Podvodní hrdinové: Jak vypadá práce policejních potápěčů
Čeští policejní potápěči sídlí v Brně, ve svém oboru patří mezi špičky a pravidelně se řadí mezi nejlépe hodnocené jednotky na světě. Jejich práce ovšem rozhodně není pro slabé povahy: Většina z nás by to, co tito muži hledají po hmatu, nechtěla vidět ani na dálku…
Probudí vás třeba ve dvě hodiny v noci. Venku mrzne, sněží a fouká ledový vítr. Musíte okamžitě do práce, kde vás v žádném případě nečeká kancelářská židle. Půjdete totiž pod vodu, odkud budete vytahovat mrtvá těla. Tak nějak vypadá život policejních potápěčů.
Zločiny i nehody
Když se zmíněných specialistů zeptáte, na čem naposledy pracovali, odpovědi nebývají veselé: utonulá paní ve studni, auto pod ledem… Většinu jejich práce však tvoří vyprošťování těl, jež často ani nesouvisí s kriminálním případem. Jde například o opilé jedince, kteří spadli do vody, nebo o utonulého, jemuž selhalo srdce. Potápěči ovšem musejí vyloučit spáchání trestného činu. „Hledáme v podstatně dva typy věcí: za prvé ty, s nimiž někdo něco mohl spáchat, a pak předměty pocházející z trestné činnosti,“ vysvětluje Jiří Šejba, potápěč instruktor Policie ČR.
„Policejní potápěč hledá tělo většinou po hmatu v nulové viditelnosti a fyzickému styku s mrtvým se prostě nevyhne. Když jsem začínal, musel jsem na sobě zapracovat, aby mě podobné zážitky netraumatizovaly,“ popisuje Roman Kudela. „Vždy je hrozné, když jde o utonulé dítě,“ dodává Šejba. Další jejich kolega Filip Lipovský zase zmiňuje autonehody se špatným koncem, kdy někdo zapadne pod led, nedokáže otevřít dveře a dostat se ven, ačkoliv má nad sebou třeba jen půl metru vody.
Práce po hmatu
Lipovský také vyjmenovává, v jakých oblastech se policejní specialisté pohybují nejčastěji: „Většinou jsou to stoky, různé říčky, slepá ramena, rybníky, kde nebývá viditelnost příliš dobrá.“ Podvodní pátrači mají sice k dispozici sonar, detektory kovu i roboty, ale v první řadě se vždy jedná o jejich ruce. Převážná část práce se odehrává po hmatu a utonulého často objeví tak, že do něj narazí. Lze si na něco podobného vůbec zvyknout?
„Musím říct, že jsem nikdy utonulého nenašel, když jsem se potápěl rekreačně. Neumím si proto představit, jak by to na mě v danou chvíli zapůsobilo. Ale když jdu pod vodu s tím, že mrtvého hledám, je to úplně jiné,“ vysvětluje Šejba. S kolegy se shodují, že i z jejich práce se časem stává do jisté míry rutina.
Mrazivá setkání
Některá policejní cvičení probíhají v zatopeném lomu Šifry na Hornobenešovsku, ale policisté tam už několikrát vyráželi i na ostrou akci. Naposledy hledali pod ledem polské kolegy. Taková událost se jim zaryje pod kůži: Když dole narazí na profesionála, oblečeného stejně jako oni, zamrazí je víc než obvykle. Nehody profipotápěčů jim připomenou, že pracují v místech, kam člověk v podstatě nepatří. A i když každé hodině ponoru předchází mnohahodinové plánování, vždycky se může něco pokazit.
