Odkládané vstávání? Podle vědců neškodí a někdy i prospívá
Pokud patříte k „chronickým přispávačům“ a vstát na první zazvonění budíku je pro vás nepřekonatelnou překážkou, nemusíte se cítit provinile. Podle vědců je ranní přispávání vlastně úplně v pořádku.
Vyskočíte z postele s prvním zazvoněním budíku, nebo se necháváte budit opakovaně? Takzvané opakované buzení je některými odborníky považováno za zlozvyk a připisují mu negativní dopady na lidské zdraví. Nová studie ale ukazuje opak – podle vědců nejen že opakované buzení našemu zdraví neškodí, v některých ohledech mu dokonce může prospívat.
Nedávná studie publikovaná v odborném časopisu Journal of Sleep Research ukázala, že lidé, kteří pravidelně mačkají volbu pro odložené buzení, přicházejí v součtu zhruba o šest minut spánku, přičemž tato porce u nich žádným způsobem neovlivňuje ranní ospalost ani náladu. Experimenty navíc ukázaly, že půlhodinové odložení vstávání zlepšilo (nebo alespoň neovlivnilo) kognitivní funkce „přispávačů“ ve srovnání s těmi, kteří vstávají po prvním zazvonění budíku. Studie tak do značné míry potvrzuje zjištění z roku 2022, podle kterého se „chroničtí odkládači“ během dne necítí ospalejší než lidé, kteří vstávají „na první dobrou“.
Jak vyzrát na ranní vstávání
Podle Tiny Sundelinové, odbornice na výzkum spánku ze Stockholmské univerzity a autorky nové studie, může odkládané vstávání lidem pomoci se zbavit ranní ospalosti díky tomu, že usnadňuje přechod z hlubokého spánku do jeho lehčí fáze.
Ideální spánek zahrnuje čtyři až šest spánkových cyklů, z nichž se každý skládá ze čtyř fází. Přibližně po 90 minutách po usnutí nastává takzvaná REM fáze spánku (podle anglického rapid eye movement čili fáze rychlých očních pohybů). Jde o lehký spánek, ze kterého se můžete snadno probudit. Naopak v NREM fázi (non rapid eye movement) spíme hluboce, zdají se nám sny a probuzení není tak snadné. V této fázi je spánek natolik hluboký, že nás nemusí probudit ani zvonění budíku.
Náhlé probuzení, zejména z hlubokého spánku, může podle Sundelinové prodlužovat spánkovou setrvačnost – stav ospalosti při přechodu k bdělosti, kdy se člověk může cítit lehce dezorientovaný a zmatený. Podle vědkyně může právě v tomto případě pomoci odkládané vstávání – lidé, kteří dokáží mezi jednotlivými zvoněními budíku znovu usnout, mohou snáze přejít z hluboké fáze spánku a probudit se během fáze lehčí. To jim může pomoci snížit spánkovou setrvačnost a ráno se tak cítí odpočatější a energičtější.
Půlhodinka navíc
Za optimální dobu odkládaného vstávání vědci považují 20 až 30 minut. Jde podle nich o dostatečně dlouhou dobu na to, abyste se cítili dostatečně svěží a překonali tak spánkovou setrvačnost, která obvykle trvá okolo 30 minut. Delší podřimování naopak může vést k přiblížení se k hlubší spánkové fázi a obtížnějšímu vstávání. To je podle vědců typické pro „zaspání“, kdy se lidé po probuzení mohou cítit malátní nebo dezorientovaní.
Odkládané buzení tak podle vědců zřejmě nepředstavuje žádné podstatné zdravotní riziko. Zároveň ale upozorňují, že ranní „přispání si“ nemůže nahrazovat kvalitní a plnohodnotný spánek. Proto lidem, kterým ani 30 minut ranního odkládání nepostačuje k tomu, aby se ráno cítili dostatečně odpočatí, doporučují dřívější odchod do postele. Pokud totiž dlouhodobě spánek omezujete pod své spánkové optimum, hrozí vám spánková deprivace.
Čiperní přispávači
Vědci mimo jiné zjistili, že „ranní odkládači“ vykazují ve svém těle bezprostředně po probuzení vyšší hladinu kortizolu – hormonu, který se podílí na bdělosti, ve srovnání s lidmi, kteří vstávají s prvním zazvoněním budíku. Tento rozdíl se sice později u obou skupin vyrovnal, podle Sundelinové je ale možné, že mozek „odkládačů“ začíná s produkcí kortizolu dříve, právě v reakci na očekávané buzení.
Švédská studie také ukázala, že lidé, kteří ranní vstávání odkládají, vykazují dobré výsledky v kognitivních testech zaměřených na rychlost zpracování dat, epizodickou paměť a v jednoduchých aritmetických úkonech. Tyto výhody podle vědců přetrvávaly až 40 minut po probuzení.
