Obři na nebesích: Handley Page Type O vs. Gotha G.IV (2)

Slavná firma Gothaer Waggonfabrik zalétala v lednu 1915 prototyp bombardéru G.I, který byl řešen opravdu neobvykle. Drtivá většina dvouplošníků měla trup spojený se spodním křídlem, zatímco u tohoto letadla se trup napojoval na horní křídlo, kdežto od spodního jej dělil výrazný odstup. Vznikla ale pouze malá série, jež se dočkala značně omezeného využití, a firma Gotha se posléze vydala konvenčním směrem, z něhož vzešel už standardně pojatý dvouplošník G.II.

K pohonu sloužily dva motory Mercedes D.IV a konstrukce letounu odpovídala tehdy běžným zvyklostem, což znamenalo dřevěnou konstrukci s plátěným potahem, pouze přední část trupu pokryla překližka. Velice charakteristický podvozek měl celkem čtyři kola – dvě pod každou motorovou gondolou. 

Německý tunel

Sériová výroba začala v létě 1916, jenže vzniklo pouze jedenáct kusů, jelikož se záhy přešlo na typ Gotha G.III se silnějšími agregáty Mercedes D.IVa. Kromě toho konstruktéři zesílili trup a přidali obrannou výzbroj. „Dvojka“ totiž měla jen dva 7,92mm kulomety – jeden vepředu a druhý vzadu na hřbetě, zatímco u G.III přibyla třetí zbraň namontovaná dole vzadu. Oba zadní kulomety ale obsluhoval jediný muž, jenž se měl přesouvat mezi oběma střelišti podle toho, odkud přicházela hrozba.

Předchozí část: Obři na nebesích: Handley Page Type O vs. Gotha G.IV (1)

Vzniklo asi 25 sériových letounů, ale vývoj pokračoval dál. Řešení výzbroje se ukázalo jako nešťastné, takže pro letoun Gotha G.IV vymysleli konstruktéři prvek zvaný tunel. Zadní část trupu byla otevřená, takže střelec mohl z horního kulometu střílet doslova skrze trup dolů. Teoreticky mohla být namontována i spodní zbraň, navíc zde byl prostor pro umístění čtvrtého kulometu mezi kokpity pilota a bombometčíka, ovšem standardně létaly bombardéry Gotha G.IV pouze se dvěma.

Problémy s palivovými nádržemi 

Vedle jinak řešené výzbroje se stroj Gotha G.IV odlišoval pevnější konstrukcí, kterou si koneckonců vynutila již samotná existence „tunelu“. Celý trup pokrývala překližka, plátno se použilo jen na potah nosných ploch. Na spodní křídlo přibyla křidélka zlepšující dosud kritizovanou ovladatelnost během startu a přistání. Sériová produkce „čtyřek“ začala na konci roku 1916 a kromě samotné továrny Gothaer Waggonfabrik se do ní poté zapojily firmy Siemens-Schuckertwerke (SSW) a Luftverkehrsgesellschaft (LVG), byť jejich licenční stroje se poněkud odlišovaly. Některé z posledních exemplářů od SSW a LVG navíc obdržely slabší motory, protože agregáty Mercedes představovaly nedostatkové zboží. Kolem třiceti letadel s motory Hiero a kulomety Schwarzlose vyrobil LVG pro letectvo Rakouska-Uherska. 

Posledním strojem, který továrna Gotha vyrobila ve větším počtu, se stal bombardér G.V. U toho se zásadně změnilo umístění palivových nádrží, které se u starších verzí nacházely v motorových gondolách, což se stávalo příčinou požárů při nouzových přistáních. Tyto nehody totiž způsobily zhruba 75 % ztrát letadel Gotha, a proto se nádrže typu G.V přesunuly do trupu.

Bylo vyrobeno kolem 200 kusů, ty ale měly slabší výškové charakteristiky než předchozí verze, takže sloužily převážně pro noční útoky. Z těch se ostatně postupem času stal i primární způsob nasazení také starších typů Gotha, neboť ztráty při denních útocích na Velkou Británii nepříjemně narůstaly. Největší nálety provedlo císařské letectvo na jaře a v létě roků 1917 a 1918, kdy Němci doufali, že s pomocí zápalných bomb donutí Brity k jednáním o míru. Podle versailleské smlouvy museli Němci všechna letadla Gotha zničit (létal pak už jenom jeden G.IV v letectvu Polska), a tak se žádný z těchto zajímavých strojů nedochoval. 

Srovnání taktiky

Koncepce dálkového bombardování, kdy je napaden týl nepřítele, existovala ve Velké Británii i Německu dokonce už před válkou. Němci ale v tomto oboru mnohem víc věřili vzducholodím a letadla těžší než vzduch se prosazovala obtížně. Britové sice vzducholodě neměli v tak velké oblibě, zato zprvu sázeli spíše na hydroplány. Oběma stranám tak chvíli trvalo, než si uvědomily, že ideální strategický bombardér je ze země operující letadlo těžší než vzduch. Znepřátelené velmoci se také odlišovaly ve výběru cílů. Britové hodlali napadat především námořní základny, kdežto Němci se nijak netajili úmyslem útočit na města, což mělo narušovat morálku nepřítele. Letadla Jeho Veličenstva si ale nakonec také vzala na mušku německá města, především průmyslové čtvrti. 

Zde dokázaly působit větší škody než císařské stroje nad Británií. Královské letectvo totiž od začátku pochopilo, že strategickou leteckou ofenzivu musejí provádět mohutné svazy bombardérů. Letouny Handley Page se tak zpravidla vydávaly na své útoky po desítkách, zatímco Luftstreitkräfte jen vzácně nasazovaly dvouciferný počet letounů a jen jednou za celou válku (19. května 1918) letěla proti Londýnu sestava asi čtyřiceti německých strojů. Další výhodu Britů představoval fakt, že propracovali kooperaci s doprovodnými stíhačkami, kdežto Němci se spolupráci obou kategorií letadel věnovali jen omezeně.

TIP: Poslední souboje nad Pacifikem: Stíhačky F4U Corsair vs. Ki-84 Hajaté

Bombardér Gotha nebyl konstrukčně špatný, jenže jeho reálná efektivita zůstávala kvůli nevyspělé taktice vesměs nízká. Z toho potom vyplynulo, že německé letectvo v meziválečném období na strategické bombardéry dosti zanevřelo, zatímco Britové je povýšili takřka na jeden z pilířů své vojenské moci. Také z těchto důvodů musíme prohlásit stroje Handley Page vítězem našeho duelu.