Pevniny ztracené v mlze: Historie je plná příběhů o ostrovech, které neexistují

Na mapách se zmíněné pevniny ocitly z různých důvodů: Nejčastěji daný námořník zkrátka nesprávně vyhodnotil objekt spatřený na obzoru. V mnoha případech nešlo o pevnou zemi, nýbrž o plovoucí kus ledu nebo sopečné vyvřeliny či o pouhý optický klam, který se už nikdo nenamáhal ověřit. Někdy se kartografové nechali zmást báchorkami a zaznačili do mapy hypotetická místa existující jen v lidové představivosti, přičemž o nich žádný člověk nikdy nepřinesl věrohodné svědectví.

V neposlední řadě se jedná o sice ojedinělé, ale přece jen nezanedbatelné případy podvodů, kdy se autor mapy zkrátka rozhodl popustit uzdu fantazii. Španělský mořeplavec Pedro Sarmiento de Gamboa zkoumal ve druhé polovině 16. století Magalhãesův průliv a zmiňoval například jistého kresliče, který do mapy zaznamenával vymyšlené pevniny. Činil tak na žádost své manželky, jež si přála mít vlastní ostrov. Jakmile se přitom taková země jednou v plánech ocitne, trvá často i několik staletí, než si někdo všimne, že na uvedených souřadnicích nic není.

Na vině je sopka

Až do listopadu 2012 mohli například uživatelé aplikace Google Maps najít v Korálovém moři západně od Austrálie ostrov Sandy Island. Jako první jej už v roce 1776 zaznamenal do mapy mořeplavec James Cook a jeho pozorování potvrdila o století později velrybářská loď Velocity. Bezmála 200 let po Cookově výpravě se však ukázalo, že se v daném místě nachází pouze volné moře. V roce 1974 sice ostrov ze svých map oficiálně odstranila francouzská Námořní hydrografická a oceánografická služba, nicméně ve většině ostatních zdrojů zůstal.

Chyba se objevila při převodu fyzických materiálů na digitální formát a trvalo dalších 38 let, než si nesouladu všiml kapitán australské lodi RV Southern Surveyor, která v oblasti zkoumala deskovou tektoniku. Tam, kde se měla podle mapy nacházet pevnina, posádka ve skutečnosti naměřila hloubku 1 400 metrů. Předpokládá se, že původní kartografové mylně považovali za ostrov kusy plovoucí pemzy vyvržené z podmořské sopky na souostroví Tonga, vzdáleném přes tři tisíce kilometrů. Podle moderní analýzy pak mohl materiál na místo dorazit asi 200 dní po erupci.

Je navždy sicilského lidu

Právě sopečné výbuchy mohou pořádně zamíchat kartami, pokud jde o rozdíl mezi atlasem a realitou. Vulkanická činnost stojí za zformováním celé řady ostrovů: Před miliony let takto vznikly například dnešní Galapágy, Kanárské ostrovy či francouzský Réunion. Ne vždy však nový útvar na hladině vydrží – krátké trvání měl třeba Grahamův ostrov, jenž se vynořil z vln koncem června 1831 jižně od Sicílie, ale o necelého půl roku později opět zmizel pod vodou. 
Přesto se během uvedené doby stihl proměnit v předmět kuriózní mezinárodní rozepře. 

Svědkem jeho vzniku se stal francouzský geolog Constant Prévost a nazval jej Červencový ostrov. Krátce nato se o svůj nárok přihlásilo Království obojí Sicílie a tamní úředníci pojmenovali zmíněný kousek souše Ferdinandea, na počest krále Ferdinanda II. Ostrůvek zaujal i Británii, která na něm zvažovala zřídit strategickou základnu pro kontrolu dopravy ve Středozemí, jež by byla vhodnější než vzdálená Malta. Nevelká pevnina tak získala svůj třetí název, podle britského ministra námořnictva sira Jamese Grahama. K dovršení všeho se s požadavkem ozvalo také Španělsko a královské dvory si začaly záhy vyměňovat ostré diplomatické nóty.

Než se však stihli zástupci zúčastněných stran domluvit, podlehl sopečný tefrit erozi a ostrov zmizel. Dnes se předpokládá, že se od roku 300 objevil zatím čtyřikrát či pětkrát. V současnosti se jeho vrchol nachází šest až osm metrů pod hladinou, přičemž v roce 2000 vulkanologové na základě obnovené seismické aktivity spekulovali, že by se mohl brzy opět vynořit. Třebaže k tomu dosud nedošlo, ve snaze předejít dalším sporům nechala italská vláda do vody slavnostně umístit sicilskou vlajku a mramorovou desku s nápisem „Tento kus země, kdysi Ferdinandea, patřil a vždy bude patřit sicilskému lidu“. Mimochodem, po půl roce se mramor rozlámal na dvanáct kusů.

Omyl Julese Vernea

Případů, kdy si lidé spletli plovoucí přírodní útvar s reálným ostrovem, není málo. Na mapách jižního Pacifiku, coby jedné z nejodlehlejších a nejméně probádaných oblastí světových oceánů, jich donedávna chybně figurovalo hned několik. Daniel Dougherty, kapitán anglické velrybářské lodi, spatřil v roce 1841 při plavbě Tichým oceánem na půli cesty mezi mysem Horn a Novým Zélandem dosud neznámý zaledněný ostrov s příkrými břehy. Jeho pozorování později potvrdili dva britští kapitáni a pevnina se dostala na mapy admirality. Počátkem minulého století však další průzkumníci žádnou nenašli a její existence byla definitivně vyvrácena. Podle předpokladů se zřejmě jednalo o masivní ledovec, který později roztál.

