Atomový štít židovského státu: Izraelské jaderné zbraně jako prostředek odstrašení
Mezi současnými nukleárními mocnostmi představuje zcela zvláštní případ Izrael, který nikdy nepotvrdil ani nevyvrátil, že atomové zbraně vlastní, avšak asi nikdo nepochybuje, že židovský stát vyrobil rozsáhlý jaderný arzenál. O jeho existenci se občas hovoří jako o snad nejhůře střeženém tajemství na světě.
Stále neexistují spolehlivé informace o tom, kdy (respektive zda) Izrael provedl nějaký jaderný test, byť se jeví jako vysoce pravděpodobné, že malou zkoušku s cílem prověřit fungování designu nukleární zbraně nejspíše uskutečnil. Neoficiální zprávy či odhady expertů nejčastěji soudí, že se tak mělo stát snad mezi roky 1963–1966, že šlo o podzemní test někde v Negevské poušti a že mohlo jít pouze o test implozního mechanismu bomby s nulovým výbušným ekvivalentem.
Nukleární krize v říjnu 1973
Jisté je, že když 6. října 1973 propukla jomkipurská válka, židovský stát již vlastnil poměrně velký atomový arzenál, jenž zřejmě zahrnoval dvouciferný počet zbraní, a sice letecké pumy a hlavice pro balistické střely Jericho. Mnoho zdrojů navíc tvrdí, že právě v kritických dnech na začátku tohoto konfliktu se svět ocitl strašidelně blízko k překročení „jaderného prahu“.
Izrael čelil náporu arabských armád, které využily momentu překvapení a nejdříve dosáhly úspěchů, zejména na Sinajském poloostrově a Golanských výšinách. Armáda židovského státu nakonec jejich nápor zastavila a přešla do úspěšné protiofenzivy, ale v těch nejtěžších momentech, kdy osud napadené země takříkajíc visel na vlásku, se možná udělaly určité kroky k takzvané Samsonově volbě.
Tento pojem odkazuje na biblického siláka, který, spoután a oslepen, na sebe strhl chrám, čímž zabil Filištínské a osvobodil ze zajetí izraelský lid, byť za cenu svého sebezničení. A současně Samsonova volba představuje neoficiální označení izraelské jaderné doktríny. Podle ní by tedy (hypotetická) porážka židovského státu znamenala i konec jeho nepřátel. Proto se říká, že v říjnu 1973 už letouny F-4E Phantom II s nukleárními pumami stály na vzletových dráhách a čekaly na rozkaz zasáhnout syrské tankové síly na Golanských výšinách, kdežto střely Jericho byly připraveny k odpálení na Damašek a Káhiru. Dosud se ale poměrně málo ví, že Izraelci a Američané chovali obavy, že by Egypt mohl mít sovětské jaderné hlavice pro balistické střely Scud. Tato podezření se sice neshodovala se skutečností, ovšem strach z propuknutí nukleární války na Středním východě byl mezi tehdejšími politiky velmi reálný.
Nepřítel je nesmí získat!
Také poslední ze čtveřice „velkých“ arabsko-izraelských válek ale skončila vítězstvím Izraele, který nemusel sáhnout k „Samsonově volbě“. Ostražitě však sledoval snahy arabských zemí o vývoj jaderných zbraní a příležitostně sahal i ke krokům s cílem tomu zabránit, z nichž zajisté nejznámějším je nálet na irácký atomový reaktor v roce 1981. Pokračoval také provoz střediska Dimona, kde se dle některých zdrojů rozběhla soustava odstředivek pro obohacování uranu, která znamenala další snížení závislosti izraelského atomového programu na zahraniční podpoře.
Někdy v té době patrně vznikla i druhá generace jaderných hlavic, které se vyznačují menšími rozměry a mezi nimiž údajně figurují také termonukleární a neutronové zbraně. Stalo se tak s tichým souhlasem, popřípadě i za tajné pomoci řady západních států, ale většina médií věnovala tomuto tématu jen minimální pozornost.
Co řekl Vanunu
Přesně to se ovšem dramaticky změnilo dne 5. října 1986, kdy v britských novinách The Sunday Times vyšel rozsáhlý článek o historii a kapacitách izraelského jaderného programu. Zdrojem informací byl Mordechaj Vanunu, který dlouhé roky pracoval ve středisku Dimona, avšak postupně se stal velkým kritikem zahraniční a bezpečnostní politiky své vlasti a začal uskutečňovat jakousi „špionáž na vlastní pěst“, která kulminovala publikací onoho novinového textu.
Ačkoli zřejmě obsahoval i řadu nepřesností, v hlavních tvrzeních víceméně odpovídal realitě. Podle očekávání nezůstal tento čin bez trestu: tajná služba Mossad unesla Vanunua z Evropy do Izraele, kde byl odsouzen k 18 letům odnětí svobody za vlastizradu a špionáž. V roce 2004 sice vězení opustil, avšak jeho život stále omezuje řada restrikcí, například zákaz cestování mimo určené místo pobytu či zákaz komunikování s cizinci. Taková opatření (která Vanunu nezřídka porušuje) se možná jeví jako až příliš tvrdá, každopádně ovšem prokazují naprosto mimořádnou důležitost, kterou Izrael svému jadernému programu nadále přikládá.
Soudobý arzenál
Vanunu v polovině 80. let odhadoval velikost izraelského nukleárního arzenálu na zhruba 100 hlavic různých velikostí. V současnosti se zpravidla tvrdí, že jich Tel Aviv může mít desítky, nejčastěji se objevuje odhad okolo 75 kusů, ale někdy se vyskytují i mnohem vyšší čísla, například kolem 200 atomových zbraní. Některé zdroje dokonce říkají, že židovský stát by mohl vlastnit štěpný materiál (uran 235 a plutonium 239), který by mohl postačovat pro výrobu snad až 400 hlavic, ačkoli pro takový počet evidentně neexistuje dost nosičů a vlastně ani adekvátních cílů.
Izraelský odstrašující arzenál má charakter triády, jejíž pozemní složku reprezentují nové typy balistických střel řady Jericho, zvláště Jericho 2 s dosahem zřejmě okolo 1 500 km. Tato zbraň poskytla i technologické základy pro vesmírný nosič Šavit a ze stejných kořenů čerpá i nová raketa Jericho 3, jejíž dostřel se nejčastěji uvádí jako 4 800 km, ovšem podle některých odborníků by mohla nabízet i mezikontinentální dosah, tedy přes 5 500 km.
Izrael dnes vlastní mezi 25 a 50 střelami těchto dvou typů, které se nacházejí na základně Sdot Micha. Vzdušnou složku triády tvoří letecké pumy, k jejichž nesení slouží nadzvukové stroje F-16I Sufa a F-15I Ra‘am. Nukleární funkci zřejmě má (nebo záhy získá) rovněž letoun páté generace F-35I Adir.
Třetí složku reprezentuje šest ponorek třídy Dolphin, jak se jmenuje specifická izraelská verze německé konstrukce Typ 209/212, která může vypouštět i střely s plochou dráhou letu Popeye Turbo. Tyto zbraně poskytují dolet údajně přes 1 500 km a obecně se má za to, že mají sloužit především jako nástroje pro „druhý úder“, respektive odvetu. Izrael si v Německu objednal i stavbu tří nových ponorek třídy Dakar, jež by měly od příští dekády nahradit starší trojici „delfínů“ a které již možná ponesou i balistické rakety. Pro odstrašující schopnosti židovského státu by to nepochybně znamenalo další dramatické posílení.
