Ostražitý jezevec lesní: Pán podzemních hradů

Jezevec lesní (Meles meles) je naší největší kunovitou šelmou. Neobývá ovšem jen střední Evropu, ale je rozšířen takřka po celém kontinentu včetně Britských ostrovů. Areál výskytu rodu Meles sahá od okraje polárního kruhu přes celou Asii až po Japonsko na východě. Severní okraj rozšíření je na středním Obu a jižně dosahuje až po Izrael, Írán, Tibet a jižní Čínu. Přesto šelmu s atraktivním vzhledem většina lidí za celý svůj život nikdy nespatří.

Já jsem měl to štěstí, že jsem mohl intimní život jezevců pozorovat po řadu let v brněnských příměstských lesích přímo u jejich „hradů“. Často jsem na ně narazil po silných večerních deštích, kdy jejich pověstná ostražitost při lovu dešťovek rapidně klesala. Pěknou řádku jezevců jsem taky zachránil před zuby svých malamutů. To když během podzimních nocí pronikali na naši k lesu přilehlou zahradu, kde se živili spadaným ovocem.

Beskydské představení

Prosluněný hřbítek vyzýval k oddechu. Shodil jsem batoh z propocených zad a „zaparkoval“ malamuty do chládku pod nízkými smrčky. Hebká travička posloužila jako skvostné lehátko, kterým by nepohrdli ani zpovykaní staří Římané. Z dřímoty mě vytrhl stín kroužícího dravce, jenž mi přeběhl po tváři rozpálené horským sluncem. Posadil jsem se a chtěl jsem se podívat na hodinky, když můj zrak upoutal bělošedý stín kutící něco ve svahu pode mnou – to statný jezevec potřásal klínovitou hlavou a předníma nohama vytrvale hrabal v hlíně. Po chvíli mi došlo, že vyhrabává vosí hnízdo. Rozdrážděné vosy na něj pořádaly zuřivé nálety, ale jezevec se nedal odradit a cílevědomě hrabal dál. Co chvíli vrazil hlavu do díry a pochutnával si na vydobyté dobrotě.

TIP: Orel mořský aneb Pozvolný návrat největšího dravce Česka

Čas ubíhal a šelma se propracovávala čím dál hlouběji. Občas jezevec zatřásl hlavou, ale dotěrné bodalky odháněl marně. Žvanec mu však stál i za palčivá žihadla. Když téměř zmizel v díře, měl jsem sto chutí přikrást se k němu a plácnout ho po velkém zadku. Vosy by mě ovšem neušetřily a já bych se stejně nedokázal přikrást tak tiše, aby mě největší středoevropská kunovitá šelma nezvětřila. Z krátké zastávky se stala pořádná pauza, protože z nahodilé scénky se vyvinulo téměř hodinové divadelní představení. Teprve pak se nakrmený jezevec spokojeně odkolébal a zmizel mi v zeleném podrostu na okraji lesa.

Pradávný obyvatel Země

Jezevci (Melinae) jsou podčeledí kunovitých šelem a jejich stopy nalezneme již v miocénu, geologickém období třetihor, jež začalo již před zhruba 23 miliony let. Tady se setkáváme s pravými jezevci (rody Trochictis, Palaeomeles, Taxodon, Plesiomeles a Mellidellavus), rod Meles se však vyvinul ve svrchním pliocénu (doba před 2,6 – 1,8 miliony let).

Jezevec lesní (Meles meles) se z celé čeledi jeví zoologům jako nejprimitivnější. Z hlediska fyziologie i etologie bývá stavěn nejblíže k jezevci americkému (Taxidea taxus) a jezevci bělohrdlému (Arctonyx collaris). Jezevec lesní je ploskochodec, má neosrstěná chodidla a na předních končetinách velmi silné hrabavé drápy. Ze všech jezevců jde o největší druh.

