Od chaosu k profesionalitě (1): Jak vypadal výcvik britských pilotů za světové války

Přes křehkost strojů, nízkou úroveň výcviku i vysoké ztráty se služba v RFC (Royal Flying Corps – Královský letecký sbor) těšila značné popularitě a ucházely se o ni tisíce dobrovolníků. Mnoho civilistů lákala mezi rekruty pověst, jíž se letecké síly těšily mezi veřejností. Vojáci z pěších regimentů očekávali zlepšení životních podmínek oproti špinavé zákopové válce. Třetí skupinu dobrovolníků tvořili mechanici a další příslušníci pozemního personálu RFC, kteří usednutí za knipl brali jako lákavý přivýdělek, protože letci dostávali speciální příplatky.

Primitivní podmínky

Teoretickou průpravou kadeti procházeli na School of Military Aeronautics v Oxfordu či Readingu, poté putovali k výcvikové eskadře na mateřských ostrovech nebo v zámoří. Tam absolvovali toužebně očekávaný aklimatizační let, kdy je instruktor poprvé „povozil“ po nebi a mohli tak zakusit – slovy jednoho z nich – „výlet do dosud nepředstavitelné třetí dimenze“. Skutečný výcvik začal poté, co instruktor vzal adepta do letadla s dvojím řízením. Mohl v něm nejen sledovat, co nováček dělá, ale též v případě nouze převzít kontrolu.

Na začátku války bylo dvojité řízení v některých strojích velmi primitivní – jak dokládá vzpomínka kadeta Charlese Chabota: „Gondola měla dvě kabiny a žák seděl hned za instruktorem, který řídil. Žák pokládal své ruce na ty instruktorovy, jindy instruktor rukama uhnul, aby student mohl ovládat letoun dopředu, dozadu a do stran. Ke směrovému kormidlu neměl žák přístup.“

První vážnou překážku představoval pro nováčka vzlet. Pokud nebyla dodržena některá základní pravidla (třeba dostatečně rozměrná dráha, aby nervózní zelenáč mohl odstartovat i po dlouhém poskakování letounu po zemi), docházelo k nehodám velmi často. Ostatní kadety pohled na skon kamarádů děsil a dávali najevo nesouhlas s tím, jak necitelně na takové události reagovali nadřízení. Postupně však pochopili, že velitelé nemají jinou možnost.

Kadet Duncan Grinnel-Milne byl svědkem situace, kdy žák i instruktor zahynuli kvůli školácké chybě při startu: „Šokovalo mě, když velitel eskadry v následném proslovu označil oba mrtvé za hlupáky. Připadalo mi to necitelné, ale měl pravdu. Má-li pilot po vzletu potíže, musí držet kurs, a ne se pokoušetvrátit. V nouzi musí především zachránit sebe a pasažéry, ne letoun. Je lepší urazit kola a vrtuli než uhořet.“

Opomíjení pozorovatelé

Podobné riziko hrozilo i během přistání – zvlášť když se každý nováček za pokažené dosednutí před zraky kolegů styděl. Perfektně zvládnutá procedura naopak zavdávala podnět k hrdosti. Pilot Laurie Field po válce řekl: „Zjistil jsem, že dobré přistání na novém typu letounu dává člověku větší uspokojení než ten nejlepší golfový úder.“

Jestliže byl výcvik pilotů zoufale nedostatečný, trénink pozorovatelů Britové zanedbávali úplně. Až do roku 1917 pro ně neexistoval žádný specializovaný kurs a mnozí se před první cestou do oblak dočkali jen stručného představení letounu a své role ze strany pilota. Jakmile se pozorovatel v nové funkci osvědčil, získal odznak s jedním křídlem (pilot měl verzi s oběma). O něj už nemohl přijít, takže se v podstatě jednalo o jistou formu vyznamenání.

Dokončení: Od chaosu k profesionalitě (2): Jak vypadal výcvik britských pilotů za světové války

Podobně jako u ostatních letectev měl pozorovatel oficiálně letounu velet, zatímco pilot byl považován za „šoféra“, který jej pouze dopraví k cíli; ale v praxi to tak nefungovalo. Dodejme, že většina bojových dvousedadlových strojů RFC neměla dvojí řízení (výjimku představoval třeba Armstrong Whitworth F.K.8), takže smrt, chyba či neschopnost pilota většinou znamenaly neodvratitelnou havárii. Proto si mnoho pozorovatelů osvojilo alespoň základní pilotní dovednosti a mnozí z nich se časem stali „šoféry“ oficiálně.