Pod hladinou tekutého křišťálu: Švýcarské řeky Verzasca a Maggia

Kanton Ticino na jihozápadě Švýcarska má nádherná pohoří. Pokud možno ještě úchvatnější však jsou dvě sousedící smaragdové řeky Verzasca a Maggia, které si razí cestu mezi jejich vrcholy.

Nebezpečí pod pláštěm krásy

Řeka Verzasca dokázala za tisíciletí vyhloubit 25 kilometrů dlouhé a velice strmé údolí s řadou překrásných kamenných scenérií. Cestou k našemu prvnímu cíli společně s kamarádkou projíždíme několika kouzelnými vesničkami, které si zachovaly tradiční starobylý ráz. Jednotlivé domky i kostelíky zde lidé vystavěli z hrubých kamenů, a to včetně střech.

Na konci Lavertezza, které leží asi 14 kilometrů proti proudu Verzascy, se přes řeku klene středověký kamenný most Ponte di Salti – zřejmě nejznámější lokalita dvou údolí. Místo se těší značnému zájmu turistů, ale ti si většinou jen projdou most. Hrstka z nich se vydá na dobře přístupné kamenné plotny, kde chytají bronz a pouze nejotužilejší se koupou pod dvěma kamennými oblouky, kde vyzývavě jiskří 60 metrů dlouhá a devět metrů hluboká tůň.

Neuvěřitelně čistá voda láká k vykoupání, ale po většinu roku bývá ledově studená (7–9 °C). Nám se podařilo přijet v době tropických veder, a tak se zdejší tůň stačila ohřát na skvělých 17 °C. Na rozdíl od běžných turistů si hodláme dopřát netradiční „rybí perspektivu“ a strávit v chladivé náruči tůně bezmála hodinu. I když se jedná o relativně dobře přístupné místo, nosíme věci k vodě natřikrát. Nemůžu se dočkat toho, co uvidíme pod vodou, přesto stále myslím na varování, kterých jsme si všimli cestou sem na několika billboardech. Krása a vyzývavost řeky může zastínit jistá rizika. I za příznivého počasí a mírného stavu vody tu totiž jsou neviditelné proudy a nebezpečná místa.

Tušená síla jarního tání

„Naše“ tůň vypadá relativně klidně. Přesto hned po zanoření cítím jemný tah proudu, který je nejsilnější u hladiny a v místech, kde se koryto zužuje. První pohled pod hladinu ihned vyvažuje veškeré strasti spojené s taháním věcí k vodě – viditelnost odhaduji na vynikajících 16 metrů, což je prakticky srovnatelné s podmínkami v moři. Nevidíme sice pestré ryby a korály, ale pohled není o nic méně zajímavý. Voda zjemňuje ostrý sluneční svit modrozeleným filtrem a my si v klidu prohlížíme ohlazené stěny s barevnými žílami nerostů, téměř dokonale ohlazené valouny různých velikostí a další neuvěřitelně krásné kamenné scenérie.

Celou dobu nad sebou vidíme také oblouky starobylého mostu a zvědavé turisty, kteří nás v tak čisté vodě mohou velmi jasně pozorovat (a jistě závidět). Z dramatických skalních útvarů pod vodou i nad ní lze číst, že každá větší srážka nahoře v horách, případně tání sněhu na jaře, musí v tak příkrém údolí přinést nárazově obrovské množství vody. Důkazy o tom jsou všude kolem nás. S údivem například později fotíme obrovský kmen stromu, který příval vmáčknul jako sirku mezi skály asi šest metrů nad současnou hladinou říčky.

Prudká cesta pod hladinu

Odpoledne se vracíme o několik stovek metrů po proudu řeky a pozorujeme tři italské kolegy potápěče při slaňování z mostu do další, snad ještě lákavější tůně. Později, při náročném sestupu k hladině si uvědomuji, jak prozíravý měli nápad. My ale lezecké vybavení nemáme, takže nezbývá než vše postupně odnosit dolů k vodě. Největší obavy mám o fotografické vybavení – bakelitovému pouzdru, v němž je fotoaparát ukryt, by stačil jeden prudší náraz a bylo by „vyděláno“. Cestou dolů je nutno využít i dva železné žebříky, vše ale nakonec dostáváme bez úhony na místo určení. 

