Představme si, že je náš vesmír statický a nekonečný. A že ho víceméně rovnoměrně vyplňuje nekonečné množství stálic. Ať už tedy pohlédneme kamkoliv, musí nakonec z daného bodu do našich očí dorazit foton z povrchu některé hvězdy. Obloha v noci však zůstává tmavá. Zmíněný paradox popsal v roce 1823 německý astronom Heinrich Olbers, všiml si ho však už Johannes Kepler na začátku 17. století nebo Edmund Halley a Jean-Philippe Loys de Cheseaux o sto let později.
TIP: Kde je v Česku nejtmavší obloha?
Obecně přijímané vysvětlení vychází z faktu, že se světlo šíří konečnou rychlostí. K pozorovateli proto nemohlo dorazit záření hvězd nacházejících se dál, než činí stáří stálice násobené rychlostí světla. Protože je podle současných údajů náš kosmos starý asi 13,7 miliardy roků, odpovídá uvedené číslo maximální možné vzdálenosti ve světelných letech, z níž vůbec mohlo k Zemi dorazit nějaké elektromagnetické záření.
Do hry vstupuje i skutečnost, že se vesmír neustále rozpíná. Záření vzdálených objektů se tak modifikuje rudým posuvem a světlo se posouvá z viditelné oblasti spektra do dlouhovlnné. V důsledku popsaných dvou jevů tudíž celá obloha nezáří.
