Odlesnit a spálit: Nasazení chemických zbraní ve Vietnamu (1)

Jak vojenská intervence Spojených států v jižním Vietnamu postupně eskalovala, rozvíjely se požadavky armády na účinné zbraně, které by dosahovaly maximálního efektu na tomto specifickém válčišti. Lišilo se od předchozích asijských bojišť v Pacifiku a Koreji jak svým charakterem husté tropické džungle, tak i taktikou Vietkongu. Jeho bojovníci se v počátcích vyhýbali přímé konfrontaci, útočili v noci a přes den se skrývali v podzemních úkrytech. Přitom využívali podpory části místních obyvatel zklamaných Diemovým režimem.

Americké velení hledalo způsoby, kterými by vytlačilo nepřítele z jeho podzemních úkrytů a zároveň ho zbavilo krytí v hustém porostu. Výzkumná centra v USA zahájila intenzivní testování financované armádou, které vedlo k syntéze řady látek, z nichž nejpoužívanějšími se staly zdokonalené modifikace napalmu a herbicid Agent Orange.

Na počátku stál napalm 

Plamen, respektive substanci známou jako řecký oheň, bojově využívali již před tisícem let Byzantinci. Použití zápalných směsí na bázi benzinu se rozšířilo v průběhu první světové války zejména masivním nasazením plamenometů. Předností zbraně byla možnost použít ji v klikatých zákopech, kde se vystříknutý plamen ohýbal a dokázal zneškodnit i cíle za rohem. Nevýhodou však bylo využití pouze části bojového potenciálu, neboť část zápalné směsi shořela dříve, než zasáhla cíl, a část po něm stekla.

To vedlo k pokusům zahustit zapálenou směs o další substance. V počátcích druhé světové války zahájil tým amerických vědců pod vedením profesora Louise Fiesera z harvardské univerzity systematické testování kombinace různých zápalných látek, zpravidla s naftou jako základem. Výzkum ukázal, že efektivitu zvyšovala různá zahušťovadla, která po přidání k naftě prodlužovala dobu hoření a zlepšovala přilnavost k zasaženým povrchům. To zvyšovalo teplotu hoření v místě zásahu a bránilo stečení nebo odstranění bojové látky.

Z mnoha složek se jako optimální, zvedající letalitu směsi, stala kyselina naftenová a palmitová, z jejichž počátečních písmen vznikl název napalm. Podobný výzkum probíhal již v předválečných letech, kdy se hledala látka schopná vypálit neproduktivní vegetaci, přitom nezamořit půdu a umožnit její následné zemědělské využití. Ovšem teprve světová válka dala této snaze patřičný impuls.

Válečné využití 

Částice napalmu, pokud zasáhnou osoby, ulpívají na oděvu i pokožce, kde při extrémně vysoké teplotě hoření způsobují hluboké popáleniny 4. stupně znamenající nekrózu (odúmrť) postižených tkání. Podobná poškození těla v samotném místě zásahu nebolí vzhledem ke zničení všech nervových struktur, nicméně v okolí se nacházejí i méně poškozené oblasti, jejichž popálení je nesmírně bolestivé. Pokud zasažený jedinec kontakt s tisícistupňovým žárem přežije, hojí se tkáň hrubou vazivovou jizvou (takzvaným keloidem), která omezuje pohyblivost a funkčnost organismu.

Lze říci, že zásah napalmem vede prakticky vždy k invalidizaci. Americká armáda použila nový bojový prostředek poprvé v březnu 1944 při náletu na Berlín, ve větším množství pak během bojů v Tichomoří. Napalm se tu osvědčil. Díky jeho použití v bojích muže proti muži dokázala námořní pěchota vytlačit japonské vojáky, kteří by jinak padli na hájených pozicích. Bojová látka zachránila mnoho amerických životů a Louis Fieser obdržel řadu děkovných dopisů od vojáků i jejich příbuzných. Sám si nikdy nepřipouštěl výčitky svědomí nad svým vynálezem. Podobná situace se opakovala v korejské válce, kdy ve strachu před napalmem čínští i severokorejští vojáci občas opouštěli své pozice, jakmile na obzoru zahlédli siluety amerických letounů. 

Masivní nasazení 

Ovšem teprve vietnamský konflikt znamenal na straně amerických i jihovietnamských sil natolik široké nasazení napalmu a jeho modifikací, že se látka stala prakticky synonymem této války. V letech 1963–1973 použili Američané asi 400 000 tun hořlaviny, zhruba desetkrát více než v průběhu korejské války. Právě vietnamské bojiště se svými podzemními úkryty a tunely, schovanými v husté vegetaci, umožňovalo americkým jednotkám minimalizovat nasazením napalmu svá rizika při dobývání nepřátelských pozic.

Dlouhé zášlehy napalmových plamenů spolehlivě ničily živou sílu ukrytou v podzemí, případně ji vyhnaly na povrch. Jedinci, kteří v tunelech přežili přímý zásah, umírali často na akutní udušení, neboť hořící látka spotřebovala veškerý kyslík v okolí. Výrobce napalmu brzy zjistil, že změnami koncentrace i kvality zahušťovadla lze měnit i vlastnosti zápalné látky.

Dokončení: Odlesnit a spálit: Nasazení chemických zbraní ve Vietnamu (2)

Tím vzniklo více druhů napalmu, kdy byl takzvaný čistý napalm vystřídán standardním napalmem s vyšší teplotou hoření (okolo 2 000 stupňů), jenž byl určen zpravidla k plnění leteckých bomb. Další modifikací se stal super napalm, u kterého přidání slitiny sodíku a hořčíku umožňovalo hořet i ve vlhkém prostředí nebo dokonce na vodě, což byla vlastnost velmi vhodná pro tropickou džungli.