Labyrint jezevčích hradů

Systému nor, který si jezevec lesní buduje, se často říká „hrady“. Spletitá architektura až třípodlažního podzemního systému chodeb a hnízdních komor může být 35 až 81 metrů dlouhá a zabírá až čtvrt hektaru plochy. Vyhrabaná zemina dosahuje objemu až 38 metrů krychlových. Tento systém může mít dva, ale také až padesát východů. Jezevci přitom využívají pouze několik vchodů, ostatní jsou záložní nebo je využívají mláďata, jiné fungují jako větrací šachty. Srdcem všech chodeb je hnízdní komora, která bývá vzdálena 5–10 metrů od hlavního vchodu a leží 1–3 metry pod zemí. Komora je vysoko vystlaná a i v zimě se v ní udržuje stálá teplota. Před narozením mláďat ji jezevci pečlivě čistí a v době odchovu mláďat vyhrabávají rodiče zvláštní komoru na odkládání trusu.

Zamotaný labyrint poskytuje možnosti, jak se vypořádat s mnoha nestandartními situacemi. Například když v podzemí jeden z jezevců uhyne, ostatní tuto část nory ucpou zeminou a přestěhují se do jiné části podzemního hradu. V literatuře je ovšem uveden i případ, kdy jezevci mrtvé zvíře vyvlekli z brlohu a jeho tělo zahrabali opodál do opuštěné králičí nory.

Podle zoologů mohou jezevci své podzemní hrady využívat a dostavovat po desetiletí či snad dokonce po staletí. Já jsem jeden z obývaných jezevčích hradů pozoroval soustavně v průběhu jedenácti let.

Pestrý stůl a období lásky

Své výsostné teritorium jezevci vymezují pomocí sekretu podocasních žláz a pachové značky umisťují na pařezy, kameny, ale i na cesty. V rámci této oblasti si shání potravu, jejíž největší část (až 75 %) tvoří rostliny a lesní plody. Sezónně požírají ovoce, lesní i zahradní plody, bobuloviny a ořechy. Jsou to však všežravci, takže kromě rostlinné potravy zařazují do jídelníčku veškerá zvířata, která uloví. Je možné, že nepohrdnou ani mršinami, i když některé prameny tuto možnost vylučují. Při lovu se zaměřují především na drobné savce, obojživelníky (zejména skokany), měkkýše, dešťovky, hmyz a hmyzí larvy. S oblibou vyhrabávají hnízda čmeláků a vos, jak jsem sám měl možnost pozorovat. Někteří zoologové uvádějí, že jezevec v jednom dni s oblibou loví jediný druh kořisti. Je tedy prý běžné, že jeden den má žaludek například plný skokanů a v následujícím se zaměří třeba na dešťovky. Rozhodně však tuto informaci neberme jako dogma.

V období jezevčí říje můžete zaslechnout hlasité zvukové projevy. Naříkavý hlas znějící jako „auooo-ooch“ velice připomíná bolestivý dětský pláč. V období lásky samci všude sledují dámy svého srdce a dvoří se jim. Když se samice rozhodne věnovat nápadníkovi svůj čas, může páření trvat deset minut, ale s přestávkami i jeden a půl hodiny.

Ochrana jezevců v Evropě

Jezevci se dokážou vypořádat s nejrůznějšími nároky života, který jim mimo jiné ztrpčují paraziti – především blechy a klíšťata. Mívají i vši a prašivinu a z vnitřních parazitů u nich byla zaznamenána kokcitióza, trichinelóza, plicnivka, motolice a další choroby. V případě virových onemocnění vztekliny a tuberkulózy skotu může být jezevec pouze mezihostitelem.

