Planeta plná nástrah: Kterým místům na Zemi je lépe se vyhnout

Pokud byste si mohli vybrat libovolné místo k životu, bylo by zřejmě rozumné volit mezi Kanadou, Dánskem a Švédskem. Právě uvedené státy totiž vyšly z mezinárodních průzkumů spokojenosti jako nejstabilnější, nejpřívětivější vůči rozličným kulturám, nakloněné podnikání a ohleduplné k životnímu prostředí. Nutno podotknout, že tam rovněž tolik nehrozí přírodní katastrofy: Ve všech jmenovaných zemích sice panují poměrně tuhé zimy, ale netrápí je zemětřesení, tornáda ani pravidelné povodně.

Řeka patří do koryta

Na druhou stranu voda vylévající se z koryt a ničící města i pole odedávna představuje problém Indie. Z analýzy neziskové organizace World Resources Institute, jež zkoumala podmínky ve 164 státech, vyšla dokonce lidnatá republika jako vůbec nejvíc sužovaná povodněmi. Podle studie ohrožuje vysoká hladina každý rok po celé planetě v průměru 21 milionů lidí – a Indové z nich tvoří víc než pětinu: Kvůli rozbouřeným řekám jich každoročně musí z domova uprchnout na 4,84 milionu. Druhou příčku neradostného žebříčku obsadil Bangladéš s 3,48 milionu a třetí zaujala Čína s 3,28 milionu. Proč se však pravidelně a v takové míře ocitá pod vodou právě Indie?

Zčásti je na vině poloha: Indické státy Bihár, Uttarpradéš, Západní Bengálsko či Ásám leží na úpatí Himálaje, kde vyvěrají stovky řek. Jakmile přijde období dešťů, obvykle trvající od června do září, mnoho toků se vylije z břehů a ničí vše, co jim stojí v cestě. Situaci dál ztěžuje globální oteplování jdoucí ruku v ruce s klimatickými změnami, kvůli nimž jsou deštivá období nevyzpytatelná. V roce 2018 například povodně zabily 1 808 Indů a způsobily škody v přepočtu za 277 miliard korun. Navíc nemluvíme o žádném aktuálním extrému: Indická vládní data odhalila, že v letech 1953–2011 si voda brala v průměru 1 653 životů ročně. 

Pod hromadou odpadků

Drastická statistika však narostla až v průběhu posledního století, spolu s přibývající populací. Dřív se daly povodně předvídat a týkaly se obvykle pouze řek Brahmaputra, Kósí, Gandak, Dámódar a Mahánadí. Místní byli na živel připraveni a dovedli se s ním vypořádat. Vzestup počtu obyvatel ovšem provázelo budování nových měst a rozšiřování těch stávajících. Ráz krajiny se tak měnil a přirozené zábrany proti záplavám mizely. 

„Himálajské podhůří bylo doslova prošpikováno jezery či rybníky, jež dokázaly vodu při vydatných deštích zachytit,“ vysvětluje profesor Shiraz Wajih, který se v Indii podílí na obnově přírodního prostředí. „V posledních letech však tyto rezervoáry ničí stavba nových obydlí nebo se do nich sváží odpad. Lidským přičiněním tak zmizel ‚přírodní polštář‘, který riziko záplav mírnil.“

V boji s vysokou vodou nepomáhá ani fakt, že se Indie člení na 28 spolkových států a osm svazových teritorií. Preventivní opatření a zásahy při vylití řek má tudíž na starosti ohromné množství institucí. Teoreticky všechny fungují pod jednou střechou: Ministerstva vodních toků každého státu například konzultují své kroky s ústřední komisí pro vodu, jež obratem spolupracuje s meteorology. Jenže koordinace mezi ministerstvy je zoufalá, krizové týmy se nedokážou sladit a data si předávají velmi krkolomně. Reakce na povodně tak vázne, a přestože úředníci mluví o potřebě jediné rozhodovací komise, řešení problému zůstává v nedohlednu. 

Desky, jež tvoří svět

Co se zvládání přírodních katastrof týče, Japonsko tvoří přesný opak Indie, jen místo záplav se musí vypořádat se zemětřeseními. U ostrova Honšú se totiž setkávají čtyři litosférické desky – Pacifická, Filipínská, Eurasijská a Severoamerická – a jejich vzájemná interakce způsobuje otřesy. Zároveň se ostrovy rozkládají podél tzv. Ohnivého kruhu, známého také jako Tichomořský lem: Jedná se o pásmo dlouhé 40 000 km a široké až 500 km, kde se nachází zhruba tisícovka sopek, z toho asi 350 stále aktivních.

