Plnou parou na nepřítele! Německé torpédové čluny za Velké války (2)

Když v srpnu 1914 vypukla 1. světová válka, mělo německé námořnictvo k dispozici 168 torpédových člunů. Do poloviny října přibylo dalších 21 jednotek, přičemž asi stovka čekala na nasazení v Severním moři. Lodě byly rozděleny do devíti flotil torpédových člunů (I.–IX.), od roku 1916 přibyly další dvě. K očekávaným bitvám na volném moři, pro něž byli námořníci cvičeni a flotily připravovány, dlouho nedocházelo, takže útoky torpédových člunů nepřicházely v úvahu. Vyčkávaly nečinně v Německém zálivu a chránily námořní základny. Jejich domovské přístavy se nacházely v Emdenu, Wilhelmshavenu a Cuxhavenu.

Předchozí část: Plnou parou na nepřítele! Německé torpédové čluny za Velké války (1)

Katastrofa u Texelu

Jak se v této situaci nálada původně plná očekávání postupně proměňovala v nudu, velmi dobře ilustruje popis tehdejšího námořního poručíka Franze Guilleaumeho. Ten jako druhý strážní důstojník (Wachoffzier) velel vedoucímu člunu (Führerboot) S 119, který patřil ke IV. flotile.

Zpočátku námořníci na hlídkových postech v oněch říjnových dnech roku 1914 vzrušeně hlásili každé šplouchnutí ve vodě, kdejakou plechovku nebo kus dřeva jako dráhu torpéda nebo periskop. Protože se ale na moři ve skutečnosti po celé dny nic nedělo, brzy se dostavila všední nuda, během které nic nepřipomínalo válku na život a na smrt. Za této situace museli důstojníci znovu a znovu vybízet posádky, aby nepolevovaly v ostražitosti.

K prvnímu bojovému střetu s nepřítelem došlo 17. října 1914, kdy čluny S 115, S 117, S 118 a S 119 plující k anglickému pobřeží s úkolem klást miny v ústí Temže narazily v Severním moři na hlídkující britský lehký křižník HMS Undaunted doprovázený čtyřmi torpédoborci. Britové na slabšího protivníka okamžitě zaútočili. Němci se nejprve pokusili uprchnout, ale poté se pustili do nerovného boje. Po bitvě trvající asi tři hodiny byly čtyři torpédové čluny potopeny, 222 německých námořníků zabito a 34 zajato. Britské lodě utrpěly jen lehké škody.

Bitva u ostrova Texel silně otřásla důvěrou velení císařského námořnictva ve schopnosti torpédových člunů a zásadně ovlivnila jejich taktiku a rozmístění v Severním moři. Torpédovky se už nadále neměly vydávat na takto rizikové mise a kromě hlídkování při vlastním pobřeží sloužily stále častěji k pomocným úkolům, jako byla záchrana sestřelených letců. Starší lodě byly přestavěny pro účely vyhledávání a likvidace min. Kdysi čistě ofenzivní zbraň se stala „děvečkou pro všechno“.

Nové operační prostory

V dalším průběhu války velení torpédové čluny opakovaně nasazovalo při útočných operacích Hochseeflotte, ale výsledky byly často zklamáním. Například 18 torpédovek nepřineslo očekávaný úspěch v bitvě u Dogger Bank (24. ledna 1915), protože se nestačily rozvinout k protiútoku. Během bitvy u Jutska (31. května–1. června 1916) naopak posádky torpédových člunů dokázaly, že dovednosti, které se kdysi naučily, ještě nejsou docela rezavé. Němci zde nasadili celkem 61 torpédovek.

Ty sice nedokázaly potopit žádnou nepřátelskou loď, ale například člun G 39 zachránil admirála Franze von Hippera, který velel průzkumné eskadře Hochseeflotte. Když byla jeho vlajková loď bitevní křižník SMS Lützow palbou nepřítele vážně poškozena, vzala jej torpédovka i s jeho štábem na palubu a přepravila i přes těžkou palbu Britů na bitevní křižník SMS Molkte, odkud mohl Hipper dál velet svým lodím. Od podzimu 1916 se novým operačním prostorem torpédových člunů stal kanál La Manche a flanderské pobřežní vody.

Během této fáze napadaly nákladní lodě, které zásobovaly britské vojsko bojující ve Francii. Současně získaly větší palebnou sílu, když na ně byla instalována děla ráže 10,5 cm. Přesto byly co se týče dělostřelecké výzbroje oproti svým britským protivníkům slabší. Nic na tom nezměnil ani jejich stále narůstající počet, který se do konce války vyšplhal na 281 jednotek.

V samém závěru konfliktu, když se v německé říši začala rozhořívat revoluce, do níž se zapojila i řada námořníků, se posádky torpédovek k povstání nepřipojily. Mužstvo a důstojníci totiž po celé roky žili na malém prostoru, což mezi nimi vytvořilo kamarádská pouta. Problémy s disciplínou se zde neobjevily a námořníci proto rudé vlajky nevyvěsili.

Osud ve Scapa Flow

Kolik námořníků z torpédových člunů za celou válku zahynulo, není známo, potopeno však bylo 111 těchto plavidel. Po podpisu příměří 11. listopadu 1918 muselo 50 torpédovek spolu s většinou Hochseeflotte odplout do britské internace ve Scapa Flow. Na rozkaz kontradmirála Ludwiga von Reutera zde všechny posádky svá plavidla 21. června 1919 potopily.

TIP: Služba v ocelové rakvi: Každodennost prvoválečných ponorkářů

Zcela ke dnu šlo 32 torpédových člunů a částečně vynořeno na mělčině zůstalo 18. Ze zbývajících bylo 32 zařazeno do nového námořnictva německé republiky (některé sloužily jako pomocné jednotky ještě za druhé světové války), 36 museli Němci odevzdat vítězným Spojencům a zbytek byl v roce 1921 sešrotován.