Od bezvýznamnosti k frašce: Vzestup a pád hnutí britských fašistů

První fašistické hnutí vzniklo za kanálem již v roce 1923. British Fascisti, které založila Rotha Lintorn-Ormanová (1895–1935), se ale neprosadilo a rychle upadlo do zapomenutí. Z hlediska studia fašismu se tak mnohem zajímavějším projevem tohoto fenoménu stala Britská unie fašistů (BUF) Oswalda Mosleyho (1895–1980). Jak uvidíme, Mosleymu se podařilo vytvořit zcela unikátní koncepci, politický program i ideologii. 

Fašismus se stal důležitým aspektem meziválečných dějin ostrovního království. Hned na začátku je však třeba zdůraznit, že je na něj třeba pohlížet s určitou rezervou. Naprostá většina Britů nikdy nevstoupila do extremistických stran a ani je nevolila. Fašisté zůstali malou, bezvýznamnou skupinou zaslepených křiklounů a rváčů, kteří ve veškerých pokusech získat masovou podporu naprosto selhali.

Zrod fašistické unie

Léto roku 1932 strávil mladý, tehdy jenom šestatřicetiletý, aristokrat a někdejší politik Konzervativní i Labouristické strany psaním knihy. Větší Británie (The Greater Britain) Oswalda Mosleyho se stala základním programovým a ideovým dokumentem nově se rodícího politického subjektu. V den jejího vydání, 1. října 1932, se na londýnské Great George Street 12 sešlo třiadvacet zakládajících členů nové strany, které Mosley vyzval, aby ho „následovali do velkého, nebezpečného dobrodružství“ a aby byli připraveni „obětovat vše... a zasvětit svůj život budování země a hnutí moderní doby“. Toto hnutí dostalo název Britská unie fašistů (BUF). V tomto ohledu byla BUF výjimečná – fašistická hnutí běžně nevznikají vydáním knihy.

Mosleyho práce představovala poměrně obsáhlou analýzu ekonomických, sociálních a politických problémů Spojeného království a plán jejich řešení. V jistém smyslu šel Mosley s touto knihou v teoretické oblasti mnohem dál než ostatní fašističtí vůdci. Mussolini i Hitler se projevili na prvním místě jako výjimeční propagandisté a až na druhém jako ideologové. Většinu svých myšlenek čerpali z různých zdrojů a obvykle je nedotahovali do konce – na to měli legie ideologů. Otec BUF naproti tomu dokázal sám vytvořit poměrně vyspělou fašistickou soustavu myšlenek a program. Ve srovnání kteroukoliv průměrnou demokratickou stranou šlo samozřejmě o tragikomické bludy, srovnáme-li ale BUF s jinými fašistickými hnutími, šlo o „jednookého mezi slepými“.

Větší Británie

Mosleyho analýza ekonomických problémů země zdůrazňovala nedostatečnou poptávku po britských výrobcích. Jak se vyjádřil, Británie „byla schopna vyrobit více jízdních kol, než kolik dokázala najít negrů, kteří by si je koupili“. Zahraniční trhy, na nichž se Británie snažila prodávat své výrobky, jednoduše nebyly schopny vše absorbovat. Řešením bylo rozvíjet domácí trh, který podle něj politici dlouho zanedbávali. Navrhoval autarkní politiku v rámci impéria a masivní rozvoj domácí spotřeby. Londýn měl podle něj uzavřít se svými koloniemi reciproční dohody, podle nichž měla mateřská země vyrábět produkty a směňovat je s koloniemi za suroviny. Mosley chtěl z britského impéria vybudovat „merkantilistický superstát“.

V organizaci hospodářství prosazoval korporativistický stát. Každé průmyslové odvětví mělo mít svou vlastní korporaci složenou z majitelů podniků, zaměstnanců a spotřebitelů (které by jmenoval stát). Ti měli být schopni se na všem dohodnout. Tímto plánoval ukončit třídní konflikt, který sužoval jeho zemi po celé generace. Volby neměly být založeny na zeměpisném, ale na stavovském principu – každý by volil mezi kandidáty ze svého oboru. Lékaři lékaře, hutníci hutníka, právníci právníka. Všechny kandidáty by samozřejmě nominovala BUF.

