Od triumfů k porážce: Konec jedné z nejslavnějších divizí Waffen-SS
Esesáci z divize Wiking se v prvních dvou letech bojů na východní frontě osvědčili, i tak je ale čekala náročná reorganizace. Na jejím konci pak tvořili elitní tankový svazek, který v boji za Třetí říši vytrval až do posledních dní druhé světové války.
Pro Waffen-SS obecně a zejména pro zahraniční dobrovolníky měl rok 1943 znamenat významný předěl. Bojové jednotky černé gardy procházely masivním rozvojem a reorganizací. Elitní divize Das Reich, Leibstandarte SS Adolf Hitler a Wiking spolu s třemi novými (Hohenstaufen, Frundsberg a Hitlerjugend) měly být přeměněny na mocné tankové divize. S přívalem dobrovolníků se také počítalo u nových jednotek pancéřových granátníků – divizí a útočných brigád.
Problém s dobrovolníky
Zájemců o vstup do Waffen-SS však rozhodně nebylo dost, nejvíce chyběli vycvičení poddůstojníci a důstojníci. Řadoví rekruti se potýkali s příkrým rozporem mezi tím, co jim náboráři slibovali, a tím, co je skutečně při výcviku a službě čekalo, takže není divu, že jejich příliv se změnil na tenký pramínek. Gottlob Berger, vedoucí Hlavního úřadu SS, proto navrhl Himmlerovi radikální změny v zacházení se zahraničními dobrovolníky. Mělo se s nimi jednat s ohledem na národní rozdíly a dostat se jim patřičné úcty. Říšský vůdce SS tato doporučení přijal a nařídil, aby všichni němečtí důstojníci a poddůstojníci určení ke službě se zahraničními dobrovolníky prošli dvoutýdenním kursem v jednání s nimi. S rekruty z cizích zemí se mělo zacházet jako s plnoprávnými příslušníky SS (dosud měli nižší status legionáře) a jejich rodinám měly být přiznány všechny výhody, které z toho vyplývaly. Neněmečtí mladší velitelé se měli dočkat rychlého výcviku a povyšování.
Přesto se sotva dařilo počet cizinců u jednotek udržet na původní výši, natož rozšiřovat. V únoru 1943 měla divize Wiking jen 612 Norů a 633 Dánů, zhruba stejně Finů a pár desítek Švédů. Nových mužů přitom bylo zoufale potřeba. Na jaře však přišla další rána – odchod Finů. Helsinská vláda se znepokojením sledovala vývoj na frontách a naznala, že zkušené vojáky (kterým navíc v březnu končil dvouletý závazek) bude brzy potřebovat doma. Hitler s požadavkem svého spojence souhlasil a finský prapor po stažení z fronty zamířil přes Německo domů.
A mělo být ještě hůř: divize se musela vzdát celého pluku Nordland, který vytvořil jádro nově formované stejnojmenné divize. Jako náhrada za Finy alespoň přišli Estonci – dobrovolnický prapor SS „Narwa“, kteří se zařadili do pluku Westland. Došlo také ke změně velitele divize, když byl Felix Steiner pověřen vybudováním III. tankového sboru SS. Ve velení ho 1. května nahradil SS-Obergruppenführer Herbert Otto Gille.
Konec tankových granátníků
Celkem tak měli „vikingové“ jen pět pěších praporů (po dvou měly Westland a Germania). Takto oslabena se divize pustila do bojů léta a podzimu 1943, přičemž v září činil její personální stav pouhých 10 000 mužů. Během bitvy u Kurska tvořila divize Wiking zálohu skupiny armád Ericha von Mansteina a v srpnu 1943 se střetla se sovětskými jednotkami útočícími na Charkov, který bylo nakonec nutné evakuovat, a divize ustoupila až k Dněpru.
V říjnu pak přišla reorganizace: z divize tankových granátníků na tankovou formaci. Její nové (a konečné) pojmenování tak znělo: 5. tanková divize SS „Wiking“. Žádné nové mužstvo ani výzbroj (měla jen jeden tankový prapor se 46 stroji) však zatím nedostala. Teprve v listopadu obdržela posilu v podobě 5. dobrovolnické útočné brigády SS „Walonien“.
