Maďarský voják Paul Kern: Muž, který nedokázal čtyřicet let usnout

I lidé trpící extrémní nespavostí nakonec dříve nebo později alespoň na chvíli „zaberou“, neboť spánek zkrátka patří mezi základní životní potřeby. Dosud známe jedinou výjimku: maďarského vojáka Paula Kerna, jenž po střelném zranění hlavy už nikdy v životě neusnul.

14.08.2024 - Barbora Jelínková



Průměrný člověk stráví dvacet šest let života spánkem a sedm dalších pouhým usínáním. Jen si považte, kolik volného času bychom získali, kdybychom uvedenou dobu netrávili v posteli… 

Maďarský voják Paul Kern si to nepotřeboval představovat, protože to zažil na vlastní kůži. V bdělém stavu strávil rovných čtyřicet let, tedy více než polovinu svého života.

Kulka do hlavy

Zřejmě naposledy se jednatřicetiletý Kern vyspal ze 23. na 24. června 1915 – pokud se tedy dá hovořit o klidné noci v případě vojáků nasazených do první linie. Po nástupu do armády získal hodnost velitele roty a na východní frontě v polské Haliči vedl útok proti ruskému nepříteli. Jak uvádí článek otištěný v dubnu 1930 v americkém deníku Cumberland Times, v jednu chvíli pocítil lehký náraz do hlavy, zavrávoral, a zatímco padal k zemi, povšiml si drobného lesklého předmětu, který dopadl vedle něj.

Krátce před tím, než ztratil vědomí, jej stihl zvednout a vložit do kapsy. Kulka jej trefila do pravého spánku, roztříštila mu lebku a opět vyšla ven; Kern však jako zázrakem přežil a probudil se po více než třiceti hodinách na nemocničním lůžku ve Lvově. Po operaci jej lékaři nechali převézt do domovské Budapešti a teprve tady se ukázalo, že něco není v pořádku… 

Bezradní neurologové

Pacient se sice uzdravoval, zpočátku ho však trápily extrémní bolesti hlavy. Navíc zjistil, že má potíž usnout. Když spánek nepřicházel už několik dní – aniž by mezitím pociťoval známky únavy, ba naopak jej paradoxně vyčerpávala snaha usnout – rozhodl se mírně znepokojený vyhledat lékaře. Rentgenové snímky mozku však neprokázaly žádnou abnormalitu, a dokonce i špičkoví neurologové připustili, že jsou bezradní.

Bylo zjevné, že kulka musela poškodit některou z částí mozku zodpovědnou za navozování únavy a spánku, nicméně odborníky šokoval už jen fakt, že je něco takového možné – natož aby dokázali Kernovi umožnit návrat do říše snů. 

Paul Kern v roce 1930. (foto: Profimedia)

Dokonce i dnes, po více než sto letech, nikdo stále nepřišel s věrohodným vysvětlením a případ bdělého vojáka, o němž informovaly deníky v řadě zemí, se tak navždy zapsal do učebnic medicínských kuriozit. Kernův prapodivný stav podle všeho neměl žádné řešení, a tak se Maďar vydal hledat odpověď i za hranice. Procestoval takřka celý svět, strávil řadu týdnů v lázních, navštívil odborníky v Evropě, Spojených státech i Austrálii, ale všude jen krčili rameny.

Když nezabraly různé léky ani alternativní metody, nakonec mu nezbylo než dojít k závěru, že měl koneckonců štěstí v neštěstí – nejen že se z válečného zranění zotavil, ale navíc získal bonus v podobě osmi hodin času každý den, který mohl využít ve svůj prospěch. Během čtyřiceti let tak měl oproti ostatním k dobru 116 800 hodin.

Čas na noční život

Jednou se nechal slyšet, že za jedinou nevýhodu svého unikátního stavu považuje nákladný způsob života – protože měl vysoké výdaje za oděvy a obuv, zkoušel dokonce chvíli dvě zaměstnání. Ostatně kdo by nestál o zaměstnance, který si může do životopisu napsat „nepotřebuji spát“? Dlouhodobé pracovní nasazení se ale nakonec ukázalo jako slepá cesta, neboť Kern sice necítil ospalost, jenže vyčerpání se u něj přece jen projevovalo. 

Australský deník Adelaide Chronicle v lednu 1930 popsal denní režim, který se Paulu Kernovi nakonec osvědčil: Od devíti hodin ráno do dvou odpoledne pracoval v penzijním oddělení státní Sociální pojišťovny, mezi druhou a šestou se věnoval čtení či psaní. Následoval „noční život“ – od sedmi večer do sedmi ráno pobýval v nočních klubech a kabaretech, pak se vrátil domů, vykoupal se, nasnídal a mohl opět pokračovat v práci. Ospalý se necítil, pouze ojediněle zaznamenal bolest hlavy, jež se projevovala v případě, že nedopřál alespoň hodinu denně odpočinek očím.

K úžasu lékařů se u něj přes to všechno neprojevovaly žádné typické důsledky dlouhodobého nedostatku spánku, jako jsou poruchy paměti či nálady nebo různá onemocnění. Viditelným „vedlejším efektem“ bylo pouze třináct nabraných kilogramů, kvůli nimž už tak statná postava ještě zvětšila svůj objem. Lékaři se obávali, že trvalá bdělost si nakonec přece jen vybere svou daň – předpokládali, že absence spánku povede k relativně brzké smrti, protože Kernův organismus nebude mít příležitost si odpočinout. Bývalý voják však zemřel až v roce 1955 a dožil se tak krásných jedenasedmdesáti let. 

Sněhurka z Kalifornie

Zatímco Paul Kern nemohl spát, zcela opačné potíže v dubnu 1927 postihly jednadvacetiletou Claru Drummondovou z kalifornského Fresna, která se nešťastnou náhodou přiotrávila oxidem uhelnatým. Podle tehdejších lékařů poškodil toxický plyn mozkové centrum zodpovědné za udržení vědomí, neboť mladá žena upadla do kómatu a nikdo nebyl schopen ji probudit. Případ ve své době vzbudil velkou pozornost veřejnosti a tisk dívku nazýval „Sněhurkou z Kalifornie“. 

Počátkem července informoval deník Imperial Valley Press, že stav pacienty vykazuje jistá zlepšení. Manžel ji převezl do Los Angeles, kde ji přijal do péče chiropraktik William Peacock. Pro média uvedl, že drží přesné místo jejího pobytu v tajnosti, neboť musí mít absolutní soukromí a klid na práci. Zároveň dodal, že Clara začíná jevit známky poznávání a hýbe očima. Výživu jí podával přes hadičku, i přesto ale za tři měsíce ztratila přes jedenáct kilogramů. Na rozdíl od osudu Paula Kerna má však Clařin příběh nakonec smutný konec – zemřela po 103 dnech v bezvědomí, aniž by se probudila


Další články v sekci