Boj proti dekadenci

Kromě politického programu, který je na fašistické poměry poměrně propracovaný, je BUF zajímavá také svou ideologií. Jejím ústředním bodem byla posedlost dekadencí. Myšlenky plné morbidity, pesimismu, úpadku národa a rozkladu země tvořily podstatnou část textů a projevů členů spojených s hnutím. Z jejich pohledu byla Británie obklopena nepřáteli zvenčí a vykuchávána zevnitř. Zhoubný vliv mezinárodních finančníků, prohnilá buržoazně-liberální společnost, kulturní bolševismus, otupující amerikanismus a odporný židovský internacionalismus byly v článcích BUF na předním místě. Nepřátelé znevažovali britské oběti v první světové válce, amerikanizace otupovala smysly britské mládeže, která se oddávala pití a sexuálním radovánkám, místo aby se snažila budovat prosperitu své země.

Mladé lidi podle fašistů manipuloval Hollywood, který odváděl jejich pozornost od vážných věcí. Dívky nesmyslně a hloupě nadšeně „četly prázdné výroky svých oblíbených filmových hvězd“. Masová kultura také nedokázala stimulovat intelekt. Poskytovala lidem pouze lacinou zábavu, která je zbavovala citu i vůle. „Uctívání sexuálních hrdinů a amerických televizních hvězd mladými, vnímavými a hloupými dívkami“ mělo být jasným důkazem úpadku britské mládeže.

Dekadence způsobená liberálně-demokratickým systémem se ale podle fašistů projevovala úplně všude. Problém představovala například i emancipace žen. Emancipované ženy měly být dokonce příčinou homosexuality: „jejich umělé vyloučení z normálního styku s nesezdanými muži způsobuje, že se mužská mládež obrací pro své potěšení kamkoli...ve velkých městech se homosexualita stala módním trendem, propagovaným, nehorázným exhibicionismem. Tento kult má své psychologické kořeny v ‚komplexu zoufalství‘, který je základem veškeré sterility ‚inteligentní ženy‘. Zženštilý muž a zmužilá žena jsou výtvory – nebo spíše oběti – velkoměst.“

Hrdinové nové doby

Fašisté chtěli s tím vším skoncovat. Jejich ideologie měla být „novým, revolučním náboženstvím zasvěceným národní a kulturní obnově“. Kultura měla být podle fašistů „očištěna“ od nepřátel a škůdců. Sami sebe přitom považovali za jediné, kdo má schopnost rozeznat co je škodlivé a tuto očistu provést. Byli elitou, která pochopila nutnost národní obnovy a měla vést národ, „protože masy vždy zůstanou hloupé, zbabělé a kruté“. Jak tvrdil vůdce hnutí, „z fašismu vzejde umění čisté, originální a ušlechtilejší než všechno, co jsme dosud dokázali vymyslet“.

Mosley viděl sebe a své kolegy jako nové hrdiny, kteří svou vitalitou a odhodláním posunou společnost do další fáze evolučního vývoje. Sám sebe považoval za nejzřetelnější příklad takového hrdiny. Jako vůdce byl napůl lidskou, napůl božskou bytostí. A neváhal o sobě jako o takovém i mluvit. Stejně jako jiná fašistická hnutí hledali britští fašisté inspiraci v mýtické minulosti svého národa. Přišli s tvrzením, že jejich ideologie je hluboce zakořeněná v britské historii, a sami se cítili být novodobými, znovuzrozenými hrdiny z dob královny Alžběty I. (vládla 1558–1603) a obecněji z tudorovské éry, kterou považovali za zlatý věk britských národních dějin.