K 1. lednu 1944 divize hlásila na první pohled nedostatečný personální stav: 11 400 mužů a 36 tanků a útočných děl. Přesto představovala nejsilnější formaci na korsuňském úseku fronty. Spadala nyní pod XI. armádní sbor 8. armády. Erich von Manstein, velitel skupiny armád Jih, chtěl výběžek eliminovat, aby zkrátil frontu, narazil však na odpor Hitlera, jenž z něj naopak hodlal podniknout výpad na Kyjev, ztracený na podzim.
V čerkaském kotli
Jak daleko byly tyto plány od reality, se ukázalo v závěru prosince, kdy 1. ukrajinský front uskutečnil z oblasti Žitomiru útok na východ, a o dva týdny později ho následoval 2. ukrajinský front z okolí Kremenčuku. Cílem takzvané korsuň-ševčenkovské operace bylo obchvátit co nejvíc jednotek 8. armády a 1. tankové armády nepřítele. Obránci však dokázali situaci do poloviny ledna stabilizovat. Sověti reagovali revizí plánů a rozhodli se obklíčit alespoň dva německé sbory u města Korsuň v Čerkaské oblasti. Tři dny před koncem ledna se jim to podařilo a „vikingové“ se spolu s dalšími šesti divizemi (celkem 58 000 mužů) ocitli v pasti.
První pokus vyprostit obklíčené svazky útokem zvenčí se Mansteinovi proti mnohonásobně početnějšímu nepříteli nepodařilo a letecký most zásobující jednotky v kotli nestačil odvážet raněné a nemocné muže ani dodávat dostatek zásob. V polovině února se velitel skupiny armád Jih rozhodl vsadit vše na jednu kartu a shromáždil osm tankových divizí, aby pronikly k mostu přes řeku Gniloj Tikič. Generál Wilhelm Stemmermann, velící silám v kotli, mezitím přesunul divizi Wiking v kotli na západ, aby tvořila čelo klínu, který se pokoušel prolomit obklíčení.
Jakmile byly Mansteinovy síly vzdáleny jen pět kilometrů, vydal Stemmermann 16. února rozkaz k útoku. Za nepředstavitelných ztrát se „vikingům“ podařilo prudkým úderem vytvořit únikový koridor. Poté tankisté zamířili zpět na východ, aby kryli ústup spolubojovníků. Všechny tanky nakonec v čerkaském kotli zůstaly. Na svobodu se probilo asi 36 000 mužů, mezi nimi 8 235 vojáků divize Wiking. Ta nikdy dřív neutrpěla takové ztráty a neměla ani dostat čas se z nich vzpamatovat.
Brilianty pro Gilleho
Po bitvě u Korsuně byla od divize Wiking stažena valonská brigáda a otřesené zbytky formace se soustředily v oblasti Lublinu. Odtud je poslali 16. března do města Kovel, aby se opět pokusily zadržet neustále postupující Rudou armádu. Plán velitele Gilleho byl jednoduchý – zaujal obranné pozice východně od města a hodlal vést boj na zdrženou, dokud se k němu nepřipojí pluky Germania a Westland. Obě jednotky se přesunovaly vlakem, ale partyzáni vyhodili koleje do vzduchu a esesáci bez těžkých zbraní nemohli k městu prorazit. Gille se spolu se svými muži ocitl v Kovelu opět v obklíčení.
Dne 30. března k městu dorazil SS-Obersturmführer Karl Nicolussi-Leck se svou rotou pantherů a doprovodnou pěchotou, který prorazil obklíčení a dostal se ke svým druhům. Nebylo to však příliš platné, město zůstalo odříznuto a „vikingové“ museli být znovu zásobováni vzdušnou cestou. Němcům se nakonec podařilo obklíčení prolomit a 5. dubna do města pronikly části 4. a 5. tankové divize spolu se 131. pěší divizí a s částmi Wikingu (jedním praporem 5. tankového pluku SS a praporem z pluku Germania). Herberta Ottu Gilleho ocenil Hitler 19. dubna 1944 za obranu Kovelu udělením Briliantů k Rytířskému kříži Železného kříže (stal se teprve 12. držitelem tohoto vyznamenání a prvním mezi generály SS).
