Odlesnit a spálit: Nasazení chemických zbraní ve Vietnamu (2)
Mezi specifika vietnamské války patřilo rozsáhlé nasazení napalmu a také látek určených k ničení vegetace. Zde smutně proslula látka Agent Orange, která způsobila kromě přímých poškození také genetické defekty. Ty se projevily jak u vietnamské, tak i u americké populace
Další děsivou modifikací se stala samozápalná směs napalmu s peroxidem vodíku, rozstřikovaná z letadla. Nad terénem se sama vznítila a napadené oběti vnímaly shora padající oheň jako „napalmový déšť“. Vývoj však nadále pokračoval, dnes existuje řada dalších typů zápalné látky. S malou nadsázkou lze říci, že si každý útočník může vyrobit vlastní napalm podle taktické potřeby a charakteru válčiště.
Předchozí část: Odlesnit a spálit: Nasazení chemických zbraní ve Vietnamu (1)
Po skončení vietnamské války američtí experti zhodnotili, že bojová efektivita napalmu převýšila účinnost konvenční letecké munice o stejné váze asi třikrát, k tomu se přidával zničující psychologický efekt.
Agent Orange
Další zlověstnou chemickou bojovou látkou se na vietnamském bojišti stal Agent Orange (oranžová látka). Název nesouvisel s jejím vzhledem, ale pocházel z označení barelů s touto substancí oranžovým pruhem. Jednalo o průhlednou kapalinu, směs dvou herbicidních sloučenin (látek určených k ničení vegetace), kyseliny di- a trichlorfenoxyoctové. Zpočátku byl Agent Orange pouze jedním z více než tisícovky herbicidů testovaných v několika výzkumných základnách pod souhrnným názvem Duhový program. Každá látka v programu, která postoupila až do fáze vojskových zkoušek, získala poté kódové označení z barevné stupnice.
Agent Orange se dostal mezi zhruba 15 podobných substancí nasazených na jihoasijském válčišti, vždy s barevným označením jako modrá, bílá, růžová, purpurová či zelená látka. Pro své vlastnosti se však právě oranžová látka stala základem amerického programu pro ničení vegetace nejenom ve Vietnamu, ale i v sousedním Laosu a Kambodži a byla nasazena ve více než dvou třetinách všech herbicidních postřiků.
Umořit hladem
Myšlenka systematické destrukce všeho zeleného v oblasti bojiště vycházela ze dvou předpokladů. Měla zbavit vietnamské síly odporu rostlinného krytí v džungli a tím učinit celé jednotky i jejich zásobovací trasy viditelnými pro zásahy amerického letectva, zároveň měla zničit úrodu na rolnických rýžových polích. Ta tvořila hlavní zdroj obživy vojáků Vietkongu, kteří by její devastací přišli o potravinovou základnu, bez níž nemohli válčit.
Americký plán plošných postřiků se zdál zpočátku relativně humánní, neboť se předpokládalo, že substance působí pouze na rostlinné struktury a nepoškozuje savčí buňky. Herbicidní směs se navíc zhruba po týdnu samovolně rozkládala na zdánlivě neúčinné složky, takže se kalkulovalo s minimální kontaminací terénu.
Zákeřná přísada
Výzkumníci však nedocenili, že součástí herbicidu je záludný buněčný jed dioxin. Nevyznačuje se vysokou akutní toxicitou, ale po kontaminaci povrchu těla proniká do nitra citlivých buněk, především zárodečných, jakými jsou ženská vajíčka a mužské spermie. Zde poškozením chromozomů vyvolává změny ve složení dědičné výbavy. Takto deformované pohlavní buňky vedou po splynutí k vývoji potomků s defektem, přičemž k tomu stačí postižení jen jednoho z rodičů. Typickými poruchami bývají nevyvinuté končetiny, rozštěpy patra, míchy, či páteře, nebo různé stupně poruchy mozku a také pozdější neplodnost.
Kromě pohlavních buněk proniká dioxin také do dalších citlivých buněk lidského těla, zejména bílých krvinek, kde způsobuje zhoubná leukemická bujení a jiná maligní onemocnění. V letech 1962–1971 zasáhlo letectvo USA postřikem směsí Agent Orange asi 20 % rozlohy jižního Vietnamu. Počet obyvatel vystavených toxické látce se odhaduje na čtyři miliony. Nelze přesně zjistit číslo poškozených, americká vládní místa odmítala vietnamské žaloby u mezinárodních institucí jako nadsazené s tím, že jisté procento deformovaných dětí se nachází i v běžné populaci a stejně tak je tomu u různých forem leukemie.
Bumerang udeřil nazpět
Pokud by se problém týkal pouze místních obyvatel, asi by americká administrativa vše ustála. Následné vyšetřování však ukázalo, že účinkům Agent Orange (a tím plíživému efektu dioxinu) byl nejvíce vystaven americký personál leteckých základen, který kontejnery s herbicidem připravoval k použití. Vysokou hladinu dioxinu zjistili později lékaři také u pilotů v kokpitech postřikujících letadel. Již první informace o předčasných úmrtích navrátilců z Vietnamu vzrušily americké veřejné mínění.
Většinou se jednalo o mladé muže v plné síle, kteří onemocněli různými formami leukemie. Američtí lékaři také upozornili na vyšší výskyt spontánních potratů u partnerek veteránů, stejně jako vrozené malformace jejich dětí. První pozorování si u novorozenců všimla srostlých či nadpočetných prstů, později byly popsány chybějící části končetin a další závažné následky. To spustilo masovou vlnu odporu Americké asociace veteránů, která podala řadu žalob na vládu Spojených států stejně jako na výrobce směsi Agent Orange. Žalované firmy nakonec navrhly mimosoudní vyrovnání, ale kompenzace se bývalým účastníkům války zdály vzhledem k závažnosti jejich poškození malé.
TIP: Démon udržený na řetězu: Použili nacisté během 2. světové války chemické zbraně?
Soudní bitvy se táhly dále, často však do ztracena. Frustrovaní vietnamští veteráni se připojili k protiválečným demonstracím po celých Spojených státech, vrcholícím před Bílým domem, kde s despektem odhazovali svá získaná vyznamenání. Na začátku amerického filmu Rambo I (První krev) hledá hlavní hrdina pět spolubojovníků z Vietnamu. Zjišťuje, že všichni již zemřeli, zřejmě v důsledku působení herbicidu, a to jej radikalizuje v odporu vůči autoritám. Jakkoliv je filmový příběh zjevně nadsazený, ukazuje, že látka Agent Orange zasáhla i do myslí běžných Američanů.