Zlaté časy

Dějiny BUF v prvních měsících její existence jsou historií rychle rostoucího hnutí. První shromáždění se konalo 15. října 1932 na Trafalgarském náměstí v Londýně. Mosley od počátku usiloval o sjednocení všech existujících fašistických hnutí v zemi – odtud název hnutí – Britská unie fašistů. BUF téměř okamžitě začala vydávat vlastní noviny The Blackshirt (Černá košile) a pod vedením Mosleyho matky vznikly také fašistické odbory a ženská sekce. Ženy později tvořily pravděpodobně až 20 % členů hnutí, trénovaly jiu-jitsu, cvičily se v první pomoci a připravovaly se na boj s komunisty. 

V dubnu 1933 se delegace BUF na pozvání italských fašistů zúčastnila také Mezinárodní fašistické výstavy. V jejím průběhu si Mosley také zajistil tajnou finanční podporu. Ačkoli sám až do konce života popíral, že by mu Mussolini platil, ve skutečnosti šlo o značné částky, bez kterých by hnutí jen stěží mohlo fungovat. 

Prvního července 1933 uspořádala BUF po italském vzoru první pochod Londýnem. Zúčastnilo se ho více než tisíc Černokošiláků a asi stovka dívek v černých šatech. K hnutí se postupně připojily některé poměrně významné osobnosti. Například Arthur Kenneth Chesterton (1899–1973), bratranec slavného spisovatele a antisemity Gilberta Keitha Chestertona (1874–1936), ale také třeba William Joyce (1906–1946) – ten se za druhé světové války nechvalně proslavil jako lord Haw-Haw, nejznámější britský kolaborant s nacisty – nebo bývalý poslanec John Beckett (1894–1964). Podařilo se získat také důležitou mediální podporu.

Ze dne na den se BUF stala velmi populární organizací a Mosley celebritou. Ženská sekce založila vlastní noviny The Woman Fascist a vzniklo také několik studentských spolků na školách a univerzitách, dokonce i fašistický letecký klub. Počet členů hnutí rychle rostl a 6. února 1934 se odhadoval na 17 000. Sympatizantů však bylo ještě mnohem více. V lednu 1934 uspořádali fašisté shromáždění, na které přišlo více než sto tisíc lidí. První polovina roku 1934 byla vůbec nejúspěšnějším obdobím její existence a v létě 1934 dosáhl počet členů 50 000. Jak se však brzy ukázalo, šlo o absolutní vrchol, kterého Mosley a britští fašisté dokázali dosáhnout. Následoval strmý pád.

Olympia

Mosleyho hnutí od počátku provázely skandály a jasně se ukazovala násilná tvář britského fašismu. Výtržnosti, rvačky, hulvátství a násilí se staly běžnou součástí projevů fašistických řečníků. Řečníci BUF měli problémy i s antifašistickým odporem. Sami fašisté se snažili vyvolat dojem, že jsou obětí násilí a pouze se brání útokům. Historici však nyní přesvědčivě prokázali, že ve skutečnosti to byli obvykle (i když samozřejmě ne vždy) oni, kdo nepokoje provokoval.

Inspirován italskými squadristy a Hitlerovými SS vytvořil Mosley takzvané Obranné síly a v jejich rámci elitní I. Oddíl (I. Squad). Od řadových členů se odlišovali uniformami, na shromáždění přijížděli v obrněných vozech a aktivně vyhledávali bitky a násilí. Antifašistický odpor a chuť fašistů po „dobré rvačce“ se nutně musely střetnout. Vyvrcholení přišlo v červnu 1934, kdy BUF naplánovala shromáždění na výstavišti Olympia s kapacitou 13 000 diváků.

Shromáždění v Olympii inzeroval tisk dlouho dopředu. Měl to být fašistický triumf a ukázka mobilizačního potenciálu a síly BUF. Sedmého června 1934 se v sále Olympia sešlo asi 2 000 fašistů a kolem 12 000 hostů. Mezi nimi bylo i asi 500 antifašistů, včetně známého spisovatele Aldouse Huxleyho (1894–1963).

