Plnou parou na nepřítele! Německé torpédové čluny za Velké války
Od torpédových člunů se očekávalo, že nejvyšší rychlostí zaútočí na nepřátelské lodě, a než se obsluhy jejich děl vzpamatují, rychle se stáhnou.
Německé torpedobooty však v první světové válce mohly hrát tuto roli pouze zřídkakdy a musely místo ní převzít úplně jiné úkoly
Když se večer 31. května 1916 začalo nad Severním mořem stmívat, sváděla německá flotila na volném moři těžké boje. Mnoho tisíc důstojníků a námořníků měřilo své síly s posádkami lodí britské Grand Fleet. Námořní bitva odehrávající se západně od Skagerraku dosud neznala vítěze, obě strany však byly pošramoceny a utrpěly ztráty.
Kolem 20.00 dostala rozkaz k útoku také VI. a IX. flotila torpédových člunů. Na britskou bojovou linii zaútočilo plnou rychlostí 29 lodí, odhodlaných za každou cenu vypustit do moře svá smrtonosná torpéda. Hbití útočníci se přiblížili na vzdálenost 6 500 metrů, pak na ně dopadla vražedná dělostřelecká palba. Ihned zazněl rozkaz ke změně kursu.
Ještě předtím ale pleskly o hladinu těžké kovové doutníky zaměřené na cíl – avšak všechny minuly. V oparu vznášejícím se nad vodní plochou a pod ochranou uměle vytvořené kouřové clony se německé torpédové čluny stáhly.
Ačkoliv žádná z velkých protivníkových lodí neutrpěla zásah, mohli se Němci radovat z úspěchu: Grand Fleet se otáčí! A torpédové čluny k tomu přispěly svým dílem. Přesto byly podobné operace v průběhu Velké války spíše výjimkou než pravidlem. Šlo totiž o zbraň, která byla vytvořena výhradně pro útok.
Začátky a úkoly
V Německu byly první torpédové čluny zavedeny do služby u námořnictva až v roce 1882. Anglie, Francie a Rusko však začaly lodě vybavené torpédomety stavět už v 70. letech 19. století. První německé lodě, každá se dvěma parními stroji, mohly dosáhnout rychlosti až 18 uzlů (asi 34 km/h). Jako výzbroj sloužily pouze dva torpédomety o průměru 35 cm. To jasně naznačovalo charakter lodí: jejich jediným úkolem bylo překvapivě a rychle zaútočit. Až do vypuknutí první světové války se konstruktéři snažili především zvýšit rychlost a plavbyschopnost.
Dařilo se jim to zejména na počátku 20. století u nově stavěných sérií. Rozlišovaly se malé a velké čluny. Hlavním dodavatelem torpédových člunů pro německé námořnictvo byly od roku 1884 loděnice Schichau v západopruském Elbingu. Na přelomu století se k nim pak připojily loděnice Vulcan ve Štětíně a Hamburku a kielská Germania. Menší počet člunů dodaly firmy Blohm & Voss a Howaldtswerke.
Moderní lodě poháněly kotle na uhlí či olej a dosahovaly maximální rychlosti 34 uzlů za hodinu (asi 62 km/h). Navíc nově dostaly až tři děla ráže 88 mm, což se však během válečného nasazení ukázalo jako nedostatečné, neboť byly co se týče výzbroje, slabší než nepřátelské torpédoborce. Každá loď také mohla z paluby odpálit dvě až šest torpéd.
Místo jména dostala plavidla pouze pořadové číslo s kódovým písmenem, které identifikovaly loděnici, v níž byly vyrobeny: S – Schichau, V – Vulcan, G – Germania, B – Blohm & Voss, H – Howaldtswerke. V roce 1914 došlo k přejmenování všech lodí vyrobených před rokem 1911 (až do G 197) a nově se všechny označovaly písmenem T bez ohledu na loděnici, která je vyrobila.
Po boku širokomořského loďstva
Taktickou jednotku torpédových člunů tvořila skupina dvou nebo tří lodí, přičemž čtyři skupiny se spojovaly do flotily (deset člunů a jeden vedoucí). Ty se ještě dělily na poloflotily (každá po pěti plavidlech). Tyto svazky vedl vždy velitel flotily či podflotily. Postupem času začalo německé velení používat torpédovky již nejen k obraně pobřeží, ale také je zařazovalo k neustále se rozrůstající širokomořské flotile (Hochseeflotte). Rychlé a obratné malé lodě byly určeny zejména k podpoře útoku oceánských kolosů.
Výcvik byl stále náročnější a vyžadoval po členech posádek nejen ovládnutí všech námořnických dovedností, ale museli také to, co se naučili, neustále procvičovat. Taktika spočívala v tom, že se několik člunů shromáždilo do skupin a držely se v kýlové linii za velkými loděmi, v takzvaném palebném závětří. Zde byly jen slabě pancéřované malé čluny chráněny před palbou z děl velkých a středních ráží.
Udeř a uteč
Na vlajkové znamení „Z-vor“, signalizované pomocí dvojcípé červené vlajky, zahájily torpédové čluny útok. Plujíce v úzké formaci odpoutaly se od ochrany velkých lodí a zamířily nejvyšší rychlostí přímo k protivníkovi. Přiblížily se k němu asi na šest kilometrů a vypustily torpéda. Pak se obrátily a spěchaly zpět pod ochranu vlastní flotily.
Dokončení: Plnou parou na nepřítele! Německé torpédové čluny za Velké války (2)
Protože se tyto útoky měly provádět také v noci či za špatné viditelnosti, vyžadovaly dokonalou koordinaci a maximální pozornost všech zúčastněných. Právě proto, že plavidla byla zatemněná a špatně viditelná, musely být jednotlivé skupiny a flotily navzájem natolik sladěny, aby mohly provádět útok téměř bez signálů.