Pouhé dva roky po „objevu“ Doughertyho ostrova ohlásil americký velrybář Asaph Taber spatření skupiny nízkých ostrůvků na 37° jižní šířky a 151° západní délky. Nazval je Útesy Marie Terezie podle své lodi Maria-Theresa a nárok na ně vznesla Francie. Proslulý spisovatel Jules Verne dokonce zasadil děj dvou svých románů na jistý ostrov Tabor, situovaný východně od Zélandu. Jeho název odvodil od jména objevitele a v době vzniku zmíněných knih Děti kapitána Granta a Tajuplný ostrov se pevnina skutečně nacházela ve většině atlasů. Příštích sto let se však na místo nikdo nevydal, a když tam v roce 1957 doplula novozélandská námořní expedice, naměřila na uvedených souřadnicích hloubku přes pět kilometrů.

Irská Atlantida

V minulosti kolovaly nesčetné příběhy o bájných „zemích zaslíbených“, kde údajně v míru a bohatství žily vyspělé civilizace. Po staletí se pak objevovaly na různých mapách, přestože se zvěsti o jejich spatření nikdy nepotvrdily. Patrně nejznámějším se stal příběh o Atlantidě, kterou poprvé zmínil starořecký filozof Platon na přelomu 4. a 5. století př. n. l. – ačkoliv se měla potopit už o devět tisíc let dřív.

Méně se již ví, že se podobné mýty tradují i ve folkloru jiných národů. Například irské legendy hovoří o ostrově Hy-Brasil, který se má nacházet asi 200 kilometrů západně od pobřeží Irska v severním Atlantiku. Prý jej trvale halí mlha, z níž vystupuje pouze jednou za sedm let, a nelze se na něj nijak dostat. Jeho název se odvozuje od klanu Bresailů a dá se přeložit jako „nejvyšší král světa“. Na námořních mapách se ostrov ocitl zřejmě už v roce 1325, kdy jej na zmíněné místo zakreslil italský kartograf Angelino Dulcert: Údajnou pevninu zachytil v podobě nevelkého kruhovitého útvaru, rozděleného na východní a západní polovinu neznámým vodním tokem.

Králíci a kouzelník

V pozdějších mapách se nicméně Hy-Brasil objevuje na různých místech a mimo jiné bývá ztotožňován s Terceirou ve výrazně jižněji položeném souostroví Azory, kde se tyčí sopka Monte Brasil. V polovině 17. století pak irský spisovatel Richard Head vytvořil postavu kapitána Johna Nisbeta, který ostrov údajně navštívil při své cestě z Francie. Autor vypráví, že bájnou zemi obývají velcí černí králíci a v kamenném hradě tam žije osamělý kouzelník.

Tou dobou však bylo již nejméně 150 let jisté, že Hy-Brasil náleží do říše legend. Hned několik průzkumných expedic v předchozích staletích nepřineslo jediný důkaz, že by existoval. A definitivní tečku za jeho marným hledáním udělal roku 1497 italský mořeplavec v britských službách Giovanni Caboto alias John Cabot, který opakovaně cestoval do Severní Ameriky, aniž by ostrov jedinkrát spatřil. Některé mapy jej nicméně vyobrazovaly ještě ve druhé polovině 19. století.

Démoni z úžiny

Aura tajemna, tentokrát s nádechem hororu, obklopuje také kanadský ostrov Newfoundland. V úzkém průlivu u jeho břehů se měl totiž údajně nacházet kus souše obývaný zlými duchy, kteří usmrtí každého, kdo se odváží do jejich domova vstoupit. Teprve v 16. století však kartografové zjistili, že tzv. ostrov démonů nikdy neexistoval. 

Legenda má pravděpodobně kořeny v nebezpečném charakteru místa: Ve zrádných mrazivých vodách ztroskotal v minulosti bezpočet plavidel a posádky lodí, jež tudy proplouvaly, podávaly svědectví o podivných zvucích přicházejících z mlhy. Přičteme-li k tomu bohatou domorodou mytologii, pak není divu, že lidé mylně přikládali nevysvětlitelným jevům nadpřirozený původ. A třebaže tajemný ostrov nikdy neexistoval, na oficiálních mapách se objevoval ještě v polovině 17. století.

Duch šlechtičny

Ve skutečnosti šlo zřejmě o ostrůvek Quirpon, kde od 20. let minulého století stojí maják s ubytovnou a s hostincem pro turisty. Jeho majitel Ed English pro internetový magazín Atlas Obscura zavzpomínal: „Předloni přijela z Texasu jedna devadesátiletá dáma, aby navštívila místo, kde před více než sto lety ztroskotala loď jejího dědečka. Celá posádka přežila, ale on zemřel. Předpokládalo se, že se utopil, ale jeho ostatky se našly o dva či tři roky později. Ukázalo se, že se dostal na břeh a doplazil se do lesa, kde poté umrznul.“

English svým hostům s oblibou vypráví i další příběh: Místní zaměstnanci prý na Quirponu dodnes vídají ducha šlechtičny Marguerite de La Rocque, jež roku 1542 doprovázela svého strýce do francouzské kolonie v dnešním Quebecu. Během plavby se však zapletla s jedním námořníkem, což strýce rozzuřilo natolik, že ji nechal spolu s milencem a služebnou vysadit na „ostrově démonů“. Marguerite tam poté porodila a po dvou letech ji údajně zachránila proplouvající rybářská loď. Mladík, služka ani dítě však nepřežili.