Opeření potápěči: Buřňáci jsou akrobati vzduchu i vody

Daleko na otevřeném oceánu, kde je podmořský život rozptýlen do obrovských hloubek a ploch, jsou početná hejna ryb vzácností. Proto se stává, že mořští savci a velké predátorské ryby shromáždí obrovské množství malých rybek do nahuštěné koule, z níž si pak delfíni berou jednu rybu za druhou. Hostiny se často účastní tuňáci, někdy i velryby, zejména plejtváci. Ovšem hlavním strávníkem, jenž si nenechá ujít žádný oceánský banket, je buřňák šedý (Calonectris diomedea). Tito na první pohled nenápadní ptáci jsou mistry v potápění a vidět je pod vodou při lovu patří k nejúžasnějším zážitkům, které lze v oceánu zažít.

Ptačí akrobati

Stojím na zádi člunu a zuby nehty se držím konzole u ovládacího pultu. Jedeme rychlostí téměř třiceti uzlů, vítr mi burácí v uších a tupé nárazy trupu lodě o vlny nemilosrdně mlátí se všemi, kdo jsou na palubě. Je léto 2009 a tohle je můj běžný pracovní den na moři. Jsem průvodcem při pozorování velryb a potápěčem na ostrově Pico, jednom z devíti Azorských ostrovů ležících uprostřed Atlantiku 1 500 kilometrů západně od Portugalska. Na úzkých řadových sedačkách přede mnou svírá malá skupina turistů držadla a horlivě očekává vynoření velryby.

Můj parťák na pevnině, který používá obrovský dalekohled, mi už vysílačkou nahlásil pozici vorvaně, a tak jedeme přímo k němu, než nám zase zmizí do hlubin. Upínám oči na hladinu před námi a čekám, kdy uvidím jeho výdech. Na obou stranách lodě se k nám přidali delfíni obecní (Delphinus delphis), jejichž hřbetní ploutve rozčesávají hladinu. I na tyto zdatné plavce ale jedeme moc rychle, takže se jim po chvíli vzdalujeme a oni mění směr cesty.

TIP: Bleskurychlý lovec orlovec říční aneb Nejlepší rybář ptačí říše

Koutkem oka spatřím velkého hnědého ptáka s nápadným žlutým zobákem. Vypadá jako racek, ale pohyb jeho křídel je odlišný. S nenucenou lehkostí plachtí vzduchem a soustavně nás dohání, občas provede ostrou zatáčku jako albatros a pár sekund na to už zase kopíruje vlny těsně nad hladinou. Párkrát zamává křídly a hned zase plachtí. V mžiku natočí jedno křídlo k oblakům a druhým se téměř dotýká hladiny. Střihne to přímo před přídí lodi a bez jediného mávnutí mizí za hřebeny vln před námi. Podobné akrobatické kousky můžu na moři sledovat každý den, ale málokdo je umí provést s takovou elegancí jako buřňák.

Nebojácní potápěči

Na Azory jsem přišel s touhou objevovat tamní podvodní svět a víc se dozvědět o velrybách a delfínech. Po dvouleté práci se mi opravdu podařilo vidět prakticky vše, co je v této oblasti k vidění – 17 druhů kytovců, obrovské ryby jako jsou mečouni, tuňáci a manty. I přes četná neuvěřitelná setkání mě na Azorech nejvíc nezaujal živočich z vodní říše. Mým favoritem se stal vzdušný vládce buřňák šedý, azorci nazývaný „Cagarro“. Při mém pobytu na Picu jsem měl tu šanci odpozorovat chování a denní rytmus několika hnízdících párů.

