Pod bedlivým dohledem komunistické strany (1): Političtí pracovníci v Rudé armádě
Pojmy politruk a komisař si většina z nás spojuje s armádou Sovětského svazu. Nejde však o ruský vynález: osoby vykonávající politický dohled nad armádou se v dějinách poprvé objevily už za Velké francouzské revoluce na konci 18. století
V sovětské armádě sahají kořeny funkce komisařů do let občanské války: tzv. Politická správa Rudé armády (PUR) vznikla již v roce 1919. Hlavním kádrovým předpokladem tehdejších politických pracovníků bylo členství ve straně, nikoli znalost vojenského řemesla, takže se už za občanské války objevovalo napětí mezi politruky a vojáky, kteří pro jejich zásahy do velení neměli příliš pochopení. Není divu: v případě potřeby totiž mnozí z nich neváhali na základě vlastního „odborného“ úsudku střílet důstojníky či vojáky přímo na místě.
Absolutní kontrola nad armádou
Po skončení občanské války bylo v roce 1921 vydáno usnesení o politickém řízení revolučních ozbrojených sil, které armádu podřídilo straně a politrukům – tedy politickým vedoucím (rusky: političeskij rukovoditěľ), jako jejím reprezentantům. Jejich výchovu a odbornou úroveň zajišťovaly od 20. let leningradský Vojenský politický institut a Vojenská politická akademie, později Vojenská politická akademie V. I. Lenina.
V roce 1922 začalo zřizování stranických buněk také u jednotek (družstvo, četa, rota, prapor), zatímco dříve fungovaly pouze na úrovni útvaru (pluk nebo samostatný prapor) a výše. Ve 20. letech se tak politruk nacházel v každé jednotce počínaje četou a kromě toho v armádě působili také komsomolští vedoucí, propagandisté a na úrovních divizí a výš řada dalších politických pracovníků.
Právo zastřelit důstojníka
Politruci tvořili asi dvacet procent důstojnického sboru Rudé armády, a když k tomu připočteme působení NKVD (dříve Čeka, GPU a OGPU) a existenci sítě donašečů (v ruské terminologii „stukači“), kteří měli podle vojenského historika Viktora Suvorova dokonce v kritických situacích právo fyzicky likvidovat důstojníky, byla stranická kontrola nad armádou téměř absolutní.
Čistky třicátých let se samozřejmě nevyhnuly ani politickým pracovníkům, ale ve srovnání se zbytkem důstojnického sboru je zasáhly v menší míře. Mimochodem, maršál Tuchačevskij, významný vojenský vizionář popravený za údajnou špionáž a symbol stalinských čistek v armádě, marně usiloval o prosazení omezení politické práce v armádě.
Velká vlastenecká katastrofa
Pokud by ale někdo předpokládal, že letitá práce politruků přinesla Rudé armádě vynikající kázeň, uvědomění a důstojnický sbor na vysoké morální a odborné úrovni hluboce by se mýlil. V roce 1942 v armádě sloužilo už jen pouhých osm procent vojáků a důstojníků, kteří na západní hranici zažili začátek války. Ostatní padli, byli zajati, vyřazeni z boje v důsledku zranění nebo dezertovali.
Pokračování: Pod bedlivým dohledem komunistické strany (2): Političtí pracovníci v Rudé armádě (vychází v neděli 9. května)
Převážné části raněných z prvních měsíců bojů se nedostalo odborné péče a odsunu, takže zahynuli na bojišti. Jeden z důvodů tohoto debaklu spočíval v kvalitě důstojnického sboru, tedy i politruků. Ve sborníku Velká vlastenecká katastrofa se uvádí, že v prvním roce války z Rudé armády zběhlo až půl druhého milionu vojáků všech hodností, z nichž asi čtvrtina za to byla později odsouzena.
