Operace Compass (3): Africký blietzkrieg na britský způsob

Snadné dobytí italských základen v prosinci 1940 jasně ukázalo jejich slabiny. Především šlo o to, že obranu tvořily hlavně pěší jednotky, které britské tanky izolovaly a zničily dříve, než mohly zorganizovat efektivní obranu. Samotné tábory sice chránilo dělostřelectvo a minová pole, ale chyběly protitankové kanony a mobilní jednotky k udržování kontaktů se sousedními základnami.

Před branami Sídí Barrání

Britové rozdělili své síly tím způsobem, že 7. obrněná divize odřízla Sídí Barrání od italských posil přicházejících ze západu a ostatní jednotky postupovaly přímo na město. Útočící vojáci nejprve přerušili Italům telefonní vedení i přívod vody a samotný útok zahájili ráno 10. prosince.

Generál O’Connor vyslal ke zteči proti Sídí Barrání z jižního směru 1. prapor elitního pluku Argyll and Sutherland Highlanders následovaný 2. praporem leicestershireského pluku. Britský úder doprovázela podpůrná palba děl a 11 tanků Matidla. Z východu potom město sevřely jednotky brigádního generála Selbyho. Ani zde nebyl italský odpor nikterak sofistikovaný a do setmění jej Britové překonali. Nad ránem 11. prosince už mohl O’Connor v klidu počítat zajatce. Do rukou jeho mužů padlo 20 000 italských vojáků a navíc se mohl pochlubit ukořistěním 180 děl různých ráží a 60 tanků. To vše za cenu pouhých 600 padlých či zraněných Britů. Pád Sídí Barrání uštědřil obrovskou ránu prestiži italské armády a společně s neúspěchy v Řecku se významně podílel na dalším poklesu morálky Grazianiho vojáků.

Pronásledování

Zatímco se hlavní část britských sil podílela na dobytí města, další jednotky odřízly ústupové cesty a zajaly tisíce mužů. Během tří dnů od zahájení operace Compass se Britům vzdalo přes 40 000 Italů a ostatní ve zmatku prchali na západ. V tom okamžiku se však britské velení dopustilo závažné chyby, která překazila dosažení ještě větších úspěchů. Ke 12. prosinci totiž Wavell odvolal 4. indickou divizi, která se měla přesunout na nové působiště do Súdánu a podílet se na nové ofenzivě proti sousedním italským koloniím.

Nahradily ji jednotky 6. australské divize. Jenže tato výměna určitou dobu trvala a umožnila mnoha italským vojákům vyklouznout z pasti, kterou pro ně dosavadní rychlý postup Britů představoval. Tankové jednotky společně s 16. brigádou však postupovaly dál a 15. prosince obsadily přístav Sollúm a Forte Capuzzo, což dovršilo vyčištění egyptského území od Italů.

S tím se však Wavell nespokojil a pokračoval v postupu do libyjského vnitrozemí. Jeho cílem byla pevnost Bardíja, kde se protivník silně opevnil. Britové museli počkat na australské posily a poté, 3. ledna 1941, zahájili úspěšný útok: během tří dnů se vzdalo dalších 38 000 Italů. Do rukou vítězů padlo také velké množství válečného materiálu za cenu necelých 500 mrtvých a zraněných. Během dalšího postupu zaútočily 21. ledna O’Connorovy jednotky na strategický přístav Tobrúk a o den později už byl jejich. Počet zajatých zde dosáhl počtu 30 000. 

Hon na „elektrického bíbra“

Mezi italskými důstojníky v severní Africe se velké popularitě těšil velitel XXXIII. sboru generál Annibale Bergonzoli. Upozornil na sebe už během španělské občanské války a vojáci mu kvůli jeho rezavým vousům, z nichž prý jako by sršely jiskry, přezdívali „vysokonapěťová veverka“ nebo „elektrický bíbr“. Během překotného italského ústupu se pro britské vojáky stalo věcí cti, kdo tohoto energického velitele dopadne. Britové po něm po každém vítězném střetu mezi zajatci pátrali, ale Bergonzoli, přestože byl jeho sbor prakticky celý zničen, stále unikal.

Generál na nepřátelském území

Štěstí jej opustilo až během dobytí Benghází 7. února 1941. Na generálův automobil totiž narazil nadporučík James Clark od 11. husarského pluku, a když okénkem prostrčil hlaveň svého automatu, italský velitel pochopil, že jeho ústup tady končí.

Během výslechu na O’Connorově velitelství zajatec rezignovaně poznamenal: „Když jste v prosinci obklíčili Bardíji, prošel jsem s několika důstojníky v noci vašimi liniemi. Ve dne jsme se schovávali v děrách. Trvalo nám pět dní, než jsme se dostali do Tobruku. Když padl Tobruk, stahoval jsem se dál na západ, až do Derny. A když Dernu obléhali Australané, odjel jsem pobřežní silnicí do Benghází. Ale teď jste mě dostali. Tentokrát jste byli příliš rychlí.“

Kromě Bergonzoliho zajali Britové v Benghází dalších šest italských generálů. Nekladli odpor a naopak působili dojmem, že mají všeho dost a zajetí v podstatě vítají.

Následky

Dobytí Benghází a porážka Italů u Beda Fommu v první polovině února 1941 představovaly poslední úspěchy operace Compass. Winston Churchill totiž 12. února nařídil postup v Libyi zastavit a některé jednotky přemístit jako posily do Řecka, kde se situace začínala horšit. I když se části italských jednotek podařilo proklouznout průsmykem Agheila a ustoupit směrem na libyjské hlavní město Tripolis, mohli být Wavell a O’Connor s dosavadním průběhem operací spokojeni. Celkový počet italských zajatců se vyšplhal k číslu 110 000 včetně 22 generálů a jednoho admirála. Britové dále ukořistili velké množství válečného materiálu, a to vše za cenu pouhých 500 vlastních mrtvých, 1 373 zraněných a 55 nezvěstných vojáků.

TIP: Britská Matilda II: Obávaný protivník Němců v Africe

Ofenziva Compass se stala prvním pozemním vítězstvím Britů za druhé světové války a jako taková byla propagandou v Londýně náležitě oslavována. Italský debakl v poušti však velmi rozladil Adolfa Hitlera a nacistický diktátor se rozhodl vyslat Mussolinimu na pomoc do Libye německé jednotky. Jejich velením pověřil talentovaného generála Erwina Rommela, který na sebe upozornil během tažení ve Francii. Do Tripolisu dorazil 12. února a ihned začal plánovat ofenzivu s cílem vytlačit Brity z dobytých pozic. Skutečná válka měla v severní Africe teprve začít…