Odradit nepřítele: Počátky izraelského jaderného programu
Od prvních let existence židovského státu obklopovali Izrael nepřátelé, kteří se nijak netajili svým úmyslem nového souseda zničit. Vláda a vojenští představitele s ještě živou vzpomínkou na německé koncentrační tábory proto hledali všechny možné cesty, jak novému holokaustu zabránit.
„Už nikdy!“ Tato slova byla údajně napsána na obalu první atomové zbraně, kterou Stát Izrael vyrobil. Stalo se tak snad v roce 1966 nebo 1967, tedy v době, kdy se blížila další z řady válek židovského státu s jeho arabskými sousedy, kteří se tehdy vůbec netajili záměrem dokončit to, o co se pokusili nacisté. A především proto, aby se holokaust již nikdy neopakoval, se Izraelci rozhodli pro vývoj a výrobu nukleárních zbraní, neboť se nacházeli ve strategicky mimořádně nevýhodné situaci. Odstrašující potenciál se jevil jako jediná spolehlivá záruka proti obrovské početní převaze arabských armád a dodnes se diskutuje o tom, kolik chybělo v říjnu 1973, aby židovský stát své jaderné zbraně skutečně nasadil.
Hledání partnera
Historie izraelských jaderných zbraní ve skutečnosti začíná ještě před vyhlášením nezávislosti státu, jelikož už před rokem 1948 se na toto téma vedly diskuse mezi politickými, vojenskými a vědeckými elitami stále ještě neexistujícího Izraele. Nemůže tedy zřejmě překvapit, že první předseda vlády David Ben Gurion okamžitě zahájil kroky k naplnění tohoto záměru. Zmínil tehdy také skutečnost, že se americká atomová puma zrodila zejména díky úsilí trojice fyziků židovského původu, totiž Alberta Einsteina, Roberta Oppenheimera a Edwarda Tellera. „Totéž mohou dokázat vědci v Izraeli pro náš lid,“ dodal pak Ben Gurion. Velkým zastáncem vlastního odstrašujícího arzenálu byl také fyzik Ernst David Bergmann, premiérův vědecký poradce a později šéf atomového programu, čímž si získal přezdívku „izraelský Oppenheimer“.
V roce 1949 zahájil speciální tým hledání ložisek uranové rudy, ale získal jen malé množství, které se nacházelo v ložiscích fosfátů u Mrtvého moře. Navíc bylo jasné, že tehdy chudý a slabý stát ani zdaleka nedisponuje technickými schopnostmi na něco tak náročného. Naštěstí měl ovšem něco jiného, a sice silného spojence v podobě Francie. Vedle toho mohl získávat technologie i z amerického programu Atoms for Peace, jenž podporoval šíření atomové energetiky, ale řadě států pomohl i s vývojem zbraní.
Klíčový spojenec
Důležitá však byla spolupráce s Paříží, jež dodala v roce 1956 Izraeli jeho první reaktor. Oficiálně měl sloužit pro výzkum a výrobu energie, ve skutečnosti ale obě strany věděly, že hlavní cíl představuje produkce plutonia pro jaderné hlavice. Reaktor se stal základním prvkem střediska, které bylo budováno od roku 1958 poblíž města Dimona a dodnes se takto většinou označuje. Izraelci dlouho tvrdili, že jde pouze o „textilní továrnu“, až po letech přiznali jeho spojitost s atomovým programem a oficiálně stále odmítají jakkoli hovořit o jeho skutečném vojenském účelu.
Vedle vývoje samotných nukleárních zbraní poskytla Francie také významnou technologickou podporu při vývoji vhodných nosičů. Izraelci totiž od samého začátku prozíravě počítali nejen s leteckými jadernými pumami, ale také s hlavicemi pro řízené rakety. V roce 1962 tedy začal program balistické střely, kterou francouzská firma Dassault označovala jako MD 620, ovšem daleko známější je její izraelské jméno Jericho. První start této zbraně s dosahem přes 500 km se odehrál v prosinci 1965 a v březnu následujícího roku střela demonstrovala také svou tehdy výjimečnou přesnost, když zasáhla cíl na vzdálenost 450 km.
