Ocún jesenní: Něžný zvěstovatel podzimu
Když se na sklonku léta objeví na vlhkých loukách něžně fialové kvítky ocúnů, srdce poetických duší sevře tesknota. Čas horkých slunečních dní předává nezadržitelně žezlo mlhavému podzimu
České jméno ocúnu je odvozeno od výrazu ot-jun, což značí „omlazující se“. Pojmenování vyjadřuje skutečnost, že mladé květy rozkvétají na podzim, kdy okolní příroda již odumírá a chystá se k zimnímu spánku. Jan Lacina v knize Květnice a příroda Tišnovska jejich rozkvétání poeticky popsal: „Jakoby vylisovány ze země hutnou chladnou mlhou objevují se začátkem září na vlhkých lukách až 20 cm vysoké trubkovité květy ocúnů.“
Napřed syn, potom otec
Ocún jesenní (Colchicum autumnale) má kromě zažitého botanického pojmenování i mnoho lidových názvů: naháč, naháček, nahá ženská, hacoun, hadula, bogdalec, holopanna, sirotka atd. Latinské jméno Colchicum dostala tato rostlina podle oblasti Kolchidy u Černého moře. Zde podle legend připravovala pověstná travička Médea jed a z několika na zem spadlých kapek vyrostly ocúny.
Jan Lacina k životnímu cyklu ocúnu poznamenává: „Rostlina má zajímavý, jakoby obrácený vegetační sled. Listy se vyvíjejí na jaře spolu s prodlužující se lodyhou, která vynáší na půdní povrch vejčitou tobolku se semeny po vloni opylených květech. Teprve až zelená část rostliny uvadne, objeví se nová generace květů.“ Neobvyklý životní cyklus, kdy se na podzim objevují květy a na jaře rostliny se semeny, vynesl ocúnu ve středověku název „Filius ante patrem“, tj. „syn před otcem“.
Koloběh zeleného života
Sliznatá lepkavá semena ocúnů se přichycují na paznehty, kopýtka či tlapky zvířat, která je rozšiřují na nová stanoviště. Na nově „kolonizované“ půdě ocúny vytrvale setrvávají s hluboko v zemi uloženou hlízou, která připomíná cibuli obalenou hnědými šupinami. Z ní na podzim vyrůstá buď jeden nebo několik velkých, světle fialových až nachových oboupohlavních květů. Velmi dlouhá trubka nese šesticípý nálevkovitý květ. V ústí okvětní trubky je šest tyčinek s podlouhlými, oranžově žlutými prašníky. Uvnitř hlízy – hluboko v zemi – je umístěn svrchní semeník, složený ze tří plodolistů.
Květy po oplození zaschnou, zatímco oplozený semeník přezimuje v zemi. Příštího jara se vyvíjí plod, který je vynášen až na povrch půdy. Na jaře vyrůstá z hlízy dlouhá a válcovitá lodyha, která nese lesklé, kopinaté a žilkované listy. Ty tvoří nepravou přízemní růžici, v jejímž středu dozrávají v květnu a červnu trojpouzdré špičaté tobolky s kulatými, černohnědými svrasklými semeny, které ve vlhku na povrchu rosolovatějí. Po vytvoření tobolky zaniká mateřská hlíza a vytváří se jedna nebo dvě hlízy nové, které jsou základem příštích rostlin. Vzácně vytvářejí rostliny květy s nazelenalými korunami a užšími cípy již na jaře – společně s listy. V tomto případě jde ovšem spíše o výjimku.
Ústup nebezpečné pastvy
Ocúny se odedávna používaly v lidovém léčitelství. Všechny rostlinné části totiž obsahují jedovaté alkaloidy a jedovatá je i voda ve vázičce s kvetoucími ocúny. Z více než dvaceti alkaloidů je nejdůležitější kolchicin, který patří k nejznámějším mitotickým jedům. Z ocúnů byla též izolována látka „F“ – desacetylmethylkolchicin označovaná jako demekolcin. Tato látka má silný antimitotický účinek, je méně toxická než kolchicin a stala se účinným lékem při krevních chorobách a zhoubných nádorech. V současnosti se v lékařství užívá jen z ocúnu izolovaný čistý alkaloid kolchicin, který umožňuje přesné dávkování. Přípravky z ocúnu se nasazují při revmatických a dnavých bolestech. Ve větších dávkách se ovšem dostavuje otrava, která může skončit smrtí.
TIP: Vzácné a krásné šafrány: Kořeněné ozdoby horských luk
Nejvíc alkaloidů obsahují semena – až 1,2 %, v hlízách je 1 %, stejně jako ve květech. Proto jsou ocúny velmi nebezpečné pasoucím se zvířatům v zelené i suché píci. Velmi nebezpečné je zkrmování píce s ocúny zejména u dojnic. Část jedu se totiž dostává i do mléka, což může ohrozit zdraví konzumentů, zvláště dětí. Stejné nebezpečí nastává při pastvě koz a ovcí na ocúnových loukách.
Ocún jesenní není v České republice zařazen mezi ohrožené druhy, i když botanici upozorňují, že ocúnových stanovišť v naší zemi rapidně ubylo – zejména rozoráním nivních luk kolem řek. Ocún je však zařazen do Červené knihy ohrožených druhů v Rusku a v Irsku.
Kam za ocúnem jesenním
Ocún roste po celé Evropě od pásma nížin až po horská pásma na vlhkých loukách, pastvinách a slatinách. Ostrůvkovitě se vyskytuje na území celého Česka, i když v současnosti již z mnoha tradičních lokalit zmizel.
Ocúny kvetou nejčastěji od druhé poloviny srpna do konce října. Zapátrejte po nich na mokrých nebo podmáčených loukách (převážně sečených, přihnojovaných nebo občasně zaplavovaných) a v travních porostech kolem řek a potoků. Úspěšní budete také ve slatinách, olšinách a v lužních lesích. Ocúny si libují v hlubokých, humózních a hlinitých půdách – zásaditých až mírně kyselých.
Ocún je rovněž poměrně často pěstován v zahradách a odborná zahrádkářská literatura tvrdí, že hlíza ocúnu prý vykvete bez půdy a dokonce bez vody například za oknem.
