Pod kuratelou černého peří: Kdo jsou opravdoví králové londýnského Toweru?

S britským královským dvorem se pojí spousta podivných, či vyloženě vtipných úřadů. Víte, že má královna oficiálního hlídače svých razítek? Kdo by to byl řekl? A to nezmiňujeme osobního dudáka, královského natahovače hodin, nebo – vskutku ctnostný post – nakrajovače pečeně. 

Koho by tedy překvapilo, že existuje i královský strážce havranů? Jmenuje se Christopher Skaife a jeho povinností je starat se o sedm hvězd z čeledi krkavcovitých, které sídlí v londýnském Toweru – pevnosti z 11. století a jedné z nejpopulárnějších turistických atrakcí v Británii. 

Legenda o strážcích

Žádná komentovaná prohlídka, článek či kniha vztahující se k Toweru se neobejde bez zmínky o jisté legendě: Karel II. dostal varování, že pokud jednou havrani uletí a nadobro opustí věž, „celá se obrátí v prach a převeliké neštěstí dopadne na království“. Vydal prý tedy edikt, jenž černé ptáky ochraňuje na věky věků. 

„Dobrá historka, ale současně naprostá hloupost,“ oponuje Skaife, který kvůli legendě doslova „prohrabal“ královské archivy, ale nenašel nic, co by svědčilo o jejím reálném základu. První zmínky o havranech nepocházejí ze 17. století, kdy Karel II. vládl zemi zmítané požáry a morem, ale až z viktoriánské Anglie o dvě století později. Tehdy všichni šíleli po „retro“ gotice a spisovatel Charles Dickens choval havrana coby domácího mazlíčka. 

Bez ohledu na mlhavou mytologii o původu ptáků se Skaife o havrany – z nichž se v moderní sobě staly celebrity – stará s neuvěřitelnou energií. Jednou se dokonce vyšplhal na rozvrzanou korouhev na vrcholku věže, kde se tvrdohlavý opeřenec usadil a odmítal se vrátit domů. Královský strážce krmí své svěřence pochoutkami, většinou psími suchary namočenými v krvi. Přesto mu občas ukážou záda a prostě na čas zmizí. 

Slečna jménem Merlin

Setkal jsem se s ním v sobotu ráno, zatímco venku bylo zataženo a mrholilo. Měl na sobě svoji každodenní uniformu: plochý klobouk s krempou, tmavě modrou tuniku a insignie, jež vzdávají čest královně. Je to robustní chlap, bývalý střelec z kulometu, který po 24 letech služby v armádě získal post Yeoman Warder neboli „svobodný strážce“. Dnes už jde pouze o ceremoniální roli pro vysloužilé vojáky a populárně se jim neřekne jinak než „Beefeater“ (doslova „pojídači hovězího masa“ – za vlády Tudorovců dostávali narozdíl od ostatních v rámci služby každý den velké porce masa). Celkem 37 z nich si stále svou pozici drží – místo hlídání vězňů v Toweru však střeží především tradici a dělají průvodce. 

„A hele, jako na zavolanou,“ říká Skaife, zatímco ukazuje nahoru, „tohle je Merlina“. Na střechu Královského domu uvnitř hradního komplexu dosedá velká černá havranice. Trochu nevrle obhlíží zástupy promoklých turistů, kteří se tlačí přes mostek nad příkopem. Zvláštní jméno si vysloužila kvůli příslovečně obtížnému určování pohlaví u těchto ptáků. Ačkoliv ji pojmenovali Merlin, nikdo jí už nechtěl měnit jméno poté, co se zjistilo, že jde o samičku. „Umí být hodně svéhlavá,“ vysvětluje s obdivem v hlase Skaife. „Ráda si dělá věci po svém.“

Velmi britské slabosti

Havrani, kteří dnes v Toweru sídlí, pocházejí od chovatelů. Nejde však o žádné ochočené mazlíčky, nýbrž o dost nezávislá, polodivoká stvoření. Jsou volní, ale také nesvobodní. V noci je Skaife láká do oplocených ohradníků, aby je držel v bezpečí od hlavních nepřátel – lišek (v roce 2013 dva z nich zakously). Ráno je zas vypouští ven, popořadě od nejkrotšího až po toho nejvíc dominantního. Ptáci obsadí svá teritoria a začnou houpavě poskakovat po nádvořích s grácií, kterou Dickens popsal jako pohyb „velmi svérázného gentlemana v těsných holínkách, který zkouší ráznou chůzi po cestě plné sypkého štěrku“. 

