Okouzlení mořskými hlubinami: Rozhovor s českým fotografem Jiřím Karbusem

Když jsem poprvé uviděl vaše snímky, bylo to pro mne úplné zjevení. Jak dlouho se věnujete focení pod vodou?

Začal jsem poté, co jsem se tady v Irsku seznámil s přátelským delfínem skákavým. Byl to tak silný zážitek, že mě donutil koupit si všechno to drahé vybavení pro podvodní fotografii a začít zkoušet, co by se s ním dalo dělat.

Okouzlení mořem je určitě vlastní i mnoha jiným vnitrozemcům, ale stejně mi nejde do hlavy, jak se ‚kluk z Česka‘ dostal k focení pod hladinou moře v takové kvalitě a rozsahu...

Za to můžu poděkovat hlavně Irsku. Myslím, že cit a smysl pro krásu jsem měl vždy v sobě, ale příchodem na západní pobřeží jsem jakoby rozkvetl. Cítím se tady ohromně inspirován a mám tu vše, co přírodní fotograf potřebuje. Překrásnou krajinu, dramatické světlo, největší vlny světa a spoustu delfínů.

Přitom ale Irsko nebylo místem vašeho prvního setkání s oceánem. Žil jste delší dobu na Kanárských ostrovech, ale Irsko vás muselo oslovit výrazně víc, že?

Irsko určitě nemá nejideálnější podmínky pro podvodní fotografii, ale o to je vše těžší a snímky se stávají výjimečnějšími. K tomu je to velice tradiční země, plná pohodových lidí, dobré hudby a nálady. To vše vytváří pro fotografa skvělé zázemí. A když se cítím dobře, je to vidět i na fotografiích.

Jste nejen fotograf podvodních živočichů a vln, ale fotíte i pobřeží a krajinu. Dají se vůbec dva takto rozdílné živly, voda a vzduch, z pohledu fotografa porovnat?

Myslím si, že k podvodním fotografiím se musí přistupovat se stejným citem jako k těm nad vodou. Není rozdíl, kde fotíte. I když je pravda, že fotografování krajin ze stativu nedoprovází takový nával adrenalinu, jako když plavete mezi desetimetrovými vlnami s fotoaparátem v pouzdře.

Potápíte se jen s maskou a šnorchlem, nebo máte i kyslíkové lahve a další vybavení? Dá se říct, zda je obecně lepší být ‚na lehko‘?

Dávám přednost freedivingu pro jeho lehkost a pohyblivost. Při focení mořských savců na širokoúhlý objektiv je to výhoda.

Dávali jsme spolu dohromady reportáže o focení buřňáků a potom o vorvaních. Mám pocit, že v obou případech jde o vaše oblíbené živočichy. Je to tak?

Určitě, proto jsem s nimi začal.

Fotíte vůbec nějaká zvířata, která vám nejsou až tak sympatická?

Líbí se mi všechna zvířata, i ta jakoby nevzhledná mají v sobě nějakou krásu. Třeba galapážští draci jsou tak oškliví, až jsou vlastně krásní. Největší sympaťák je ovšem delfín. Je dokonalý.

Fotil jste velryby, delfíny, vorvaně … Dá se z těch mnoha zážitků vybrat nějaké to nej? Myslím tím buď pořízení mimořádného záběru, okolnosti focení či povahu a chování focených zvířat?

Těch neuvěřitelných zážitků je mnoho. Velryby jsou opravdový odvaz, ale to samé mohu říct o setkání delfínů s buřnáky, když spolu nahánějí obrovská hejna ryb. Jste uprostřed oceánského banketu, kde se kolem vás s obrovskou rychlostí prohánějí tři druhy zvířat. To je ohromující.

Zažil jste kromě pozitivních setkání se zvířaty v oceánu taky nějaké opravdu ožehavé chvilky?

Na ostrově Blasket Islands jsem byl ve vodě mezi tuleni. Jeden obrovský samec se na mě přilepil a pronásledoval mě úplně všude. Vůbec nevypadal na to, že si chce hrát. Pamatuju si, že byl obrovský, měl alespoň dva a půl metru a vážil určitě kolem půl tuny. Jedno oko měl rozbité, takže to vypadalo, že je pěkný rváč. Když jsme se dostali do menší hloubky, naplaval si pode mne, což bylo to nejhorší, protože mě měl maximálně pod kontrolou. Měl jsem tenkrát docela nahnáno a nezbylo nic jiného než přemýšlet, jestli mu pro případný útok nastavit břicho, nebo zadek. Vše nakonec dobře dopadlo a já vylezl z vody bez kousanců.

Dá se říct, která z vám důvěrně známých zvířat jsou nejtrpělivější modelové a kdo je objektivem naopak prakticky nepolapitelný?