Dramaturgie shromáždění byla vždy poctivě připravena tak, aby účastníkům zprostředkovala skutečný zážitek. Běžné byly zvukové a světelné show, které měly zapůsobit na city a emoce. Patřilo k nim osvětlení reflektory, důmyslné ozvučení, vojenská kapela nebo celý orchestr, barevné vlajky a transparenty nebo pochodující kolony mužů a žen v uniformách. Někdy se před samotným začátkem konaly boxerské nebo šermířské zápasy (Mosley sám byl vášnivým a poměrně úspěšným šermířem). Vrchol program představoval samozřejmě slavnostní příjezd vůdce za zvuku vojenské hudby a fanfár s pompézní kolonou vlajkonošů.

Orgie násilí

Setkání v Olympii vypadalo podobně. Mosley za zvuků hymen a fanfár ostentativně přistoupil k pódiu a začal svůj projev. Neměl však ani šanci dokončit první větu a skupina mužů a žen v sále začala skandovat: „Fašismus je smrt, pryč s Mosleym!“. Černokošiláči je brzy vyvedly ze sálu, ale právě když se Mosley chystal pokračovat ve svém projevu, přišla z jiné části sálu další skupina. Organizátorům nakonec trvalo téměř hodinu, než „vyklidili“ celý sál. Postupovali přitom neskutečně agresivně. Vyvlekli své oběti ze sálu, shodili je ze schodů a pak je v hale surově zbili. Jeden z přítomných novinářů popsal své pocity takto: „Viděl jsem muže ležet na zemi, byl zjevně vyřízený a bezmocný. Černokošiláči do něj stejně nemilosrdně kopali...Kopali ho do břicha a do celého těla. Bylo to brutálnější než cokoli, co jsem viděl, kromě války. Bylo mi z toho fyzicky špatně.“

Výsledkem nakonec bylo pět těžce a několik desítek lehce zraněných. Charakter poranění ukazoval, že, že fašisté použili boxery a žiletky. Je zřejmé, že antifašisté chtěli akci narušit, ale členové BUF vědomě a záměrně reagovali přehnaně tvrdě a agresivně. Mosley svůj projev dokončil a v bitvě zvítězil. Toto taktické vítězství se časem ukázalo jako velká strategická, politická a propagandistická porážka. Ačkoli fašisté prezentovali svou akci jako nutnou obranu, v očích většiny přítomných zůstal obraz Černokošiláčů jako krutých sadistů, kteří zasáhli naprosto přehnaně a rozhodně ne nutně.

BUF získala nálepku násilnické a brutální organizace, kterou si řadoví občané země, dobře informovaní o vývoji v Itálii a Německu, rychle začali spojovat s fašistickým násilím na kontinentu. Navíc brzy po událostech v Olympii proběhla v Německu takzvaná „noc dlouhých nožů“, o níž podrobně informoval britský tisk. Paralely nebylo třeba zvlášť zdůrazňovat. Pro BUF to znamenalo prudký pád. Počet členů klesl z přibližně 50 000 v létě 1934 na asi 5 000 v říjnu následujícího roku. Mosleyho začala bojkotovat naprostá většina britských médií, BBC jej nechala obhájit své činy těsně po událostech v Olympii, a dalších 40 let se do vysílání nedostal.

Fašismus příště!

Strana se začala vnitřně rozpadat, trpěla nedostatkem financí, odchodem členů, rušením novin, organizací a shromáždění. Příčiny rozpadu BUF jsou samozřejmě mnohem složitější a komplexnější než jedna událost. Zdá se však, že mnohem důležitějším faktorem než události v Olympii a ztráta podpory médií bylo pomalé oživení britské ekonomiky. Vláda přijala řadu opatření, zejména v oblasti veřejných prací, aby zabránila nejhoršímu a nastartovala pomalé hospodářské oživení. „Nevyhnutelná krize“ a „absolutní kolaps“, o nichž se fašisté domnívali, že přijdou téměř okamžitě, nikdy nenastaly. Unie nadále hlásala, že krize „nepochybně přijde příští léto a bude ještě horší a delší než ta minulá“, ale už téměř nikoho nezajímal.

Počátkem roku 1935 Mosley stranu reorganizoval, ale přes veškerou snahu nebyla finanční situace dobrá. Po sérii neúspěchů Mussolini snížil částky, jimiž hnutí financoval, a Mosley se neúspěšně snažil hledat náhradu za ušlé příjmy v Německu. V květnu 1935 proto následovala další cesta do Itálie, kde se podařilo získat Mussoliniho podporu výměnou za šíření mírové propagandy. 

