Orlovský klusák: Kočárová legenda za miliony
Přestože stojí i miliony, vyžaduje důkladnou péči a v moderním světe už vlastně není potřebný, stále nevychází z módy. Takzvaný orlovský klusák je mezi kočárovými koňmi pořád legendou a o příznivce nemá nouzi
Elegance, houževnatost a tvarová dokonalost – to je orlovský klusák. Kůň, na nějž jsou Rusové náležitě pyšní a nebojí se o něm mluvit jako o národním pokladu. O výjimečnosti orlovského klusáka ostatně svědčí už jeho cena. Kdo si chce tohoto mimořádného koně pořídit, musí počítat s výdajem přesahujícím tři miliony korun.
Počáteční potíže se zimou
Praví orlovští klusáci se chovají ve dvou stájích, které založil kníže Alexej Grigorjevič Orlov. Tento muž unikátní koňské plemeno v 18. století sám vyšlechtil. Začátky spletité historie popisuje Olga Seseminová, ředitelka muzea Česmenských stájí: „Kníže Orlov založil dvě stáje, které dodnes existují. Chtěl vyšlechtit kočárové koně, jinými slovy klusáky, s nimiž se lidé v kočáru budou cítit pohodlně. Hlavní požadavek tedy je, aby klusáci běželi plynule. Legenda se začala rodit, když Orlov koupil arabského plemenného hřebce Smetanku…“
Kníže Orlov koně šlechtil nejprve v Moskvě, jenže tam potomci teplokrevného arabského hřebce nedokázali vzdorovat rozmarům chladného počasí. V roce 1776 se na Orlova usmálo štěstí, když mu carevna Kateřina Veliká darovala pozemky ve Voroněžské oblasti na jihozápadě dnešního Ruska. Tam už bylo klima příznivější – v zimě teploty klesají průměrně jen k -5 °C a v létě se zpravidla nešplhají přes třicítku. A právě tady Orlov založil oba hřebčíny.
Silný, vytrvalý a rychlý
Následující kroky knížete Orlova popisuje další žena – Irina Bondarčuková, která je ředitelkou zdejších stájí: „Tyto stáje byly založeny v roce 1780. Kníže Orlov vybudoval konírnu, park o rozloze osmi hektarů a dnes je obojí architektonickou památkou celostátního významu.“
Koně se na obou místech chovají dosud a věnují se jim tu s mimořádnou péčí. Orlovský klusák je totiž mezi kočárovými koňmi skutečným pojmem. Je vytrvalý, rychlý a má dokonalé držení těla. Přestože je jeho tělo celkem robustní, působí jemně a elegantně. U kočáru se zkrátka dobře vyjímá a cestující sveze s plynulostí a lehkostí.
Rozhodující klusácký došlap
Kůň, který má dobře reprezentovat zdejší plemeno, by měl splňovat celou řadu přísných požadavků na vzhled. Laicky řečeno musí být mohutný a silný. Dbá se samozřejmě na původ a na to, jak dobře zvládne náročný výcvik. Alexandr Dementěv, který ve stájích už roky pracuje, se snaží vysvětlit, jak by měl správně klusák běžet: „Závodní koně běží s přirozeným došlapem. Pro klusáky tohle není přirozené, ale dá se to naučit. Držení těla při došlapu proto věnujeme velkou pozornost. Koně musí běžet plynule a klást správně nohy.“
Obě farmy ročně prodají zhruba stovku koní. Nejčastěji si je kupují Rusové, ale v oblibě jsou také v Kazachstánu a v Číně. Poslední dobou zájem o orlovské klusáky klesá, jenže Rusové se více než dvě stě let starého plemene nehodlají vzdát. Oba hřebčíny založené Orlovem vlastní stát a ten chce národní poklad nadále udržovat a hýčkat.
Na výsluní i na okraji zájmu
Orlovský klusák je zřejmě nejslavnější ruský kůň, který vznikl křížením různých evropských klisen (především anglického, nizozemského, meklenburského a dánského chovu) s arabskými hřebci. Začátek 20. století a občanská válka vedoucí ke vzniku Sovětského svazu byly pro chov koní v Rusku katastrofou. Mnoho koní zahynulo v bitvách, velký počet v nouzi posloužil jako zdroj masa a obecně se stali luxusním majetkem pro nejbohatší.
Dalšího rozkvětu se chov orlovských klusáků dočkal ve 30. letech, během 2. světové války se jejich počet opět snížil. Po válce stát naléhavě potřeboval koně, aby obnovil zemědělskou výrobu. Díky svým schopnostem a vysoké produktivitě byli klusáci opět široce používáni, ale v 50. letech sovětské úřady rozhodly, že kvůli častějšímu používání traktoru není chov koní pro ekonomiku důležitý. To vedlo ke snížení počtu hřebčínů a menší vládní podpoře těch, které zůstaly.
