Ohnivé souboje na východní frontě (2): Duel plamenometů ROKS-3 vs. Flammenwerfer 41
Plamenomety se poprvé objevily na bojištích první světové války, kde se ukázaly jako děsivě účinné zbraně. Armády proto pokračovaly v jejich používání a modernizaci i v dalších letech. Kromě snahy prodloužit dosah a zvýšit ničivost hořlavé látky se některé země věnovaly i maskování obsluh.
Německý Reichswehr a posléze i Wehrmacht kladly na plamenomety značný důraz – navazovaly konec konců na rozsáhlé vývojové a bojové zkušenosti císařské armády. Dlouho však užívaly modely pocházející z první světové války. Ty ale byly tak těžké, že je často muselo obsluhovat více mužů. Základní úkol německých konstruktérů tedy spočíval v odlehčení plamenometů.
Prvním výsledkem se stal Flammenwerfer 35, známý i pod zkratkou FmW 35. Z technického hlediska se dosti podobal zbrani Flammenwerfer M.16, tedy standardnímu modelu z časů Velké války, a nutno dodat, že ono odlehčení se příliš nepovedlo, protože zbraň připravená k boji i tak vážila 36 kg. Voják nesl na zádech dvě nádrže, jednu se zápalnou směsí oficiálně zvanou Flammöl 19 a druhou obsahující stlačený dusík, který zastával funkci hnacího média. Zmíněná směs se vyráběla z oleje a dehtu, ačkoliv později se sahalo i k různým náhražkám, zejména látkám vznikajícím syntézou z uhlí – s postupující válkou Německo na tento zdroj paliv sázelo stále víc. Pro zapalování směsi na konci šlehovky sloužil malý vodíkový hořák.
Osvědčená pětatřicítka
Plamenomety Flammenwerfer 35 náležely do výzbroje zvláštních útvarů německých ženijních vojsk a mimořádně se osvědčily zejména při dobývání opevněných objektů během tažení v Polsku a v západní Evropě. Nadále však vadila značná hmotnost zbraně a Wehrmacht kategoricky požadoval lehčí zbraň. Němečtí konstruktéři se zkusili vrátit ke koncepci lehkého plamenometu Weschselapparat (běžně přezdívaného „Wex“), který vznikl za první světové války a vyznačoval se jiným konstrukčním pojetím.
Místo dvojice válců se na zádech obsluhy nacházela prstencová nádrž s hořlavinou, uprostřed které byla umístěna druhá, menší, s hnacím plynem. Aplikace stejného řešení na plamenomet Flammenwerfer 40 se ale pro frontové podmínky ukázala jako příliš choulostivá. Sériových kusů se vyrobilo poměrně málo a inženýři se museli vrátit k rýsovacím prknům. Potřebu inovace podtrhovaly mimo jiné i čerstvé zkušenosti z východní fronty, kde se plamenomety Flammenwerfer 35 potýkaly se značnými problémy, a to především kvůli nízkým teplotám. Německá konstrukce ventilů se do mrazů nehodila a docházelo rovněž k rychlé degradaci pryžových hadic. Největší potíže ale byly s vodíkovým hořákem, který se v mrazu obvykle vůbec nevznítil.
Sovětská inspirace
Ještě v roce 1941 tedy začal vývoj nového typu, který vstoupil do služby v roce 1942 pod označením Flammenwerfer 41. Vrátil se ke konstrukci se dvěma válcovými nádržemi, ty se ale podstatně zmenšily a inženýrům se povedlo odlehčit i další prvky zbraně, takže nový typ vážil pouze 22 kg včetně 7,5 litrů zápalné směsi. Oproti plamenometu FmW 35, jehož nádrž pojala skoro 12 liltrů hořlaviny, šlo sice o podstatné zhoršení, pokles hmotnosti se ale jevil jako důležitější. Podařilo se také o něco prodloužit dostřel, který za vhodných podmínek činil přes 30 metrů.
Nejdůležitější změnu v praktickém užívání zbraně ale znamenal způsob zapalování. Němci se v tomto případě zřejmě inspirovali ukořistěnými sovětskými ROKS-2, neboť na šlehovku zbraně FmW 41 umístili zapalovací zařízení s deseti pyropatronami. Vznikl tak mnohem spolehlivější a z hlediska obsluhy komfortnější plamenomet, který se navíc lépe hodil pro podmínky válečné produkce, a německé továrny proto mohly dodávat větší počty. Stále se jednalo o součást arzenálu útočných ženijních oddílů sloužících původně zejména k ničení a „čistění“ pevností a jiných odolných objektů.
Postupná změna strategické situace však vedla ke stále častějšímu nasazování plamenometů v obraně. Ve výzbroji Wehrmachtu se později objevily i jiné typy, mimo jiné technicky vysoce zajímavý jednorázový Einstossfl ammenwerfer 46, který vznikl primárně pro výsadkové jednotky. FmW 41 však zůstával standardní zbraní až do závěru války. Během posledních bojů v ulicích a troskách Berlína se tak odehrálo několik nemilosrdných střetnutí plamenometných jednotek německé a sovětské armády.
Flammenwerfer 41
- CELKOVÁ HMOTNOST: 23 kg
- DÉLKA ŠLEHOVKY: 94 cm
- ZÁSOBA HOŘLAVÉ SMĚSI: 10,0 l
- MAX. DOBA FUNKCE: 8 s
- MAX. DOSAH: 45 m
Měření sil
Ozbrojené síly Sovětského svazu i třetí říše čerpaly v oblasti plamenometů z bohatých zkušeností carské a císařské armády. Koneckonců právě Rusko a Německo si při vynálezu této zbraně nárokovaly prvenství, ačkoli rozsáhlejší nasazení plamenometů měla nepochybně na kontě armáda císaře Viléma II. V meziválečné éře mohly obě země na tyto zkušenosti navázat – zásadní rozdíl spočíval v tom, že Sovětský svaz se kromě zlepšování výkonů zaměřil i na maskování, které mělo zvýšit životnost plamenometčíků na bojišti. ROKS tedy připomínaly spojení pušky a batohu, kdežto nové německé zbraně řady Flammenwerfer pořád vypadaly jako nápadné plamenomety. Němci usilovali také o snížení hmotnosti, což se jim ovšem úspěšně podařilo až během druhé světové války. Sovětské typy ROKS-2 a ROKS-3 byly lehčí než FmW 35, zákonitě však nabízely i menší objem hořlavé směsi.
Po příchodu FmW 41 se situace obrátila, neboť nová německá zbraň přinesla výrazný pokles hmotnosti, ovšem za cenu mimo jiné menšího objemu hořlaviny. Nespornou výhodu sovětského systému představoval funkčnější způsob zapalování, což koneckonců dokládá fakt, že řešení šlehovky s pyropatronami posléze převzali i Němci u FmW 41. Sovětská zbraň bodovala také z hlediska maximálního dostřelu, který mohl činit až 45 m, zatímco německý FmW 41 nabízel maximálně 32 m. Kromě vyššího tlaku hnacího média se na tom podílely také účinnější směsi, jelikož sovětský chemický průmysl vynaložil nemalé úsilí na vytvoření lepších kombinací látek, kdežto Německo dosud používalo víceméně tutéž směs jako za první světové války. Rudá armáda navíc sestavovala z plamenometčíků i větší jednotky, což dovolovalo efektivnější nasazení v boji. Z těchto všech důvodů tedy sovětský plamenomet ROKS-3 získává vítězství v našem duelu.