Japonsko tak zachvátí na pět tisíc zemětřesení ročně. Zhruba 3 800 z nich je však natolik slabých, že je lidé přecházejí bez povšimnutí. Asi 900 otřesů způsobí obyvatelům mírný šok a viditelně zasáhne okolní předměty – třesou se lampy a řinčí nádobí. Síla přibližně 140 otřesů znesnadňuje chůzi, hýbe těžkým nábytkem a může vyvolat paniku. Průměrně v 17 případech živel Japonce téměř paralyzuje a během tří zemětřesení ročně se vůbec nelze pohybovat, přičemž nepřipevněné vybavení domácností doslova létá vzduchem.

Počítáme s čímkoliv

Ačkoliv je tedy pravděpodobnost skutečně zničujících otřesů relativně malá, země vycházejícího slunce s ní neustále musí počítat, a proto vyvinula několikastupňový poplašný systém. Pokud seismografy zachytí chvění, okamžitě vyšlou signál a všem majitelům chytrých telefonů s japonským číslem se na displeji zobrazí upozornění. Varování přenáší i televize a v neposlední řadě se rozeznějí hlásiče v ulicích. 

Drtivá většina obyvatel zasažených oblastí se tak o otřesech dozví s dostatečným předstihem, aby se mohli připravit, k čemuž jsou ostatně školeni od dětství. Moderní budovy se navíc stavějí s přihlédnutím k nebezpečí: Základy spočívají na masivních pružinách a stěny zahrnují deformační zóny. Navzdory prvenství v počtu otřesů tedy Japonsko zvládá svůj úděl na jedničku.

Podobně se však až do 21. století nedalo mluvit o Floridě, kterou ročně zasáhne nejvíc tropických a subtropických cyklon neboli hurikánů. Od poloviny 19. století, kdy se jejich výskyt začal zaznamenávat, poničily devastující větry americký stát více než pětsetkrát. 

Všechny hurikány míří na Floridu

Tak jako Indii či Japonsko, i Floridu předurčuje k nelehkému osudu zeměpisná poloha. Hurikány se totiž coby masivní tropické bouře utvářejí nad rovníkovým oceánem, z jehož vod ohřátých sluncem získávají energii a přesouvají se dál. V případě amerického kontinentu většinou vznikají v Karibiku, postupují na západ, a Florida se tak často nachází „na kolizním kurzu“. 

Hurikánová sezona obvykle trvá od června do listopadu. Díky moderním meteorologickým satelitům se dnes lidé o vzniku bouře a její cestě nad oceánem dozvídají mnohem dřív, než začne páchat škody. Obyvatelé ohrožených oblastí dostávají potřebné informace i několik dní předem, a nedá se tedy říct, že by se na ničivý vítr nemohli připravit. Problém tkví v tom, že velká část floridských příbytků fatálním poryvům neodolá. 

Silný vítr nejvíc ohrožuje ty, kdo se do státu stěhovali v 70. a 80. letech 20. století. Tehdy Florida zažívala populační boom, takže pro zástupy příchozích musela rychle vznikat levná obydlí a stavební společnosti se uchylovaly ke spoustě zjednodušení: Zdi domů tvořila obyčejná překližka, tašky se na střechu nepřibíjely hřebíky, ale nastřelovaly se pomocí spon… Na první pohled se vše zdálo v pořádku, ale ničivý vichr pak příbytky doslova trhal na kusy.

S výhledem na nebe

Situace se vyhrotila v roce 1992, kdy na Floridu udeřil hurikán Andrew. Vyžádal si 44 životů a podle některých odhadů napáchal škody v přepočtu za 1 349 miliard korun. Zároveň poničil nebo rovnou srovnal se zemí 101 241 obydlí a 175 tisíc lidí muselo vyhledat náhradní ubytování. „Z horního patra, kde byly pokoje dětí, jsme se mohli dívat na oblohu,“ vzpomíná Cheryl Lani Juarezová, které vichr strhnul střechu. „Když jsem vyšla na ulici, všechno bylo totálně zdemolované a silnici pokrývaly střešní tašky.“ 

TIP: Co se děje s počasím? Máme si na projevy klimatických změn zvykat?

Majitelé domů poté stavitele žalovali a proběhlo mimosoudní vyrovnání. Stát se však rozhodl podniknout kroky k ochraně obyvatel a zavedl nové regulace: Od roku 2002 musejí firmy používat pevnější materiály, pečlivěji zajišťovat střechy a instalovat nárazuvzdorná okna či bezpečnostní žaluzie. Na Floridě se také budují bezpečnostní kryty, občané jsou nabádáni, aby si doma udržovali zásoby potravin, léků i dalších nezbytností, a mnozí dokonce pořizují generátory pro případ přerušení dodávky proudu. Do jisté míry se tedy i Florida naučila se svým údělem žít.