Napětí mezi partnery
Atomové a raketové aktivity, jež se v židovském státě s francouzskou pomocí odehrávaly, ale vzbudily podezření USA. Vztahy Tel Avivu s Washingtonem nebyly na počátku 60. let ani zdaleka tak těsné jako nyní, a zvláště prezident John F. Kennedy choval vůči židovskému státu určité podezření. Napětí vyvrcholilo v roce 1963, byť informace o tom se dostaly na veřejnost až v roce 2019. Americká CIA už pochopitelně věděla o úmyslu Izraele vyrobit atomové zbraně a prezident Kennedy absolvoval na toto téma několik diskusí s premiéry Ben Gurionem a Levim Eškolem.
Požadoval od nich mimo jiné příslib, že Tel Aviv nevyrobí „Bombu“, a trval na amerických inspekcích v Dimoně. Údajně dokonce hrozil sankcemi, jestliže židovský stát nevyhoví.
K sérii inspekcí potom opravdu došlo, ovšem až po Kennedyho smrti, kterou izraelští politici (ačkoli to zní cynicky) asi tajně uvítali. Prezidentem se totiž stal Lyndon Johnson, jenž choval k židovskému státu mnohem vřelejší vztah, čehož se držel i jeho republikánský nástupce Richard Nixon. Právě za Nixonovy vlády se zrodilo dosud trvající uspořádání, kdy USA fakticky tiše akceptují atomový status Izraele, který na oplátku o svém odstrašujícím arzenálu nijak veřejně nehovoří.
První byla letecká puma
Právě zmíněný premiér Levi Eškol v roce 1966 pronesl často citovaný výrok, že Izrael nebude prvním státem, který „uvede“ („introduce“) jaderné zbraně na Střední východ. Dosud ale není zcela jisté, co přesně má ono „uvedení“ znamenat, ačkoli experti soudí, že by nejspíše mělo jít o oficiální potvrzení, popřípadě otestování jaderné zbraně. Izraelci by tudíž zřejmě tento krok provedli až jako reakci na obdobný tah některého ze svých protivníků.
Zatím se drží strategie „atomové nejednoznačnosti“ („atomic ambiguity“), a proto nepotvrzují ani nepopírají, že by tyto zbraně měli. Nejčastěji se uvádí, že židovský stát vytvořil svou první hlavici snad v roce 1966 nebo 1967 a zřejmě šlo o leteckou pumu s designem podobným francouzské zbrani AN52. Coby nosič se měl uplatnit bombardér Sud Aviation Vautour a tato první bomba byla téměř jistě k dispozici během šestidenní války v červnu 1967. Tento konflikt naštěstí skončil obrovským triumfem izraelské armády, takže nebylo nutné hrozit jaderným scénářem.
Židovský stát pak pokračoval ve výrobě nových zbraní, protože se mu dařilo získávat uran a technologickou pomoc od několika dalších zemí, mimo jiné Velké Británie, Kanady nebo Norska. Za tímto účelem byla již roku 1957 založena speciální zpravodajská agentura Lekem, jež sloužila k získávání zdrojů pro izraelské zbrojní programy včetně toho jaderného. Její konání nezřídka fakticky odpovídalo krádežím, a to i u spojenců včetně USA, ale imperativ vytvoření skutečně účinné „pojistky“ proti opakování holokaustu se tehdy nacházel nad všemi zákony či pravidly.
Izrael sice po šestidenní válce pozbyl rozsáhlou podporu Francie, jelikož Charles de Gaulle na židovský stát uvalil embargo, avšak pozici hlavního spojence záhy převzali Američané. Byl to již zmíněný prezident Nixon, díky němuž Tel Aviv získal bojové letouny F-4E Phantom II, jež se pak zařadily mezi hlavní nosiče jaderných bomb.
