Obři ve službách Wehrmachtu: Německé těžké kanony (3)

Nasazení železničních kanonů na východní frontě omezoval jiný rozchod kolejí v Sovětském svazu, ale Wehrmacht měl k dispozici též zbraň, kterou si objednal již v roce 1937. Jestliže na železniční děla měla takřka monopol firma Krupp, pak tento projekt připadl společnosti Rheinmetall-Borsig. Armáda požadovala pásový samohybný moždíř, jenž by sloužil primárně pro obléhací operace, takže základní typ střely představoval 2,2 t vážící průbojný granát s náplní 240 kg trhaviny.

Monstrózní samohybný moždíř

Hlaveň měla kalibr 600 mm a spočívala na kolébce s hydropneumatickými brzdicími válci. Tato kolébka se nacházela na pásovém podvozku hnaném benzinovým motorem Daimler-Benz MB 503A, s nímž dovedl tento kolos o hmotnosti 124 t jezdit nejvyšší rychlostí 10 km/h. Byl známý jako Karl-Gerät, případně i jako Gerät-040. První exemplář jménem Adam armáda převzala v listopadu 1940, poté přibyl druhý zvaný Eva, avšak jejich jména se pak změnila na nordická Baldur a Wotan.

V tomto trendu pokračovaly i další čtyři exempláře Thor, Odin, Loki a Ziu (tři z nich měly dieselové agregáty MB 507C). Němci je využili při obléhání některých sovětských pevností a měst, ale vojáci kritizovali krátký dostřel, který činil pouze 4,3 km. První reakcí se stal lehčí granát, který nabízel dostřel 6,6 km, ale začaly též práce na nové hlavni, jež by poskytovala větší úsťovou rychlost.

Měla krycí název Gerät-041 a kalibr 540 mm a byla řešena tak, aby se na vozidle mohla podle potřeby střídat s původní 600mm hlavní. První exemplář Wehrmacht dostal v létě 1943 a jeho dostřel činil až 12,5 km. Obrovské moždíře se hojně užívaly až do konce války, kterou přečkaly dva kusy. Jeden padl do rukou US Army, která ho poté nechala sešrotovat, zatímco exemplář ukořistěný Rudou armádou se stále nalézá v muzeu Kubinka u Moskvy.

Projekty obřích samohybek

Vzhledem k nacistické gigantománii nepřekvapuje, že se objevily i návrhy obrovských samohybných děl na podvozcích těžkých či supertěžkých tanků. Například těžký tank PzKpfw VI Ausf. B Tiger II se stal základem pro obrněnec, který nesl označení Geschützwagen Tiger a měl sloužit coby platforma pro různé velké dělostřelecké zbraně. Základní podoba, známá i jako Grille 17, byla určena jako nosič kanonu ráže 17 cm, do konce války však Němci stihli pouze rozestavět prototyp.

Ten padl do rukou britských vojáků, jejichž fotografie v korbě tohoto monstra budí dojem, že jde o trpaslíky. Další modifikace tohoto obrněnce měly dostat moždíře (respektive minomety) kalibru 210 či 305 mm. Zbraň druhé uvedené ráže se vyvíjela v plzeňské Škodovce a pro výsledné vozidlo se používalo jméno Bär.

Německá gigantománie

Projekty těžkých samohybných děl vznikly také na bázi nové řady tanků E (Entwicklung), ale všechny zůstaly jen na papíře a dnes jsou vysoce populárními položkami ve „výzbroji“ hry World of Tanks. Tím však ona gigantománie zdaleka neskončila, protože se počítalo i se samohybnými verzemi železničních děl.

TIP: Nepříliš známá výzbroj: Nepoužitelné i vizionářské zbraně Velké války

V případě kanonu K5(E) vznikl návrh stroje, jenž by měl místo dvoudílného kolejového podvozku obdržet dvojici podvozků tanků Tiger II. O analogickém řešení se uvažovalo dokonce pro 800mm dělo, avšak s tím, že jeho váhu měly nést čtyři tankové podvozky. Absolutním vrcholem však určitě byl návrh P.1500 Monster, což měla být montáž 800mm děla na korbu „pozemního křižníku“, jak se také říkalo projektu gigantického tanku P.1000 Ratte. Zajisté není třeba dodávat, že tyto zoufale nepraktické nápady neopustily kreslicí prkna.