Námaha opět stála zato a my se konečně můžeme ponořit do další smaragdové lázně. Jak pokročila hodina, vytváří světlo pod vodou zcela nové efekty, hlubší stíny a snad i sytější barvy. Nechvátáme a vychutnáváme každý detail té neuvěřitelné krásy. Tůň začíná širokou mělčinou s tisíci drobných valounů bez jediného zrnka sedimentu nebo nánosů. Hlouběji v kaňonu dominují dva obří kameny. Za druhým již proud řeky sílí, k přepadu vody z další tůně se přibližujeme jen s obtížemi a závistivě pozorujeme místní pstruhy, kteří dokáží v proudu stát na místě bez sebemenší námahy.

Brána do podvodního chrámu

Celý druhý den trávíme ve Valle di Maggia – údolí druhé řeky. Řeka Maggia, která není tak slavná jako Verzasca, totiž rozhodně stojí za návštěvu. Náš cíl, vesnice Bignasco, leží asi 25 kilometrů proti proudu. Místo na řece, o kterém básnil italsky mluvící Švýcar Marco, nebylo snadné najít. Nakonec ale slavíme úspěch a nedočkavě slézáme ke klidné laguně s oblázkovou pláží.

Na rozdíl od rušnější Verzascy jsme zde samy. Milovníci valounů by tu našli učiněný ráj, neustále se musím koukat pod nohy a vybírat, který kamínek strčím do batohu. Nedočkavě se soukáme do vlhkých neoprenů a snažíme se odhadnout, co se skrývá třicet metrů před námi v místě, kde se břehy Maggie strmě zvedají.

Noříme se pod vodu a zjišťujeme, že laguna, která vypadala mělce, strmě klesá do hloubky deseti metrů a svažité dno plné třpytivých kamenů nás dovádí k monumentální skalní bráně. Strmému podvodnímu kaňonu vévodí v hloubce asi pěti metrů přírodní útvar připomínající hlavu obří ryby. Ranní slunce osvětluje pouze vstup do podvodního chrámu a my zažíváme přechod do jeho přítmí a klidu. Přestože jsme tímto místem uneseny, hlavní atrakci máme ještě před sebou. Po překonání dvacet metrů dlouhého kaňonu absolvujeme asi 200 metrů suchou nohou s výstrojí na zádech po kluzkých kamenech do dalšího „jezírka“ s průměrem asi třiceti metrů a hloubkou přesahující dvě desítky metrů! Na závěr si vychutnáváme devět metrů vysoký vodopád řítící se do samostatné menší tůňky schované v objetí skal.

Magie řeky Maggie

Dále nad Bignascem leží už jen vesničky Mogno a Fusio. Tady končí civilizace a začíná pravá divočina. V roce 1986 zde kamenná lavina smetla část vsi i s kostelem. Během deseti let se vesnice zotavila a byl tu postaven moderní kostel podle návrhu slavného architekta Maria Botty. Někomu může stavba připadat příliš extravagantní, ale určitě stojí za návštěvu. V rámci válcovité stavby autor důmyslně prostřídal bílý mramor a šedavou žulu. Krása netradičního svatostánku vyniká obzvlášť za slunečných dní, kdy skleněnou střechou pronikají dovnitř paprsky slunce.

Další excelentní lokalitu na řece Maggii, pouhých šest kilometrů od ústí řeky do jezera Maggiore, nacházíme poblíž Ponte Brolla (mostu Brolla). Maggia se zde hluboce zařezává do skal a vytváří několik jezírek hlubokých až dvacet metrů. Dostat se k vodě je tady ještě znatelně obtížnější, nicméně možné. I „na šnorchl“ z hladiny je jasné, že se jedná o výjimečnou lokalitu. Po několika minutách přivykám bez neoprenu na více než chladivou vodu a uvolňuji zimou sevřené svaly.

TIP: Velká průrva řeky Yellowstone: Kaňon rozervané krásy

Vplouváme do jakési jeskyně, vysoko nad vodou nás skály prakticky přikrývají a z modré oblohy zůstává jen úzký pruh. Když pohlédnu do hlubiny pod sebe, vidím, jak se dno ze tmy zvedá a v ladných skalních křivkách ústí k vířivce dopadajícího proudu vody. Asi patnáct metrů pod námi se vznášejí tři potápěči. Pozorujeme, jak se jejich výdechy pomalu prodírají k hladině. Plny zážitků se vracíme k noclehu, do jednoho z mnoha kempů poblíž teplé a čisté vody jezera Maggiore, cílové stanice obou řek. Už teď je mi jasné, že tady rozhodně nejsem naposledy…