryl, a tím zakonzervoval podobně jako v římských Pompejích. Ani zde se tedy nedochovaly dřevěné předměty přímo, ale formou otisků, jejichž sádrové výlitky dávají představu o jejich podobě.

Archeologické výzkumy lokality začaly již v 19. století, ale moderní metody došly uplatnění až ve druhé polovině minulého století, přičemž nejvýznamnější období je spojeno s řeckým archeologem Spyridonem Marinatosem. Akrotiri se mu stalo osudné ‒ při vykopávkách zde roku 1974 za nevyjasněných okolností zemřel. Již během prvních let výzkumů se ukázala výjimečnost lokality. Sopečný popel totiž zakonzervoval několik malovaných fresek nemajících v této době obdoby.

Objevené fresky v Akrotiri - Jarní krajina s vlaštovkami (foto: Flickr, Jean-Pierre Dalbéra, CC BY 2.0)

Na místě zůstalo množství keramiky, zejména předměty denní potřeby, jako picí a jídelní nádoby, olejové lampy nebo květináče, dále nádoby sloužící k transportu potravin a k jejich skladování. Na rozdíl od Pompejí se zatím nenašla žádná těla, ale to se může změnit dalším výzkumem, protože i v římských městech bylo mnoho ostatků nalezeno až později v přístavu, kde se lidé shromáždili, aby společně prchli před zkázou.

Znovuosídlení Santorini

Antickou Théru pravděpodobně trvale osídlili až o více něž 500 let později Féničané, respektive až o jejich osídlení existují archeologické doklady. Krátce poté se na ostrově objevili Řekové a v 6. století př. n. l. se stal kolonií Sparty. V jihozápadní části se na vrcholu kopce začala rozvíjet osada s názvem Théra, která později dala jméno celému ostrovu. Během archeologických výzkumů se zde našly doklady prosperujícího sídliště s obchodními kontakty po celém východním Středomoří. 

TIP: Největší katastrofa v dějinách lidstva: Na celé Zemi zůstalo jen 10 000 lidí

Ve 3. století př. n. l. se zde usídlila ptolemaiovská válečná flotila a určitou míru prosperity si Théra zachovávala i v rámci Římské říše. Toto osídlení zde přetrvalo až do roku 726 n. l. kdy se sopka opět probudila. Po relativně malé erupci zasypala znovu město vrstvou popela a vyhnala obyvatele na dalších téměř 700 let z ostrova.