Obávané rakety SS-1 Scud (1): Sovětský potomek německé střely V-2

Na počátku sovětských balistických raket stál typ R-1, prakticky kopie nacistické V-2. Na ní se učili konstruktéři, dělníci, technici i pozemní personál. Později se rozběhl vývoj a výroba celé řady raket R. Asi nejznámější z nich tvoří R-7 (Semjorka, sedmička), která v mírně upravené verzi dopravila do vesmíru Sputnik, Lajku i Jurije Gagarina – a dodnes vynáší posádky na Mezinárodní kosmickou stanici.

Pro evropské bojiště

Jedním z členů této rodiny se stala raketa R-11 Zemlja (Země), jejíž vývoj započal v roce 1951. Zadání znělo jasně: vytvořit zbraň s podobnými parametry jako V-2 (dolet asi 200 km s tunovou hlavicí), ale jednodušší na výrobu i provoz. Dne 18. dubna 1953 se tento projektil poprvé odlepil od země a již v prosinci se rozjela jeho sériová výroba. V červenci 1955 Sověti střelu formálně zařadili do výzbroje, reálně ji ale armáda měla plně k dispozici až od dubna 1958. Maximální dolet rakety dosahoval 270 km, ale šlo pouze o teoretický parametr, protože s bojovou hlavicí mohla urazit jen asi 150 km.

Konstruktéři ji navrhli pro podmínky evropského bojiště, kde měla zasazovat údery jadernými hlavicemi (o síle asi 50 kT). Tato raketa dostala v kódu NATO označení Scud. Největší vymoženost na celé střele představoval motor od Alexeje Michajloviče Isajeva, který byl výrazně jednodušší než u V-2 a používal stabilizátor hoření. To mělo zabránit nepravidelnostem při činnosti agregátu, které mohly mít za důsledek například zvýšené dynamické namáhání rakety, nebo dokonce vypnutí motoru. Uvedenou pohonnou jednotku později převzaly i mnohem větší sovětské nosiče včetně kosmických.

Raději kola než pásy

Střela R-11 dosahovala délky 10,25 metru (všechny ostatní verze pak byly přesně o metr delší) a její průměr činil 880 mm. Jako palivo využívala kerosin, okysličovadlem se stala dýmavá kyselina dusičná. Jednalo se o 86% kyselinu dusičnou, ze které se při pokojové teplotě uvolňuje oxid dusičitý. Obě látky se daly dobře skladovat (na rozdíl třeba od kapalného kyslíku použitého ve V-2), což zvyšovalo bojové možnosti rakety. Motor se zažehoval vstříknutím asymetrického dimetylhydrazinu, který s kyselinou dusičnou vytvořil samozápalné prostředí – a vzniklý plamen následně stačilo jen udržovat.

Raketu původně přepravoval pásový transportér, ale ten se příliš neosvědčil. Proto vzniklo osmikolové vozidlo 9P117 Uragan na podvozku MAZ-543. Umožňoval zcela automatickou startovací sekvenci, nicméně vzlet zpravidla řídil personál z doprovodného velitelského vozu. Hydraulický systém dokázal zvednout raketu z horizontální do vertikální polohy za čtyři minuty, celá příprava startu zabrala asi hodinu. Raketa mohla nést jadernou, chemickou nebo konvenční nálož.

Vylepšovat dolet a přesnost

V únoru 1955 se premiérového startu dočkala námořní verze R-11FM. V září téhož roku raketa Scud poprvé odstartovala z ponorky třídy Zulu (Projekt 611), ovšem plně k dispozici mělo námořnictvo tyto zbraně až v roce 1959. Scudy následně putovaly do výbavy ponorek 611 a 629 (třída Golf). Celkem se z těchto plavidel odehrálo 77 startů R-11FM, z toho 59 úspěšných. Vývoj rakety pokračoval řadou R-17.

První typ této linie, kterému NATO přidělilo jméno Scud-B, se stal jednou z nejrozšířenějších raket v historii. Vyrobilo se ho přes 7 000 kusů. Vykazoval čtyřikrát větší přesnost než Scud-A, jeho dosah zůstával ovšem velmi omezený (nepřekračoval 300 km) a sovětští inženýři proto začali pracovat na další variantě scudu s delším doletem.

Pokračování: Obávané rakety SS-1 Scud (2): Sovětský potomek německé střely V-2

V roce 1965 odstartoval první Scud-C s doletem kolem 500 km. Jeho nevýhoda však spočívala v omezené nosnosti a nepříliš vysoké přesnosti. Než se podařilo R-17 vyladit, byla už k dispozici modernější raketa TR-1 Temp a sovětská armáda proto R-17 do výzbroje nezařadila.