Skromné začátky plamenometných tanků: Německé Flammpanzery

Prvním německým obrněným vozidlem s plamenometem se stal PzKpfw I – ovšem pouze ve dvou kusech. K první přestavbě došlo za španělské občanské války, k druhé až roku 1941 v severní Africe, přičemž se tento stroj údajně zapojil do bojů o Tobruk.

Plameňák v akci

Sériové výroby se dočkal až Flammpanzer II zvaný Flamingo (Plameňák), zkráceně PzKpfw II (F), vyráběný na podvozku lehkého PzKpfw II. Na přední části obou blatníků měl malé dálkově ovládané věžičky, z nichž ústily hlavně plamenometu Flamm 40. Zcela nový tvar dostala věž nesoucí nově pouze jeden kulomet. Prostor, který u běžných tanků sloužil k uskladnění munice, zaplnila nádrž s hořlavinou na 350 litrů.

Stačila na zhruba 150 sekundových zášlehů na vzdálenost 40 m. Posádka Flammpanzeru II sestávala pouze z řidiče a velitele, který zároveň fungoval jako střelec. Od ledna do října 1940 se těchto strojů vyrobilo 90 kusů, první dorazily k Wehrmachtu již na jaře 1940. Do bitvy o Francii se však ještě nezapojily. Intenzivně se ale účastnily bojů na východní frontě a již od počátku operace Barbarossa se jich 85 nacházelo u 100. a 101. tankového praporu. V červenci 1941 se vyznamenaly v pouličních bojích ve Smolensku a se Skupinou armád Střed dorazily až k Moskvě.

Jejich ztráty ale postupně rostly kvůli slabému pancéřování a při akcích je musely krýt klasické tanky. Poslední zbylé PzKpfw II (F) velení stáhlo z fronty koncem roku 1942.

Po zkušenostech s boji v městské zástavbě Stalingradu padlo v listopadu 1942 rozhodnutí o výrobě těžších plamenometných strojů na základě PzKpfw III a německá firma Wegmann dostala zakázku na přestavbu 100 kusů. Obdržely oficiální označení PzKpfw III (F), ale obecně se pro ně vžilo jméno Flammpanzer III.

Začaly se vyrábět mezi únorem a dubnem 1943. Obrněnec nesl nádrž s objemem 1 020 litrů, hořlavinu vháněla do trubice pumpa poháněná malým dvoutaktním motorkem. Směs se tak natlakovala až na 17 atmosfér, což umožňovalo větší dosah – až 60 m. Flammpanzeru III zůstaly oba původní kulomety – jeden v korbě a druhý ve věži.

Fiasko u Kurska

Osádka se skládala pouze ze tří mužů, přičemž velitel zároveň obsluhoval plamenomet a kulomet ve věži. První vozidla dorazila na východní frontu na jaře 1943 a před bitvou u Kurska se jich tam nacházelo 41. V tomto střetnutí ale utrpěly devastující zásahy od sovětských protitankových děl.

Nasazení se dočkaly i ve Středomoří a sedm Flammpanzerů III bojovalo i během vylodění Spojenců u italského Salerna 10. září 1943 v řadách 16. tankové divize. Posledních 35 PzKpfw III (F) poté Němci přestavěli zpět na klasické tanky, a přestože v únoru 1944 Hitler osobně prosazoval výrobu dalších plamenometných obrněnců, nedošlo k tomu.

Kořist z Francie

Dalším podobným prostředkem Říše se staly více než třicetitunové PzKpfw B1 (f) a PzKpfw B2 (f), vzniklé z kořistních francouzských tanků Char B1 a novějších Char B1 bis. Těch se po porážce Francie dostalo Němcům do rukou 161, a protože vynikaly silným pancéřováním, Wehrmacht velmi zaujaly. Začal je tudíž zařazovat do své výzbroje a 60 z nich se mezi květnem 1941 a červencem 1942 dočkalo přestavby na ohňometnou verzi. Krátkohlavňový 75mm kanon z korby nahradil plamenomet, ale druhý 47mm ve věži zůstal.

Tyto stroje se zúčastnily bojů na východní frontě již od 22. července 1941 u Skupiny armád Jih, v řadách 102. plamenometného praporu a v létě 1942 bojovaly i na Krymu. Kromě toho je používala i dobrovolnická divize SS Prinz Eugen v Jugoslávii při bojích proti Titovým partyzánům.

Plamenometná vozidla našla u Němců využití hlavně na počátku východního tažení. S výskytem stále většího množství protitankových zbraní u pěchoty se jejich nasazení vzhledem ke krátkému dosahu zápalné směsi stávalo čím dál rizikovější. Minimální šanci na úspěch měly tyto stroje rovněž při střetu s běžnými tanky.