Válka v Habeši vyvolala na podzim 1935 v Británii předčasné volby. BUF na volby ale nebyla připravena. Navzdory finanční injekci z Itálie a rozsáhlé kampani byla fašistická strana prakticky v rozkladu. Z původně zamýšlených čtyř set kandidátů v příštích volbách nakonec BUF nepostavila žádného a místo toho přišla s nepříliš inspirativním a rozhodně ne příliš bojovným heslem „Fašismus příště!“. (Fascism next time!). Jelikož se jednalo o poslední volby konané před válkou, žádné příště už nepřišlo. BUF nikdy nezískala ani jedno parlamentní křeslo.

Od fašismu k nacismu

Po volbách krizí zmítaná BUF přitvrdila svou antisemitskou kampaň a soustředila své aktivity téměř výhradně na londýnský East End. Zde žila většina britského židovského obyvatelstva. Podle nových instrukcí pro řečníky, které hnutí vydávalo, byli kromě amerikanizace a kulturního bolševismu právě Židé největším nepřítelem Británie. Podle fašistů „měli instinkt pro smyslnost a vzrušení, a proto byli přímo stvořeni k propagaci smyslných filmů a oplzlé literatury“.

Fašistům obzvláště ležel v žaludku Sigmund Freud, který podle nich „propagoval pornografii a vydával ji za vědecký výzkum“. Mimo to provozoval „židovskou černou magii” a byl zakladatelem „nového kultu čarodějnictví“. Mosley pozorně sledoval úspěchy nacismu v Německu, a protože sám měl vždy blízko k antisemitismu, stala se židovská otázka jeho novým tématem.

Změna politiky se projevila i ve změně oficiálního názvu hnutí, a to z BUF na Britský svaz fašistů a národních socialistů (BUFNS). Přechodem k otevřenému a násilnému antisemitismu ztratili britští fašisté podporu i posledních zbytků britských elit, které s Mosleym sympatizovaly. Z okraje společnosti se strana propadla do obskurnosti bezvýznamnosti, z malého hnutí se stala obskurní koterií křiklounů.

Bitva na Cable Street

Ve východním Londýně naplánovali fašisté v první polovině roku 1936 několik pochodů a demonstrací. Na zdech se objevily nápisy jako „Ať žije pogrom 16. srpna“, nebo „Zabijte Žida!“ Z mnoha pochodů, které BUF v Londýně uspořádala, vešla do dějin zejména takzvaná bitva na Cable Street 4. října 1936. Na tento den Mosley naplánoval oslavu čtvrtého výročí založení hnutí. Jeho Černokošiláči měly pochodovat několika ulicemi v East Endu.

V oblasti se sešlo několik tisíc fašistů. Prakticky hned první ulicí, kterou měli pochodovat, Cable Street, však byla kolona zastavena antifašistickou protidemonstrací. Podle různých odhadů tam bylo 100 000 – 500 000 lidí. Policie očekávala potíže, a proto nasadila kolem 10 000 policistů. Vzhledem k tomu, že pochod byl povolen, snažila se policie vytvořit prostor pro fašisty, a proto došlo k mohutné „bitvě” mezi policií a antifašisty.

Dodnes se jedná o největší antifašistickou demonstraci v historii města. Antifašisté postavili barikády a pod heslem No pasaran! (Neprojdou!), převzatého z probíhající španělské občanské války, se jim podařilo asi po dvou hodinách střetů s policií fašistický pochod zastavit. Policie nařídila Mosleymu, aby pochod odvolal a Černokošiláče poslal domů. Bitva na Cable Street je dnes považována za velké vítězství antifašismu v Británii. Jako symbol je bitva skutečně důležitá, ale legenda o tom, že Cable Street zlomila sevření fašismu, je skutečně jen legendou. K podobným střetům docházelo v oblasti často. 

