Podivná obyvatelka pouště: Dlouhověká welwitschie podivná
Welwitschie podivná je z evolučního hlediska pozoruhodným úkazem. Jedná se vlastně o strom, který se z někdejších podmínek pralesa dokázal přizpůsobit novému prostředí s minimem srážek
Strakapoudov, jak jsme si soukromě pojmenovali přístavní město Swakopmund na Pobřeží koster, zůstává za námi v oblacích prachu. Náš terénní vůz směřuje po kamenité silnici do hornaté oblasti Damaralendu v severozápadní části Namibie a my se těšíme na jeden ze zlatých hřebů naší cesty po Namibii. Právě v této oblasti, především v okolí pohoří Brandberg mezi aloemi a euforbiemi, se totiž hojně vyskytuje endemitní rostlina jihozápadní Afriky welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis).
S průvodcem na scestí
Odpolední slunce nám připomíná, proč Evropané, stejně jako příslušníci kmene Damara, dali Brandberským horám přízvisko „ohnivé“. Nízké slunce barví žulové stěny do ruda a teplem se tetelící vzduch vytváří zdání plamenů. Při pohledu na zrudlé skalní stěny se nám ovšem stejně vhodné jeví pojmenování, které horám dali lidé z kmene Herero. V jejich nářečí jsou to totiž pro změnu Omukuruvaro, hory Bohů.
Čas od času zastavujeme a pozorně se rozhlížíme. Dost dlouho se nám ale na našich zastávkách nedaří najít jedinou welwitschii. Zákonem chráněná rostlina, která je symbolem Namibie, tady někde určitě musí být. Podle průvodce ze známé knižní edice jsme na správném místě, ale po rostlinách, jež se dožívají i více než 1 000 let, není nikde ani památka. Přitom jsme podle přiložené mapky a fotografie přesně tam, kde mám být. Když ale později analyzujeme prvotní neúspěch, zjišťujeme, že grafik si s námi tak trochu pohrál. Aby mohl rostlinu zobrazit s typickým pohořím v pozadí, tak ji na fotografii ve fotoeditoru (s)prostě nakopíroval.
Hledání a rutina
Neobvyklá rostlina, kterou hledáme, nese jméno po svém objeviteli Friedrichu Welwitschovi – botanikovi, lékaři a cestovateli, který pracoval pro portugalskou vládu. Sám pocházel z rakouských Korutan a patřil k tzv. korutanským Slovincům. Rostlinu objevil v roce 1859 a vědecky ji popsal o tři roky později.
Ze začátku jako by se nám welwitschie vyhýbaly, ale když už se opravdu dostaneme do jejich blízkosti, nedají se jen tak snadno přehlédnout. Z dálky rostlina připomíná velký trs seschlých banánových slupek, které na zemi vytvářejí přisedlou růžici. První welwitschie nakonec nacházíme až na severní straně pohoří a jsme z nich patřičně nadšeni. Při dalších cestách je ovšem potkáváme pravidelně a prvotní nadšení se přeměňuje v běžnou cestovatelskou rutinu. Tyhle nízké rostliny s listy rozlezlými po širokém okolí ke zdejší krajině prostě neodmyslitelně patří.
Slunečník z tenkých listů
Welwitschie je pouštní rostlina, která dokáže žít v extrémních podmínkách sucha a pouštní větrné eroze. Její podoba je dokonale uzpůsobena k maximálnímu využití vzdušné vlhkosti, která je často jediným zdrojem blahodárné vody. Listová růžice brání odpařování vody z kořene, který je rezervoárem vody. Na růžici zároveň dochází ke kondenzaci vody, která stéká ke kořenu. Rostlina svými listy pokrývá bezprostřední okolí, čímž se zároveň chrání proti přehřátí. Teplota povrchu pouštních oblastí totiž v těchto místech dosahuje až 65 ° C ve dne, zatímco v noci klesá na sotva 5–7 °C.
Listy welwitschie mají průměrnou tloušťku jen 1,4 mm a jejich povrch je opatřen mnoha drobnými průduchy v hustotě okolo 22 000 na centimetr čtvereční. Na rozdíl od většiny pouštních rostlin, které mají průduchy ke snížení výparu vody jen na spodní straně listu odvrácené od slunce, u welwitschií jsou průduchy na obou stranách. Průduchy slouží jak pro dýchání rostliny, tak pro získávání vody.
Prospěch z osudové mlhy
Ne náhodou rostou welwitchie maximálně do vzdálenosti 80 km od západního pobřeží Namibie, od tzv. Pobřeží koster (Skeleton coast). Zde se studený a vlhký atlantský vzduch potkává s rozpáleným a vysušeným povětřím pouště Namib. Díky tomu dochází k intenzivní kondenzaci a vzniku mlh, z nichž rostliny získávají dostatečnou porci vláhy.
Zatímco vegetaci mlhy prospívají, jejich neprostupnost se po staletí stávala osudnou pro mořeplavce, kteří plachtili podél západního pobřeží jižní Afriky. V této oblasti na mlhu doplatilo velké množství lodí. Paradoxní je, že pobřeží je v těchto místech převážně písčité a námořníci zpravidla samotné ztroskotání na písečných mělčinách přežili. Osudnou se jim stala až poušť Namib, která se táhne několik set kilometrů do vnitrozemí. Tu nikdo nedokázal přejít. Kostry vraků lodí i lidských těl pak daly tomuto nevlídnému pobřeží jméno.
V Namibii i v ČR
Welwitschie jsou dvoudomé rostliny, jejichž jedinci mají buď jen samčí nebo naopak jen samičí květy. Velké samičí rostliny dokážou vyprodukovat až 10 000 semen. Sotva jedna polovina z nich je však oplodněna a jen z 1 % semen vznikne dospělá rostlina. Tyto endemické organismy nejsou na vyhynutí, ale namibijská vláda je přesto chrání jako jeden ze symbolů země a jako evoluční, endemitní relikt vývoje rostlin na naší planetě.
TIP: Namibijské Pobřeží koster: Vyceněná tvář pouště Namib
Pro jejich spatření ale není nutné jezdit do Namibie. Ten, kdo by rostliny chtěl vidět živé, může navštívit expozici Liberecké botanické zahrady, která welwitschie dlouhodobě úspěšně pěstuje.
Co ještě o welwitschii nevíte
- Welwitschie podivná (Welwitschia mirabilis) je jediným rostlinným druhem svého rodu. Jde o dvoudomou vytrvalou rostlinu s dlouhým kořenem a se dvěma (vzácně třemi) protilehlými, stále dorůstajícími listy.
- Trs rostliny bývá 50 cm, výjimečně 100 cm vysoký. Kořen rostliny sahá zhruba do hloubky odpovídající délce živých listů.
- Listy welwitschie jsou nejdelšími rostlinnými listy na světě a dosahují délky kolem 6 metrů (započítává se i jejich odumřelá část) se šířkou až 1,8 m. Průměrný roční přírůstek listu je 8–15 cm.
- Metodou rozpadu izotopů uhlíku se potvrdilo nejvyšší stáří rostlin 500 až 1 000 let. V literatuře i na orientačních tabulích se můžete dočíst, že tato rostlina se dožívá stáří 1 500 – 2 000 let, což je ovšem spekulace, která nikdy nebyla vědecky potvrzena. Stáří 1 000 let je přesto úctyhodné.