Lachtani jsou neuvěřitelně fotogeničtí pod vodou i nad vodou. Jsou to takové modelky. Nepolapitelní jsou plejtváci myšoci, jsou strašně rychlí. To, že mám jejich fotky, je jen náhoda.

Podařilo se vám už mnoho nádherných záběrů, ale určitě máte další cíle. Můžete jmenovat nějaké vytoužené zvíře či záběr, který byste rád pořídil?

Můj sen je vyfotografovat velrybu pod hladinou v irských vodách, to se ještě nikomu nepodařilo. Z dalších cílů pak můžu na předních místech jmenovat říční delfíny v Amazonii a keporkaky v jižním Pacifiku. Rád bych bez klece vyfotil žraloka bílého v jižní Africe, modrou velrybu na Azorech nebo tah sardinek v jižní Africe. Ten seznam je ale mnohem delší.

Snažíte se svými snímky něco vědomě vyjádřit? Myslím kromě snahy zachytit krásu světa kolem nás...

Každý objekt, který fotografuji, má za sebou nějaká přídavná jména, která musí být na mých snímcích viditelná. Tak například, když fotím vlnu, chci, aby se na fotce lámala do tunelu, což vyjadřuje její nespoutanou sílu, sluneční světlo by mělo prosvítat skrze lámající se hřeben a dodávat tak smaragdovou barvu, která vyjadřuje čistotu a krásu oceánu. Chci, aby lidé, kteří se dívají na mé fotografie, jasně viděli, že fotografuji s láskou.

Troufnul byste si odhadnout, kolik času a námahy stojí za jedním záběrem, který byste sám označil za dokonalý?

Myslím si, že za dokonalým záběrem, stojí perfektní příprava, předvídavost a především štěstí. Někdy cestuji přes půl světa, honím se za velrybami od rána do večera a po čtrnácti dnech takového úsilí končím jen s průměrnými záběry a macatým účtem za loď a kapitána. O dva měsíce později jedu autem kolem místa, kde se láme dobrá vlna pro surfování asi jenom patnáct kilometrů od mého domu. Všimnul jsem si tam delfína, který si hrál se surfaři na vlně. Rychle jsem se převlékl do neoprenu, nastavil foťák a za půl hodiny jsem měl fotografii, která vyhrála v soutěži Natures Best, jedné z nejprestižnějších fotografických soutěží na světě. Celkové náklady 10 eur za benzín.

Sám se označujete za nováčka v oboru, ale přece jen se v oceánech už nějakou dobu pohybujete. Změnil se podmořský svět od té doby, co jste se s ním seznámil?

To opravdu nemůžu posoudit za tak krátkou dobu, ale každý ví o vraždění žraloků pro jejich ploutve do asijské polévky. Každý ví o nadměrném rybolovu a znečišťování moře. Stoupající teplota v oceánech narušuje citlivý ekosystém naší planety. Na toto téma bychom mohli popsat mnoho stránek, neboť je to jeden z nejožehavějších problémů, se kterým se lidstvo v současnosti potýká.

Ovlivňuje pohyb v oceánu vaše přemýšlení o globálních přírodních jevech a problémech?

Někdy až moc. Čím déle žiji oddaný přírodě, tím méně snáším civilizaci a její denní návyky. Vidím v ní lidi, kteří jsou uvězněni za hradbami betonových džunglí a přes svou zaslepenost kariérou, materialismem a penězi už dávno zapomněli na to, co nám dává život a přináší každodenní štěstí. Snažím se napomáhat při různých projektech pro WWF nebo v rámci antivelrybářských kampaní, v neposlední řadě jsem se stal vyslancem organizace Blue Climate.

Chtěl byste něco vzkázat lidem, kteří mají pocit, že problémy světového klimatu a úpadku ekosystémů se jich netýkají?

Myslet si, že zde na planetě zemi, je vše v pořádku a náš život jsou jen každodenní radosti a strasti, by bylo velice úzkoprsé. Lidská inteligence a vynálezy nám dopomohly ulehčit si práci a díky přírodním zdrojům můžeme pohodlně cestovat a užívat si života tak, jak se nám nikdy nesnilo. Všemi těmito činy si ovšem podkopáváme půdu pod nohama a čím rychleji jako civilizace rosteme, tím rychleji se blížíme pádu. Člověk je jediným zvířecím druhem na této planetě, který si zní bere více, než potřebuje. Dnes ve 21. století si konečně uvědomujeme naše činy a je na čase začít šetřit a ochraňovat naši planetu. Je třeba využít naší inteligence, sebeuvědomění a vynálezů, abychom jí začaly vracet to, co si  již po staletí nekontrolovatelně bereme. Možná by se každý měl na chvilku zastavit a vrátit se ke svým kořenům. Možná by se měl Homo Sapiens znovu začít učit od zvířat, ty by si nikdy nezpustošily místo, na kterém žijí.