Zoologové odhadují početnost jezevčí populace v Evropě na 1,2 milionu exemplářů. Jde o poměrně uspokojivé číslo, ale i tak jsou jezevci celoročně hájeni ve Velké Británii, Irsku, Španělsku, Portugalsku, Itálii, Belgii, Nizozemí, Albánii, Řecku, Estonsku, Lucembursku v a Maďarsku. V Rakousku a Finsku jsou v době kojení chráněny samice. V Bulharsku a Makedonii je lov celoročně povolen.
Česká republika stojí na pomezí dvou krajních přístupů. Lov jezevců je u nás povolen od 1. října do 30. listopadu, ale v oblastech chovu tetřeva hlušce, tetřívků, jeřábků a koroptví je lov povolen celoročně. Česká jezevčí populace čítá podle odhadů 13 500 exemplářů.

Jedna velká rodina

Jezevci lesní jsou společenská zvířata a díky tomu v jedné noře často přebývá více párů se svými potomky. Rozloha teritoria jezevčí skupiny je v lesnatém terénu asi 28 hektarů a na této ploše většinou žije 9–11 jedinců. V době páření je v rámci skupiny patrná větší aktivita a dochází k určitým konkurenčním střetům. Ani v tomto období se však skupina nerozpadá. Zimu jezevci přečkávají v párech, ale ve stejné podzemní stavbě může zimovat několik hibernujících dvojic (mláďata z minulé sezóny obvykle přezimují odděleně). Chlad přečkávají pomocí takzvané nepravé hibernace, což znamená, že jsou schopni se rychle probudit, neboť teplota jejich těla klesá jen o cca 4 °C.

Obdobně jako například primáti, i jezevci praktikují tzv. sociální čištění srsti. Vzájemně si srst probírají na nedostupných místech, což kromě zkvalitnění izolačních vlastností jejich porostu rovněž posiluje sociální vazby. Jezevci si ovšem srst čistí i vlastními silami. Zuby si vykousávají nečistoty a jazykem chlupy dočišťují. Také se nijak nevyhýbají vodě, naopak se koupou s velkou oblibou.

Fantóm Národního divadla

Jezevec lesní má soumračnou a noční aktivitu a přes své výrazné zbarvení dokáže být „neviditelný“. Často (i když podstatně méně často než lišky obecné) může žít i v blízkosti lidských příbytků. Jasně to dokazuje příběh jezevce, který v padesátých letech 20. století přespával v kulisárně Národního divadla na Viničné ulici ve středu Prahy. Jeho přítomnost byla zjištěna až tehdy, když ho nešťastnou náhodou usmrtila těžká padající dekorace.

Rodný list jezevce lesního (Meles meles)

Řád: Šelmy (Carnivora)
Čeleď: Kunovití (Mustelidae)
Podčeleď: Jezevci (Melinae)
Velikost: Délka těla 550–812 mm, délka ocasu 115–202 mm, hmotnost 10–16 kilogramů, výjimečně až 20 kg
Počet zubů: 38
Popis: Jezevec má zavalitý trup, krátké nohy, špičatou klínovitou hlavu, krátký krk, silné nohy a poměrně malý ocas. Pruhovaná kresba ve tváři je individuální a členové rodiny se podle ní, ale samozřejmě hlavně po čichu, poznávají.
Způsob života: Zimu jezevec přečkává v polospánku (nepravá hibernace). Při oblevách se probouzí, takže i ve sněhu lze najít jeho stopy, a během zimní vycházky se zpravidla i vyprázdní. Rozsáhlou soustavu podzemních chodeb udržují jezevci v úzkostlivé čistotě a používají ji po řadu generací.
Smysly: Vynikající čich a sluch, horší zrak
Aktivita: Soumračná a noční
Březost: Březost samic trvá 210 až 240 dnů. Samice rodí obvykle tři mláďata v období od ledna do března a kojí je dvanáct týdnů.
Počet mláďat: 2–6 (většinou 3)
Potrava: Je všežravec. Rostlinná potrava se skládá z lesních plodů. Kromě toho konzumuje vosí a čmeláčí hnízda, dešťovky, žáby, hmyz, drobné savce, ptačí mláďata, vejce, měkkýše apod.
Délka života: Až 15 let