Paříž 1903: Co nabízelo město na Seině na počátku minulého století?
Kráska na Seině, město tisíců světel, metropole udávající tón v módě i umění, to byla Paříž „belle époque“, krásné doby před první světovou válkou. Jak oproti dnešku vypadala?
Ve všem nám poradí guide nakladatelství Karl Baedeker z roku 1903, jehož jméno, počeštěné na bedekr, je synonymem knižních průvodců. Město, do něhož vjíždíme, má bez předměstských částí 2,7 milionu obyvatel, z toho necelých 10 % cizinců, a návštěvníka přijde denně na 15 až 50 franků podle toho, co si dopřeje. Frank se rovná jedné koruně rakouské a 19 haléřům, což je měna naší širší vlasti.
Ošklivá Eiffelka
Tour Eiffel se netěší velké pozornosti a pětisetstránková kniha jí věnuje jen nejnutnější prostor. Věž se stavěla od roku 1887, otevřena byla roku 1889 jako středobod Světové výstavy u příležitosti stého výročí pádu Bastily. Po jejím skončení veřejnost volala, aby se stavba zbourala, a zejména literáti si na ni těžce zvykali. Guy de Maupassant nakonec chodil do její restaurace v prvním patře obědvat, neboť tvrdil, že je to jediné místo, odkud siluetu ohyzdné věže nevidí!
Při Světové výstavě roku 1900 se prostor Champ de Mars zaplnil pavilony a věž inženýra Gustava Eiffela se znovu ocitla v centru pozornosti. Na levém břehu Seiny proti proudu tehdy určitě stály za návštěvu historizující kulisové stavby, které měly připomínat středověké město včetně proslulé Neselské věže z historických románů.
Už bedekr, který dává přednost klasickým hodnotám, ale konstatuje, že věž zná ze suvenýrů celý svět. Vstup do výše téměř 300 metrů (3. patro) stojí 3 franky bez rozdílu, zda se do druhého patra šlape, nebo jede výtahy.
Velké bulváry a nové stavby
Bedekr věnuje mnohem více pozornosti rozsáhlým bulvárům, dokladu impozantnosti a bezkonkurenční krásy města. Vznikly za Napoleona III. a vše řídil pařížský prefekt Georges-Eugène Hausmann, který nechal protnout staré jádro kolmo na řeku i podélně širokými tepnami, čímž zmizely celé čtvrtě a zbytky středověkého Pont au Change, Směnárenského mostu. Bulváry přitom navázaly na okruh kolem města, který tu zůstal po zbořeném středověkém a klasicistním opevnění. Nejednalo se jen o velkolepý urbanismus, provázený novými inženýrskými sítěmi, ale též o praktické císařské opatření. Po bulvárech šlo rychle přesunovat vojsko a barikády se tu už nedaly stavět tak snadno jako v revolucích let 1830 a 1848.
Place de la Concorde, náměstí Svornosti, od roku 1831 dominuje egyptský obelisk z doby Ramsese II. Odtud až k Arc de Triomphe, Vítěznému oblouku, na Place de l’Étoile, Hvězdicovém náměstí, vede největší ze všech bulvárů Champs-Elysées. Krásnou novinku v secesním stylu představují v místech parkové části Elysejských polí pro Světovou výstavu roku 1900 vybudovaný Grand Palais a Petit Palais, Malý a Velký palác. Od nich vede z pravého na levý břeh Seiny novotou zářící Pont Alexandre III, k němuž položil základní kámen roku 1897 ruský car Mikuláš II. Secesní most otevřel novou perspektivu i cestu k Invalidovně z doby Ludvíka XIV. s Napoleonovým katafalkem pod kopulí dómu.
Louvre, národní klenot
Podle bedekru nejvýznamnější z veřejně přístupných památek Paříže je rozlehlé muzeum přístupné denně krom pondělí a pár svátků. Návštěvník musí počítat se dvěma hodinami jen na to, aby bez velkého prohlížení prošel všechny sály.
Přízemí je věnováno skulpturám počínaje památkami starověkých civilizací, první patro pak malířství. Kniha pochopitelně vyzdvihuje klenot klenotů, da Vinciho La Joconde, česky Monu Lisu, „nejproslulejší ženský portrét na světě“. Z druhého patra je přístupná jen část, obsahuje francouzské umění 19. století. Končí obrazy Delacroixovými či Courbetovými, impresionisté tu ještě ke cti nepřišli. Vedle obrazů se v tomto patře nacházejí Námořní a Etnografické muzeum. Vstup do Louvru je zdarma, v neděli tu bývají návaly; nejlépe je sem jít zrána. Otevírá se v devět!
Kdy kam a čím?
Chození Louvrem unaví a Paříž má sbírek i pamětihodností bezpočet počínaje katedrálou Nôtre-Dame přes Invalidovnu, Elysejská pole či Latinskou čtvrť, a to nemluvíme o Montmartru s bazilikou Sacré-Coeur, kam už vede lanovka. Na Place du Tertre portrétisty ještě nenajdete, možná ale potkáte Picassa či Dalího… Náš guide nezapomíná ani na unavené nohy, hned z kraje na ně myslí popisem dopravních možností.
Z Čech se přijíždí s přestupem v Německu na Gare de l’Est, Východní nádraží (přímý Západní expres začne z Prahy do Paříže jezdit až dvě desetiletí po vaší návštěvě). Pas není povinný! Elektrifikované metro, Métropolitaine, je v provozu od roku 1898, ale má jen dvě linky. První vede od Vincennes k bráně Maillot přes Louvre či Place de la Concorde a Champs-Elysées, druhá je okružní. Linek Omnibuses, patrových autobusů, má Paříž bezpočet, navíc tu jezdí na devět desítek linek tramvajových. Průvodce ovšem doporučuje na prvním místě fiakry. Cena jízdenek činí v závislosti na délce trasy 10 až 25 centimů, metro je nejdražší.
TIP: Drožka pro chuďasy: Jak vypadala první městská hromadná doprava?
Zvláštní oblibě se těší Bateaux-Omnibuses, patrové parolodě na Seině v ceně plavby 20 až 40 centimů. Neslouží jen turistickým prohlídkám, ale i pasažérské dopravě od Pont d’Austerlitz, Slavkovského mostu, až po předměstí po proudu.
Muzeum Paříže
Kdo chce poznat zmizelou Paříž a její atmosféru, měl by navštívit volně přístupné Musée Carnavalet ve dvou klasicistních palácích v ulici Sévigné. Jsou tu spousty obrazů, fotografií a především modelů zaniklých částí města či staveb včetně Templu, kde byla za Francouzské revoluce vězněna královská rodina, či starého Pont au Change, zastavěného do roku 1786 domy tak, jak jej známe například ze zfilmovaného románu Parfém (vstup z ulice des Francs-Bourgeois; www.carnavalet.paris.fr).
