Pod šesticípou hvězdou: Židovské legie položily základ budoucích sionistických ozbrojených sil

V polovině března 1915 dorazili na štáb britského generála Johna Maxwella v egyptské Alexandrii dva muži. Původem ruští Židé Vladimir Žabotinský a Josef Trumpeldor patřili v té době k předním sionistickým aktivistům usilujícím o osvobození Svaté země od turecké nadvlády a zřízení samostatného židovského státu. Maxwellovi předložili nabídku na zřízení samostatné vojenské formace tvořené převážně židovskými uprchlíky z Palestiny, případně dalšími dobrovolníky hlásícími se k ideám sionismu. Generál zprvu váhal, následně však souhlasil se vznikem podpůrné jednotky – takzvaného Sboru sionistických mezkařů (SSM – Zion Mule Corps), který by podpořil dohodové válečné úsilí na Gallipoli.

Hrstka odvážných

Idea vytvoření zvláštního židovského vojenského útvaru vycházela ze širší víry v „daň z krve“, již musejí národy či společenské vrstvy zaplatit, chtějí-li se po válce domoci svých práv. Takto ji také chápali oba zmínění „otcové“ jednotky, kteří se spolu s tisíci soukmenovci z celého světa před první světovou válkou usadili v Palestině. Protože však odmítli přijmout turecké občanství, museli zemi zaslíbenou po vypuknutí konfliktu opustit. Žabotinský a Trumpeldor odešli do Brity kontrolovaného Egypta, kde se po diskusích s dalšími vysídlenci podíleli na vytvoření Výboru palestinských uprchlíků. Záhy došli k přesvědčení, že centrální mocnosti nemohou válku vyhrát, a rozhodli se proto vsadit na Dohodu. Založení vlastních ozbrojených formací bojujících bok po boku se spojenci mělo po vítězné válce dopomoci k založení samostatného židovského státu v Palestině. 

Do nově vzniklého SSM – název jednotky oba její tvůrce iritoval, neboť jej považovali za nedůstojný – se v první vlně přihlásilo asi 650 mužů. Jádro tvořili palestinští Židé, nejčastěji původem z Ruska, další přišli například ze severní Afriky i dalších částí světa. Velitelem se stal britský podplukovník John Henry Patterson. Jednotka dostala 750 mezků, s jejichž pomocí měla zajišťovat zásobování sil na frontě. V druhé půli dubna 1915 se SSM přesunul, bez ohledu na nedostatek výcviku i vybavení, na bojiště na Gallipoli, kde spolu s řadou dalších neevropských vojenských útvarů několik měsíců vykonával pomocné a logistické práce. 

Navzdory původnímu očekávání se Židé osvědčili a několik vojáků obdrželo medaile za statečnost – mezi nimi též kapitán Josef Trumpeldor, který sloužil, přestože mu chyběla ruka (viz Bojovníci za židovskou věc). Osm mužů na Gallipoli padlo a dalších 55 utrpělo zranění. Po skončení kampaně Britové SSM rozpustili.

Zrod legie

Velení původně neplánovalo obnovení či vznik nové židovské formace. Na přímluvu bývalého velitele SSM podplukovníka Pattersona i díky vytrvalé agitační činnosti Žabotinského se však podařilo shromáždit někdejší židovské veterány do jedné jednotky – 20. londýnského praporu. Ten se měl později stát jádrem větší vojenské formace. Situace na blízkovýchodní frontě i vytrvalost sionistických agitátorů nakonec vedly k tomu, že o vzniku samostatné židovské jednotky jednal i válečný kabinet. 

Odpůrci argumentovali především předpokládatelnými poválečnými nároky Židů, kteří existenci vlastní formace nepochybně využijí k prosazení svých požadavků. Dále se objevovala oprávněná obava, že oficiální zřízení takovéhoto vojenského tělesa přispěje k nárůstu antisemitismu jak v Turecku, tak i v samotné britské armádě. Nakonec však převážily hlasy příznivců a v srpnu 1917 vznikl (převážně židovskými vojáky tvořený) 38. prapor Královských střelců, známější jako „Židovský“ či „Judský“ prapor.

Do něj se okamžitě začali hlásit další dobrovolníci z celého světa, hlavně však z USA a Kanady. Sám Žabotinský ve svých pamětech odhadl složení mužstva na 34 % vojáků ze Spojených států, 30 % z Palestiny, 28 % z Velké Británie, 6 % z Kanady a po jednom procentu z Argentiny a osmanské říše. Nešlo přitom vždy jen o Židy, hlásili se i někteří syrští křesťané usilující o osvobození své domoviny od turecké nadvlády. Britové zareagovali zřízením několika dalších pěších praporů. Dohromady židovská legie čítala přes 5 000 mužů, navenek se její příslušníci odlišovali nášivkou Davidovy hvězdy na pravém rukávu stejnokroje.

