Pancéřová pěst třetí říše: Těžké tanky na východní frontě (3)

Těžké tankové oddíly sehrály významnou roli také v rámci operace Citadela v létě 1943 – účastnil se jí 503. i 505. prapor. První jmenovaná jednotka se po doplnění stavů připojila k III. tankovému sboru armádního oddílu Kempf na jižní straně kurského výběžku, na severní stranu pak dorazil čerstvý druhý zmíněný prapor, přidělený pod velení XLVII. tankového sboru 9. armády. Oba oddíly se pak účastnily intenzivních bojů od samého začátku operace.

Masakr u Kurska 

Tankisté 503. praporu se zpočátku potýkali s vážnými problémy, když 2. rota narazila na minové pole a exploze dočasně znehybnily 13 ze 14 strojů. I tak ale během následujících tří dní dokázal III. tankový sbor za vydatné asistence tigerů prolomit tři sovětské obranné linie. Sedmého července 503. oddíl podporoval úspěšný výpad 6. tankové divize směrem na Ržavec a až do svého odvelení z podřízenosti III. tankového sboru si připsal nejméně 72 zničených sovětských tanků při vlastních bojových ztrátách čtyř tigerů.

Zároveň se ale projevila poruchovost PzKpfw VI a po deseti dnech střetů zbývalo praporu jen zhruba 57 % bojeschopných strojů. Na severním úseku mezitím 505. oddíl 14. července prolomil obranu sovětské 15. střelecké divize a v dalších dnech se snažil tlačit směrem k Olchovatce. Později sloužil jako záloha XLVII. sboru v bojích o Toploje a po konci útočné fáze operace přešel útvar do defenzivy. Celkem si tigery v této oblasti připsaly nejméně 164 zničených sovětských tanků za cenu pěti vlastních odepsaných těžkých obrněnců. I tento útvar ale trápily problémy technického rázu a v průměru měl po většinu doby trvání bitvy u Kurska bojeschopných pouze 46 % strojů. 

V defenzivě 

Po selhání operace Citadela Wehrmacht definitivně ztratil iniciativu a pomalu ustupoval před drtivou materiální a početní přesilou Rudé armády. Německé velení ale i přes zvrat ve válce nijak výrazněji neupravilo taktické instrukce pro těžké tanky a nadále s nimi počítalo především pro ofenzivní operace a protiútoky. Bojeschopnost všech těžkých tankových praporů na východní frontě nicméně vytrvale podlamovaly poruchy a problémy se zásobováním. Jedním z extrémních případů se stalo nasazení 506. těžkého tankového oddílu, který v září 1943 pomáhal hájit předmostí u Záporoží.

Boje tam dosahovaly takové intenzity, že osádky často neměly mezi jednotlivými střetnutími dostatek času ani na doplnění munice a paliva, natožpak na provedení alespoň základní údržby. Během pouhých sedmi dní tak z původních 45 tigerů, navíc prakticky nových, nezůstal bojeschopný ani jediný stroj, přičemž 39 z nich znehybnily poruchy. Situaci neprospěl ani nástup nových sovětských obrněných vozidel a stroje jako T-34/85, SU-85 či ISU-152 připravily tigery o jejich aureolu nezranitelnosti. 

I přes všechny nesnáze ale těžké tankové oddíly stále představovaly silný ofenzivní prostředek. Pětatřicet tigerů ze stavu 503. praporu se například v únoru 1944 účastnilo pokusu o záchranu desetitisíců německých vojáků obklíčených v kotli u Čerkas. PzKpfw VI tam působily po boku tanků Panther v rámci narychlo zformovaného těžkého tankového pluku Bäke. Pod vynikajícím velením podplukovníka Franze Bäkeho se útvar probil do hloubky téměř 45 km a připsal si úctyhodný počet zničených sovětských tanků. Počet bojeschopných tigerů ale povážlivě klesal a 17. února, tedy v den, kdy se kotel zhroutil, již prapor mohl nasadit pouze osm těžkých tanků. Bäkeho osádky si ale připsaly několik stovek zničených sovětských obrněnců a velmi významě přispěly k záchraně zhruba 30 000 německých vojáků. 

Proti rudému přívalu 

Dvaadvacátého června 1944 zahájila Rudá armáda operaci Bagration, masivní ofenzivu mířenou proti německé skupině armád Střed. Němci měli v oblasti mimo jiné i celých pět těžkých tankových oddílů, čtyři z nich ale byly odveleny ke skupině armád Severní Ukrajina poté, co se vrchní velení Wehrmachtu nechalo ošálit sovětskými klamnými manévry. Proti hlavnímu úderu směrem na Minsk tak mohli Němci nasadit pouze těžký tankový oddíl 501. Zdrcující sovětská početní převaha ale tento útvar doslova převálcovala a poslední bojeschopné stroje byly ztraceny 5. července 1944 – během méně než dvou týdnů tak prapor přišel o 20 tigerů a na frontě prakticky zanikl.

Krátce po začátku útoku byly do oblasti urychleně přesunuty také 505. a 507. oddíl. Těm už se vedlo o poznání lépe; jen prvně zmíněný útvar zlikvidoval mezi 27. červnem a 7. červencem přes 120 sovětských tanků. Obě formace se ale nakonec musely stáhnout a na bojišti zanechaly 31 zničených či opuštěných tigerů. Na jiném úseku fronty se vyznamenal i 502. prapor, který hájil břehy řeky Daugavy u Dünaburgu (dnešní Daugavpils).

Tam se tankistům povedlo několik úspěšných protiútoků, při nichž dokázaly i relativně malé jednotky tigerů způsobit postupujícím rudoarmějcům vážné ztráty. Například 25. července zničilo pouhých pět PzKpfw VI ze stavu 3. roty bez vlastních ztrát 16 nejnovějších sovětských těžkých tanků IS-2 během pouhých deseti minut. Na severním břehu řeky si pak tigery připsaly dalších více než 70 sovětských obrněnců a 24 vyřazených protitankových děl, než rostoucí ztráty a sovětská přesila donutily oddíl k ústupu na západ.