Operace Krkonoše (2): Proč se v roce 1980 vydaly k hranicím Polska sovětské tanky
Na počátku prosince 1980 se dvě desítky sovětských divizí daly do pohybu k polským hranicím, spolu s nimi se zvláštního cvičení účastnila jedna divize Národní lidové armády NDR a dvě tankové divize ČSLA. Rozsáhlé manévry měly donutit polské vedení rázně skoncovat s odborovým hnutím Solidarita
Dvanáct let normalizace dokázalo změnit myšlení mnoha českých a slovenských vojáků, kteří v roce 1968 zažili sovětskou okupaci se všemi emotivně vypjatými momenty, a nyní se měli sami účastnit invaze do sousední země. Pro některé z nich to nepředstavovalo velký problém, což mělo více příčin. Jednou z nich bylo vyloučení mnoha vojáků z povolání, kteří nesouhlasili se srpnovou agresí, z řad armády a jejichž odchod armádu odborně i lidsky oslabil.
Dále šlo o normalizační „vymývání mozků“ mladé generace, jež byla v srpnu 1968 ještě v dětském věku. U starších profesionálních vojáků šlo možná o racionální úvahu typu „nesouhlasem ublížím sobě i rodině“, u části z nich snad o skutečné přesvědčení o pomoci polským soudruhům. Zřejmě okolnost, že již v roce 1980 měla být naše armáda nasazena proti lidu, i když zatím v sousední zemi, přispěla u řady důstojníků k myšlenkovému posunu. V roce 1989 se jim tak zdálo přirozené, že se ozbrojené síly cíleně připravovují k zásahu proti občanům vlastního státu. V jejich marxisticko–leninském pojetí šlo vlastně o naplňování „vnitřní role“ armády, stejně důležité jako té vnější.
V rozporu s pravidly
Po opuštění kasáren směřovaly obě tankové divize ČSLA, doplněné téměř na válečné počty převelenými vojáky z jiných útvarů, na severovýchod k polským hranicím. Zároveň, pro zabezpečení bojové pohotovosti ponechala každá divize v místech stálé dislokace jeden tankový pluk. Zcela v rozporu se zažitou praxí se tanky a obrněné transportéry přesunovaly po vlastní ose, tedy po silnici, ačkoliv se těžká technika běžně přepravovala po železnici, aby se šetřily povrchy cest i pohonné hmoty. Ovšem k přesunu tolika stojů naráz neměla železnice kapacitu.
Spolu s podpůrnými jednotkami vyjelo v sestavě obou svazků celkem 17 000 mužů, 540 tanků, 260 bojových vozidel pěchoty a asi 340 obrněných transportérů. Postup 1. tankové divize směřoval přes Mělník do vojenského prostoru Mimoň-Ralsko, kde se měla soustředit, jejím dalším cílem se po překročení státní hranice u Harrachova měla stát polská Zaháň a následně prostor kolem Opole. Mezitím směřovala 9. tanková divize do prostoru mezi Jaroměří a Chrudimí, odkud měla spolu s vyčleněnou sovětskou tankovou divizí ze Střední skupiny vojsk projet hraničními přechody u Žacléře a Náchoda a následně se rozmístit v prostoru jižně od Katovic.
Náročné podmínky
Přesun probíhal za krutých mrazů, neobvyklých v počátku prosince, a málo zkušení řidiči, nevyspalí a unavení předchozími kontrolami, s obtížemi ovládali těžké stroje na zledovatělých cestách. V tvrdých zimních podmínkách selhávali lidé i technika, opakovaně překvapilo, jak lehce dokázal čtyřicetitunový tank klouzat po náledí. Únava a kvapná organizace přesunů si začala vybírat svou daň.
Za Bechyní, u křížení silnice s potokem Židova strouha, sjel stroj z mostu přímo do koryta, a při pádu se převrátil. Pronikala do něj voda a osádka naneštěstí nedokázala vylézt spodním průlezem ven a než dorazil vyprošťovací tank, všichni čtyři mladí vojáci se utopili. Celé drama trvalo řadu hodin, mezitím krátce po nehodě projel kolem vyprošťovací stroj jiného útvaru, který mohl vše vyřešit, ale nedopatřením dostal rozkaz pokračovat v jízdě.
Chaotických situací vznikalo mnoho, naštěstí ne všechny končily podobnou tragédií. Cvičení ukázalo nepřipravenost bojové techniky, zejména dlouhodobě uložené, k okamžitému použití. Mnoho strojů znehybnila technická porucha, mimo jiné 80 tanků a 120 BVP či OT, a museli je zprovoznit až příslušníci opravárenských čet. Ve válečných podmínkách by to znamenalo výpadek, byť dočasný, pětiny bojové techniky dvou elitních divizí ještě dříve, než zasáhly do akce. Tak často proklamovaná bojová připravenost ČSLA se ukázala jako pouhá fikce.
Invaze odložena
Zatímco vojáci zůstávali v napětí, poslední slovo zůstalo na úzké skupině sovětských vůdců, kteří se spíše než na analýzu objektivních skutečností spoléhali na své stranicko-politické instinkty. Na pomyslnou misku vah museli vložit „internacionální povinnost“ udržení komunistického režimu v Polsku, na druhou misku pak sankce Západu a odsouzení veřejným míněním celého světa. Důležitým, možná klíčovým, momentem v rozhodování, se staly následky invaze do Afghánistánu, které sovětské vedení zaskočily.
S jistou nadsázkou lze říci, že zatímco nedostatek československého i mezinárodního odporu v srpnu 1968 nezachránil později Afghánistán (brežněvovské vedení vyhodnotilo, že přes možná rizika se invaze do Československa vyplatila a neváhalo již tolik při úvahách o další agresi), afghánský odpor v zemi a mohutné mezinárodní odsouzení naopak přispěly v prosinci 1980 k záchraně Polska.
Mocenský zápas v Polsku nakonec vyřešila generalita v čele s Wojciechem Jaruzelským který v té době kumuloval funkce premiéra, ministra obrany a zároveň generálního tajemníka PSDS. Jím řízený štáb vyhlásil 13. prosince 1981 výjimečný stav, který paralyzoval značnou část veřejného života. Zemí zavál mrazivý vítr a zdálo se, že nadlouho zastaví jakýkoliv pokrok. Ale probuzená společnost se nedala navzdory represím potlačit. Po roce a půl musel být výjimečný stav odvolán a Polsko nastoupilo cestu k demokratizaci, byť do dnešních dnů poněkud složitou.
