Podmořský intelektuál: Neznámý svět stále tajemných chobotnic

Chobotnice jsou fascinující mořští tvorové, kteří vědce stále ohromují svou inteligencí. Je jich mnoho druhů – existují jen pár centimetrů velké, roztomile vypadající chobotničky, ale jsou známy i chobotnice dosahující gigantických rozměrů. Vždyť některým druhům dorůstají chapadla do délky až devíti metrů a každé z nich je vybaveno miliony neuronů. 

Brnění odhozené evolucí

Chobotnice se na světě objevily poměrně nedávno, přibližně před 200 miliony let. Patří mezi hlavonožce, kteří spadají do jedné ze tříd kmene měkkýšů. (Do podtřídy dvoužábrých se spolu s chobotnicemi řadí také olihně a sépie.) Přitom jsou nejvyvinutější skupinou mezi měkkýši a bezobratlými vůbec. 

Fosilní nálezy mořských měkkýšů jsou známy již ze starších prvohor. Tehdy hlavonožci většinou bývali vybaveni schránkou, ale v průběhu evoluce se dokázali prosadit naopak měkkýši bez vnějších ulit. Většina současných žijících mořských měkkýšů již vnější schránku nemá, výjimkou jsou známé loděnky, které patří do čeledi loděnkovitých (Nautilidae).

Jediný útočník

Lidé si o chobotnicích již dávno vyprávěli strašidelné příběhy. Tyto báchorky byly často podporovány kreslenými ilustracemi a dokázaly lidstvo vystrašit tak, že se těchto mírumilovných tvorů dodnes do jisté míry bojí. Menší druhy obávaných vládců moří ovšem zároveň často končí na talířích v přímořských letoviscích mezi běžnými „plody moře“. 

Zejména občasným potápěčům je potřeba zdůraznit, že chobotnice je sice dravý živočich, ale člověku neublíží. Namísto útoku volí útěk a tehdy často používá nejen svou rychlost, ale také tmavě zbarvený sekret z takzvané inkoustové žlázy. Výměšek vytvoří matoucí „mrak“, který nejenže zablokuje zorné pole útočníka, ale navíc zasáhne i jeho čichové orgány. Chobotnice tak může snadno a rychle zmizet. Jedinou výjimku mezi neškodnými chobotnicemi tvoří sotva deseticentimetrová chobotnička žijící u australského pobřeží. Jmenuje se chobotnice kroužkovaná (Hapalochlaena maculoso) a produkuje toxin tak prudký, že může usmrtit i člověka. Účinky její smrtící látky se dají přirovnat k nejprudším hadím jedům. 

Vlohy stavebních inženýrů

Chobotnice můžeme zcela právem nazývat intelektuálkami podmořského světa. Vždyť i na internetu lze zhlédnout mnoho videozáznamů z vědeckých výzkumů, odborných testů nebo z akvárií, na nichž chobotnice prokazují svou vysokou inteligenci. Například se naučily fotografovat, umí najít únikový východ z akvária, dokážou přijít na kloub zavřené sklenici a šroubováním se dostat k jejímu obsahu. V neposlední řadě umí chobotnice rozlišovat různé geometrické tvary ale i předměty s různě upraveným povrchem a dokážou ve vodě detekovat i nepatrné koncentrace různých látek. 

Podle známých skutečností lze usuzovat, že tito hlavonožci dokonce disponují estetickým cítěním a inženýrskými vlohami. Mají rádi barevné předměty, jako například sklíčka, a obklopují jimi své domovy. Pro stavbu úkrytu si chobotnice pečlivě vybírá materiál a jeho tvar, nestaví podle jednoho vzoru nebo klíče, ale dokáže se přizpůsobit okolnostem. Zvládne shromáždit a spojit vhodné stavební prvky, nadzvednout kámen a podložit jej jiným kamenem. Chobotnice je velmi učenlivé stvoření, u nějž lze snadno vytvořit podmíněné reflexy na určité podněty. Hravě „pochopí“ souvislost předmětu s něčím příjemným nebo naopak. V tomto má tedy podobné dispozice jako například psi, ale přitom je na mnohem nižší vývojové úrovni. 

Geniální výkony, úniky a převleky

Podle některých názorů je inteligence chobotnic v mnoha ohledech srovnatelná s hlodavci. Řada výzkumů a pozorování ukazuje, jak si dokážou nad očekávání dobře poradit i se složitějšími problémy. Rakouský etolog Hans Fricke pozoroval chobotnici, která zvládla manipulaci s průhlednými přepážkami oddělujícími jednotlivé části akvária. Jiné chobotnice byly nafilmovány, jak vyřeší otevření obalu s krabem uvnitř, vlezou do úzké nádoby, když kořist nejde vytáhnout ven. Umí se protáhnou i úzkou a dlouhou trubicí, když je jejich cílem kořist nebo svoboda.