Buřnáci mi dělají společnost pokaždé, když vyjedeme na moře. Jsou to důležití průvodci, kteří nám svou přítomností ukazují shlukující se delfíny, tuňáky nebo mečouny. Mají výborný zrak a zřejmě i čich. Dokáží velice rychle odhadnout úmysly velkých mořských predátorů, zvláště když jsou malé ryby nahnány blízko k hladině a formovány do nahuštěného hejna v angličtině zvaného „bait ball”. Tyto rybí „koule” jsou přirozenou reakcí malých ryb na útok velkých predátorů. Pokud jsou hejna nahnána k hladině, je to příležitost pro skvělou podívanou. Stovky a někdy i tisíce buřňáků se najednou jakoby spustí z nebe a pronásledují ryby, které jsou nejblíž u hladiny. To ale zdaleka neznamená jen vzdušné nálety. Tito ptáci se dokáží pro svou kořist potopit až 15 metrů hluboko. Buřňáci doslova létají pod hladinou, kde vodní tlak stlačí jejich opeření a odhalí jinak neviditelné svaly a kosti. Ptáci díky tomu vypadající tak trochu jako podvodní příšerky. Křídla používají jako ploutve a s neuvěřitelnou obratností a sebevědomím dokáží polapit rybu i mezi velkými predátory – delfíny, tuňáky a někdy i žraloky modrými. Někdy si dokonce dovolí i na těžkou váhu. Sám jsem viděl poklované delfíny nebo fotografa Jirku Karbuse, kterého buřňák ťal zobákem do nosu v pětimetrové hloubce.

Opeřenci s budoucností

Buřnáci se vždy vracejí do svých hnízd až za tmy. Jejich dlouhá a tuhá křídla, která výborně slouží pro plachtění nad oceánem, jsou na pevnině překážkou a často mívají problémy vyhýbat se stromům nebo rychle vzlétnout. V každém případě jsou buřnáci silní a jako jiní další mořští ptáci na ostrově mohou v klidu soužít s člověkem. Nemají vyložené nepřátele v podobě predátorů jako třeba středomořské kolonie, jejichž mláďata mohou být ohrožována krysami. Tam jsou sice dospělí ptáci dost velcí na to, aby se ubránili, ale mláďata jsou ohrožená. Zejména když během dne zůstávají v hnízdech osamocena. Většina hnízd azorských buřňáků je navíc pro lepší ochranu umístěna v jeskyních, norách nebo pod kameny a zdá se, že opravdu nemají existenční problémy. Azorské úřady na to ovšem nespoléhají a jsou ostražité. Navzdory momentální hojnosti buřňáků na ostrovech malá skupina biologů stále monitoruje jejich stavy a průběh rozmnožování.

Pro mě osobně jsou tito zajímaví ptáci pozitivním kontrastem oproti často zveřejňovaným problémům, kterým čelí mnoho mořských ptáků – například jejich větší bratranci albatrosi. Pokud i nadále budeme buřňáky chránit a pomáhat jim, jejich budoucnost na Azorských ostrovech vypadá slibně.

Ptáci, kteří „mňoukají“

Buřnáci se na Azorských ostrovech vyskytují celkem hojně a jejich populace se odhaduje na 180 000 párů. Jejich barva a charakter jsou unikátní a tím se stávají symbolem celého souostroví. Žijí dlouho, ale jako většina mořských ptáků se rozmnožují velmi pomalu. Hnízdit začínají brzy začátkem roku, když se vracejí na ostrovy ze zimních cest. Většina z nich přilétá začátkem února, aby mohli obsadit hnízda z předchozích let. Koncem května snášejí samice jediné vejce a to je pak inkubováno po dobu 55 dnů. Mláďata zůstávají s matkou 90 dnů než jsou schopna starat se sama o sebe. Koncem října a začátkem listopadu nastává pro mladé buřňáky čas poprvé vyrazit na moře. V tuto dobu lze vidět pobřeží ostrovů doslova zaplavené mladými. Když sotva odrostlí buřnáci opustí ostrovy, dokáží se bez problémů navigovat přes Atlantik a části Indického oceánu, přitom přelétají pevninskou Evropu, Afriku a Ameriku. Další z mnoha zajímavostí je, že tito ptáci v noci vydávají zcela ojedinělý zvuk, který se podobá spíš kočce než ptákovi, který tráví většinu života na oceánu.