Stejně jako v případě Olympie nemohla bitva na Cable Street ani žádná jiná významná událost fašismus v zemi zcela podlomit, ani mu zasadit smrtelnou ránu. Tento proces byl mnohem delší a složitější. Mosleyho hnutí od léta 1934 postupně upadalo a nic na tom nezměnila ani skutečnost, že v roce 1936 se počet jeho členů opět o něco zvýšil. Z větší části však již dokázala přitáhnout jen poněkud podivné živly, násilníky, zloděje a paranoidní spiklence. Respektované osobnosti už strana přilákat nedokázala. K částečnému oživení došlo až těsně před druhou světovou válkou v souvislosti s další mírovou kampaní. Na to, jak agresivně a násilně se fašisté chovali, byli oficiálně až podezřele protiváleční.

Poslední vzedmutí

Mezinárodní situace nakonec na nějakou dobu zachránila BUF před totálním kolapsem a pomalou bolestivou smrtí. V březnu 1938 Hitler obsadil Rakousko a napětí rostlo. Vzhledem k hrozbě zatažení Británie do války přišla BUF rychle s iniciativou Stop válce! (Stop the War!). Protiválečná kampaň se stala hlavním propagandistickým tématem. Kampaň fašistů rezonovala zejména v souvislosti s československou krizí v září 1938. Plakáty jako „Mind Britain‘s Business“ a „War for Czechoslovakia – Do you want it?“ (Válka o Československo – chcete ji?). 

BUF uspořádala několik shromáždění a v prosinci 1938 již počet členů dosáhl přibližně 16 500.  Po menším útlumu na počátku roku 1939 se v březnu 1939 v souvislosti s nacistickou okupací českých zemí a vznikem luďácké slovenské republiky znovu rozhořela válečná hysterie. Do rétoriky fašistů se také v plné síle vrátil antisemitismus. Polský stát, „zastavený židovskou hypotékou“, a finanční centrum Velké Británie, londýnská City, byly údajně pod kontrolou židovského kapitálu, který chtěl rozpoutat válku. Kampaň vyvrcholila velkým shromážděním v Earls Court Hall v Londýně, které bylo bezpochyby jedním z největších úspěchů BUF v její historii. Bezprostředně po ní došlo k rychlému nárůstu žádostí o členství a v září měla BUF již 22 500 členů, což bylo po létě 1934 nejvíce v její historii.

Neslavný konec

Mírová kampaň sice BUF na čas oživila, ale byla spíše labutí písní britského fašismu než skutečnou hrozbou. Po podpisu paktu Molotov-Ribbentrop 23. srpna 1939 bylo již britskému establishmentu zcela zřejmé, že válka je nevyhnutelná. Britská vláda zakázala pochody BUF a brzy následovalo zatýkání jednotlivých členů hnutí. Po nástupu Winstona Churchilla do premiérského křesla (10. května 1940) britská vláda ještě přitvrdila svůj přístup k možné „páté koloně“.

Policejní hlídka si pro Mosleyho přišla 23. května 1940. Podle vyšetřovatelů byly Mosleyho apely na Británii, mír a klid po německém útoku na Polsko jasným důkazem jeho podpory Hitlerovy politiky. BUF byla nakonec 10. července 1940 postavena mimo zákon.

Neúspěch BUF a britského fašismu jako celku však nebyl přímým důsledkem konkrétní legislativy, i když řada zákonů více či méně účinně omezovala její činnost a napomáhala tak jejímu rozpadu. Je výsledkem souhry několika faktorů. Důležitá byla nepochybně dlouhá demokratická tradice země a zejména z ní vyplývající stabilita demokratických institucí a důvěra obyvatelstva v tyto instituce. Navzdory obrovskému úsilí se fašistům nikdy nepodařilo tuto důvěru ve stát podkopat. 

Důležitý byl nepochybně i hospodářský rozvoj – britská ekonomika zkrátka nikdy nevytvářela dostatečnou míru nezaměstnanosti, chudoby a bídy, aby dohnala Brity k radikálnějším politickým řešením. Komunismus nebo fašismus zde nikdy nebyly životaschopnou alternativou k tradiční demokratické konstituční monarchii.