Při pohledu zblízka vypadají jako obrovské vrány, jež někdo namočil do oleje. Člověku se neomylně dere na mysl píseň o „sovách v mazutu“. Jejich peří je na světle měňavé, pařáty připomínají účelné nástroje a zobáky jsou „jako švýcarák“, jak se vyjádřil Skaife. Když havran uloví myš, stačí pár klovanců, aby oběť svlékl z kůže – jako byste sundávali rukavici. 

A co celý den dělají? Posedávají na lavičkách, hrají si se strakami, prohrabují odpadkové koše. Skaife tvrdí, že mají – ostatně jako většina Britů – slabost pro hranolky. Prohledávají smetí, dokud nějaké nenajdou, a pak je vyválejí v kaluži, aby je zbavili sýrové omáčky, která jim moc nejede. „Když dostanou chuť a mají příležitost, klidně ukradnou děcku sendvič,“ vysvětluje strážce. 

Lety bez křídel

Jeden z havranů, Poppy, se od „páníčka“ nechá rád podrbat. Srážce však důrazně varuje kohokoliv, kdo by se o něco podobného pokoušel. Místní opeřené „star“ zkrátka nejsou žádní krotcí mazlíčci, o čemž svědčí mnohé jizvy od klovnutí, které má Skaife na těle. 

Havrani umějí létat, ale ne moc dobře a ne příliš daleko – tedy alespoň se o to nijak často nepokoušejí. Nejraději zavítají na vrcholky střech a hradní cimbuří. Dřívější strážci zavedli tradici přistřihování křídel, aby ptáci nemohli létat vůbec. Jednoho dne se ovšem havran Thor vyšplhal po lešení okolo Bílé věže až nahoru. Když se k němu Skaife dostal, aby ho bezpečně sundal, pták se rozlétl – a seskočil do hlubin. Dole dopadl s tupým žuchnutím. „Umřel mi v náručí,“ vzpomíná strážce. 

Po incidentu Skaife přísahal, že příště už bude letky zastřihovat jen v nezbytně nutné míře. Říká tomu „údržba peří“ a provádí ji několika krátkými cvaknutími nůžek. Víc stříhá za dlouhých horkých dnů a méně během studených tmavých zim. Přesto jeho svěřenci čas od času pláchnou. Například Munin – pojmenovaný podle jednoho z havranů, kteří v norské mytologii slouží bohu Odinovi – doletěl z hradu podél Temže až do Královské observatoře v Greenwichi. Místní pozorovatel ptáků ho dokázal chytit do sportovní tašky, protože si spočítal, že se známkou na noze asi patří Toweru. Navíc, ačkoliv se v Británii registruje na třináct tisíc havraních párů, všichni divocí jedinci z okolí Londýna vymizeli. 

Trable s námluvami

„No ne, mrkněte na to!“ volá Skaife, zatímco si samec Harris přisedl na bydle k Merlině. „Tady se někdo sbližuje? Na to bychom si měli dát pozor,“ vraští obočí. Havrani si hledají partnery na celý život, vysvětluje Skaife, jenže v Toweru jsou věci komplikovanější než v přírodě. Namlouvací rituály mohou zahrnovat krákání, čepýření, roztahování per, nebo také útok. A havrani jsou vybíraví milenci. Než si v divočině najdou partnery, sdružují se do hejn, kterým se anglicky nelichotivě říká „conspiracy“ neboli „spiknutí“ či „unkindness“, tedy „nevlídnost“. Skutečně trefné názvy pro sociálně živé skupiny. 

„Je překvapivé, jak moc se nám podobají,“ píše Skaife ve své knize věnované černým opeřencům. „Jsou všestranně dovední, zvládnou se adaptovat, jsou všežravci. Umějí se dopustit značných krutostí i velké laskavosti.“ Jinde zas popisuje: „V legendách se občas zobrazují jako zvěstovatelé zkázy, jindy coby ochránci a tvůrci.“

Havrani se často spojují s mršinami, a tedy i s bitevními poli a popravišti. To z nich dělá ideální atribut pro Tower, kam většina návštěvníků přichází s morbidní touhou pokochat se mučicími nástroji (skřipec je k vidění) a prohlédnout si místa spojená s popravami. Obvykle se používaly oprátky a sekery, ačkoliv královna Anna Boleynová si svoji „premiéru na špalku“ odbyla mečem jen kousek od míst, kde nyní havrani nocují. 

Tower býval pevností, palácem, vězením, zbrojnicí, sídlem královské mincovny i „sejfem“ pro korunovační klenoty. V jednu dobu se tam dokonce nacházel cirkus se slony, medvědy a paviány. Tehdy, stejně jako dnes, předkládali strážci lidem historky o popravách panovnic a černočerných opeřencích za pár drobných. Skaife si to velmi dobře uvědomuje. „Někdy mám pocit, že je Tower jen obrovským skladištěm plným lidské představivosti. A havrani ho stráží.“