Do akce

Dopoledne 2. února 1918 pochodovala legie slavnostně ulicemi Londýna. Druhý den se nalodila na plavidla, která ji přepravila na Blízký východ. V době, kdy na bojiště dorazila, se již nemalá část Palestiny včetně Jeruzaléma samotného nacházela v rukou Dohody. Židovští vojáci se tak po příjezdu do Egypta přesunuli rovnou do Svaté země. Pro řadu z nich to bylo poprvé v životě. Americký příslušník formace Ferdinand Breth zaznamenal tento moment ve svém deníku: „Kolem třetí odpoledne jsme dorazili do Rafy, což byla první zastávka v Palestině. Byli jsme v zemi našich snů a já si již mockrát představoval, jak úžasný moment to bude, až naše legie dosáhne zaslíbené země. Čekal jsem, že hoši propuknou v nadšení, budou se vrhat na kolena a líbat zemi, pro kterou se rozhodli nasadit své životy. Nic z toho se ale nestalo. Ruský Žid není sentimentální. Příjezd do Palestiny nijak nenarušil naše každodenní handrkování a partičky pokeru.“ 

V červnu se pak jednotka zapojila do bojů s Turky severně od Jeruzaléma. Muži 39. praporu přepadli osmanský opevněný tábor a díky „nevídaně agresivnímu postupu“ se jim podařilo nepřítele rychle přemoci. Následovaly další menší potyčky v údolí Jordánu, během nichž padlo nebo bylo zajato asi 20 příslušníků jednotky. Větší problém však Židům způsobila malárie, která pokosila několik stovek mužů a na několik týdnů formaci prakticky vyřadila z boje.

V září se jednotka zúčastnila významné bitvy u Meggida a pomohla obsadit přechody přes Jordán. Útočníci tentokrát narazili na tuhý odpor, nakonec se však dvěma rotám amerických dobrovolníků podařilo dobýt několik brodů a postoupit několik kilometrů za řeku. Generálmajor Edward Clayton na konto legionářů uvedl: „Obsazením brodů přes Jordán jste ve velké míře pomohli spojeneckému vítězství u Damašku.“ Bitva také představovala vrchol válečného nasazení židovské legie a Vladimir Žabotinský byl po ní vyznamenán Řádem britského impéria.

Obezřetní Britové

S blížícím se koncem války sloužili židovští vojáci stále více ve funkcích zajišťovacích sil a vypomáhali především s hlídáním válečných zajatců. Britové se však svých spolubojovníků stále více obávali. Oprávněně předpokládali, že Židé sledují především vlastní zájmy a s blížící se porážkou společného nepřítele bude loajalita rychle klesat. Již krátce po podpisu příměří se začaly objevovat první případy neposlušnosti či dokonce drobnější vzpoury. Na klidu Londýnu nepřidával ani fakt, že v té době představovala židovská legie téměř šestinu všech okupačních armád na rozlehlém území Blízkého východu. Také proto se již v průběhu roku 1918 Britové bránili dalšímu rozšiřování formace a odmítali další tisíce dobrovolníků, kteří projevili o službu v legii zájem.

Z těchto zmíněných důvodů Britové demobilizovali židovské prapory jako jedny z prvních již v listopadu 1918. Mužstvo se vrátilo do svých domovů, část se však usadila v Palestině. Zbytek sil byl zredukován na jeden prapor sloužící až do 20. let.

Hrdinové sionistického hnutí

Ačkoliv vojenský význam židovské legie zůstal poměrně omezený – v průběhu války padla „jen“ necelá stovka jejích příslušníků, pro sílící sionismus šlo o důležitý počin. Veteráni se stali hrdiny osvobozeneckého boje. V řadách formace pochodovala Palestinou celá řada osobností spojených se současným Izraelem, například ministerští předsedové země David Ben Gurion a Levi Eškol, druhý prezident židovského státu Jicchak Ben Cvi nebo zakladatel Hagany Dov Hoz.

Formace však přinesla palestinským Židům i další ovoce – díky ní se řada osadníků naučila zacházet se zbraněmi a také si osvojila znalosti britské taktiky. Bývalí členové legie stáli u kořenů polovojenských jednotek chránících sionistické zájmy v zemi. To se projevilo už v roce 1920, kdy izraelité museli čelit hromadným útokům Arabů, a právě někdejší členové formace v čele polovojenských oddílů prokázali – na rozdíl od britských úřadů – schopnost efektivně chránit své souvěrce. Po tomto pogromu rozpoutali Britové v Palestině sérii razií a zatýkání na obou znesvářených stranách, které neunikl ani hrdina impéria Vladimir Žabotinský. Řada veteránů se pak podílela na vzniku ilegální židovské armády známé jako Hagana, která je považována za předchůdkyni dnešních Izraelských obranných sil.