Chobotnice Paul se stala v roce 2010 televizní hvězdou v předpovídání výsledků fotbalových zápasů při MS světa a jedna kalifornská chobotnice se proslavila otevřením výpustě u obrovského akvária. Výčet podobných případů by přitom mohl být mnohem delší … 

S nadsázkou by se dalo říct, že inteligence chobotnic je částečně uložena přímo v chapadlech. Mají jich osm až deset a dosud byly zaznamenány pouze dva unikátní případy druhů se šesti rameny. Zdánlivě jednoduchý nervový systém chobotnic musí zvládnout velké množství úkolů – například směr pohybu, ale také ovládání jednotlivých chapadel. Všechny zvládá dobře, ale přitom má své oblíbené a nejšikovnější chapadlo. Celkem logicky to bývá to, jež má podmořská intelektuálka pod kontrolou svého velmi dobrého zraku. Chobotnice je také mistryní převleků. Řídí velké množství pigmentových buněk v kůži (chromatoforů) a velmi rychle zvládne změnit barvu povrchu svého těla. 

Naprogramovány pro smrt

U většiny druhů chobotnic vybíhá z kulovitého těla osm ramen, i když jak už víme, jsou z tohoto počtu i výjimky. U samců je jedno z ramen nazváno hektokotylus a jsou v něm uloženy spermatofory (malá schránka se spermiemi). Tato část těla je samčím pohlavním orgánem potřebným při páření. U některých druhů jsou samci dokonce schopni oddělit rameno od těla a „nabídnout“ jej samici. Orgán vnikne do její plášťové dutiny a ve správnou chvíli uvolní spermie. Většina druhů ovšem hektokotylus neodděluje. 

Chobotnice jsou plodné jen jednou za život a svá vajíčka kladou v bělavých slizových provazcích, které bývají zavěšeny v jeskyňkách nebo na jiném pevném podkladu na chráněných místech. Matka svá vajíčka hlídá, dokud se nevylíhnou, což obvykle trvá jeden až tři měsíce. Během této doby téměř nepřijímá potravu. Vylíhnuté larvy se podobají buď dospělým jedincům, nebo jsou velmi drobné, a tvoří pak součást mořského planktonu. Jakmile se vajíčka vylíhnou, chobotnice v drtivé většině případů uhyne. 

Donedávna se zoologové domnívali, že chobotnice hyne vyčerpáním a nedostatkem potravy, ale nedávno přišli na to, že vše je jinak. Prvotně je její smrt způsobena genetickým naprogramováním, když jsou aktivovány sekrety endokrinních žláz. V experimentech bylo dokázáno, že pokud jsou tyto žlázy chirurgicky odstraněny, chobotnice může žít několik dalších měsíců. Teprve pak skutečně umírá hlady. 

Uznání pro podmořské „pavouky“

Další neméně pozoruhodnou částí těla chobotnic je ústní otvor nazývaný radula. Ústa jsou tvořena dvěma pysky s několika řadami zubů a uvnitř ústního otvoru je drsný jazyk zpevněný chrupavkou. Kořist sevřenou chapadly chobotnice usmrtí toxickým výměškem, jenž vylučují žlázy umístěné po stranách jícnu. K ústům patří i zobák, který je společným znakem hlavonožců. Jeho spodní polovina je o něco delší a větší než horní a toto hrozivé zařízení umožňuje všem hlavonožcům rozlamovat i velmi tvrdé schránky a skořápky krabů.

Chobotnice se živí především kraby, různými měkkýši, mlži, mořskými raky a malými rybami. Jejich těla nejdříve natráví vně, což znamená, že vypustí do kořisti trávící enzymy, a potom rozpuštěnou tkáň vysají. Podobně, jako to dělají pavouci. 

TIP: Pořádek ve změti končetin: Proč si chobotnice nezauzlí svá chapadla?

Samotné chobotnice jsou naopak vítanou pochoutkou mořských savců, jako jsou například vorvani nebo delfíni. Rovněž se stávají kořistí člověka a jsou připravovány na mnoho nejrůznějších způsobů. V Jižní Koreji a v Japonsku a zřejmě i jinde v Asii jsou restaurace, které nabízejí ke konzumaci i živé chobotnice. Alespoň někde se ale chobotnicím, které byly jako všichni ostatní bezobratlí odedávna považovány za tvory, kteří necítí bolest, blýská na lepší časy. V Británii například prošly Sněmovnou lordů nové zákony proti týrání zvířat. Mezi chráněné druhy byl vedle mnoha obratlovců poprvé uveden také jediný zástupce bezobratlých – chobotnice.