Konec éry plamenometných tanků: Střídavé úspěchy na slepé cestě vývoje

V USA vznikla poptávka po plamenometných tancích nejdřív u jednotek námořní pěchoty bojujících ve specifických podmínkách pacifických ostrovů pokrytých hustou džunglí. Japonští obránci často kladli fanatický odpor v dobře opevněných pozicích, odkud je dokázaly většinou pouze plameny spolehlivě vypudit. V těchto bojích také vzniklo několik improvizovaných montáží vrhačů ohně na lehké tanky M3 Stuart.

Po zkušenostech s jejich nasazením pak došlo k výrobě 24 kusů M3A1 Satan, který měl místo původního 37mm kanónu namontovaný plamenomet Ful Mk.V Ronson s dosahem 70 m. Jeho instalace ale omezila otáčení věže na 180° a kvůli malým rozměrům vozidla nesl satan málo zápalné směsi.

Satan, Sherman a M67

Vyrobené kusy se dostaly k 2. a 4. praporu námořní pěchoty USA (USMC), se kterými se účastnily vylodění na Saipanu v červnu 1944 a na Tinianu o měsíc později. Jejich osádky si je ale příliš neoblíbily. Přestavba na plamenometný stroj potkala i nejrozšířenější druhoválečný americký tank M4 Sherman, u něhož ohňomet putoval na místo původního děla.

Těchto verzí se vyrobilo 70 kusů a osm z nich v únoru 1945 bojovalo na Iwodžimě v řadách 713. praporu USMC. Mimořádně se osvědčily i při útocích na bunkry a podzemní kryty při invazi na Okinawu o dva měsíce později. Do výroby se dostala rovněž verze shermanu se 105mm houfnicí a dlouhou hlavní plamenometu umístěnou vpravo vedle ní. Kvůli nádrži se zápalnou směsí ale tento obrněnec vozil jen 20 granátů. Do druhoválečných bojů však již nezasáhl.

Bojového nasazení se naopak dočkal M4 Crocodile, vzniklý montáží plamenometu a taženého vozíku se zápalnou směsí britského původu, převzatého ze stroje Churchill Crocodile. Původní 75mm kanon ve věži zůstal. Čtyři ze šesti vyrobených tanků poté šly k 2. obrněné divizi, která je použila v bitvě v Hürtgenském lese na přelomu let 1944–1945. Jejich osádky si tyto stroje ale příliš nezamilovaly kvůli problémům s průchodností vozíku a obavám ze zásahu do něj.

Praxe však ukázala, že přívěs-nádrž nevybuchuje ani po zásahu dělostřeleckým granátem. Zájem americké armády o plamenometné obrněnce po konci války sice opadl, ale námořní pěchota si jejich význam nadále uvědomovala. Proto vyvíjela verzi tanku M48 Patton, označenou jako M67 s novým výkonným plamenometem účinným do 200 m namísto původního 90mm děla. Osádka se skládala jen ze tří mužů a obrněnec proto mohl vézt 1 500 litrů zápalné směsi. Tanky bojově nasadil 3. tankový prapor USMC, působící od roku 1968 ve Vietnamu, kde díky dosahu zášlehů úspěšně likvidovaly nepřátelské pozice v husté džungli.

Příliš krátký dostřel

Sověti pokračovali ve výrobě plamenometných OT-34/85 i po roce 1945. Když se na montážních linkách ocitly nové T-54, velení si vyžádalo vývoj ohňometné verze OT-54. U ní zůstal také zachován 100mm kanon se zásobou 19 nábojů a místo původního kulometu zaujal nový plamenomet ATO-1/460. Prototyp tohoto stroje se zrodil v květnu 1951, jeho sériová výroba běžela v letech 1955–1959 a dala vzniknout 110 kusům. Na výrobních linkách je pak nahradil TO-55, zařazený k armádě v lednu 1960.

TIP: Tanková munice: Výbušninou a ocelí proti pancíři

Podobal se svému předchůdci, měl ale zásobu granátů pro kanon zvětšenou na 25 kusů a výkonnější plamenomet ATO-200 s dosahem 200 m. Tento poslední sériově vyráběný plamenometný tank z ruské výzbroje zmizel až v roce 1993. I když se samotné T-54 a T-55 vyvážely do mnoha států východního bloku i do rozvojových zemí, plamenometné verze se exportu nikdy nedočkaly. Logicky – dosah ohňometů již nešlo dál zvětšovat, zatímco moderní protitankové řízené střely dokáží obrněnce spolehlivě likvidovat na čím dál větší vzdálenost a s rostoucí přesností. Tím se historie plamenometných tanků uzavřela.