Začátkem června poslali „vikingy“ na nové obranné pozice u Maciejowa, kde se podařil husarský kousek tankové rotě, jíž velel Ulf-Ola Olin (jeden z mála Finů, kteří u divize zůstali). Ten umístil své panthery do věžového postavení, počkal, až kolem projedou první sovětské T-34, a až byl nepřítel ukolébán, zahájili tankisté s umrlčí lebkou na čepicích smrtící palbu. Celkem Olin a jeho muži zničili 103 obrněnce.
Tři velitelé za tři měsíce
Tou dobou se v divizi nacházela už jen hrstka Skandinávců, dorazilo pouze pár rekrutů a další navrátilci z rekonvalescence, kursů a dovolenek. Ve skutečnosti však bylo potřeba mnohem více čerstvé severské krve, ale tento pramen zcela vyschl. V Dánsku proběhla už v létě 1943 vlna stávek, na kterou nacisté zareagovali represemi, což nijak nepovzbuzovalo rekruty, aby se hlásili do boje. V Norsku to bylo podobné.
Divize alespoň už v květnu obdržela další novou techniku v podobě tanků Panzer IV a Panther a útočných děl StuG IV. Právě včas, neboť Sověti zahájili 22. června 1944 operaci Bagration, postoupili o stovky kilometrů na západ a během několika týdnů osvobodili celé Bělorusko a východ Polska. Velení proto urychleně poslalo „vikingy“ na sever, aby pomohli zastavit rudý příval.
Třetí říše zareagovala vytvořením IV. tankového sboru, do jehož sestavy patřily divize Totenkopf a Wiking. Velitelem sboru se stal Herbert Otto Gille a na jeho místo měl přijít SS-Oberführer Eduard Deisenhofer. Toho však Gille odmítl a trval na tom, aby se do čela formace postavil Johannes Rudolf Mühlenkamp, dosavadní velitel tankového pluku divize. Celý sbor, posílený ještě tankovou divizí Luftwaffe Hermann Göring a armádní 19. tankovou divizí, se pak v bitvě u Radzyminu (1.–4. srpna) střetl se sovětskou 2. tankovou armádou, kterou porazil, a stabilizoval tento úsek fronty až do konce roku. Mezitím ještě divize Wiking naposledy změnila velitele, když do jejího čela v říjnu nastoupil SS-Standartenführer Karl Ullrich, který ve funkci vydržel až do konce války. Došlo také opět k doplnění mužstva, ovšem nezkušení nováčci z řad Luftwaffe přinesli víc starostí než užitku.
Budapešťské finále
O Vánocích 1944 přišel rozkaz nařizující divizi Wiking (a Totenkopf) urychlený přesun po železnici do Maďarska, kde se měly pokusit o vyproštění Budapešti z obklíčení. Po vyvagonování v Komárně a vytvoření bojové sestavy obě tankové divize překvapily svým úderem 4. gardovou armádu, ale 28 km západně od metropole jejich postup uvízl. Na druhý pokus se přes Pilišské vrchy probily až na 20 km k Budapešti, ale znovu narazily na připravenou sovětskou obranu vyztuženou minovými poli. Přesto považovali velitelé divize další postup za reálný, ale Hitler nařídil útok zastavit, neboť se obával, že další útoky v horách by vedly pouze „k opotřebení bez výsledku“. Do třetice se „vikingové“ pokusili o průnik do Budapešti na jihu, dostali se na 18 km k obráncům, ale rudoarmějci podnikli 27. ledna protiútok a zatlačili Gilleho sbor na západ, kde divize Wiking zaujala obranné pozice jižně od Stoličného Bělehradu.
Nová ofenziva Sovětů přišla za několik týdnů, načež 16. března Hitler kategoricky zakázal ústup a nařídil hájit město do posledního muže: o pět dní později se Ullrichovi muži ocitli v obklíčení. Jejich velitel nehodlal splnit vůdcův rozkaz a přikázal vojákům probojovat se na západ. Podařilo se jim sice uniknout, ale ztratili téměř veškerou těžkou techniku a s hrstkou zbývajících obrněných transportérů se koncem března chystali hájit hranice Říše asi 50 km východně od Štýrského Hradce.
Když na začátku května dorazily zprávy o kapitulaci, vyrazili „vikingové“ 8. května na západ a poté na sever, aby se vyhnuli sovětskému zajetí, a o pět dní později dosáhli u Radstadtu amerických linií. Historie jedné z nejslavnějších divizí Waffen-SS se tak po téměř čtyřech letech bojů na východní frontě uzavřela.
