Nezastavitelný růst světové populace: Čekání na miliardovou osmičku

Člověk, který se narodil v roce 1960, přišel na svět obývaný třemi miliardami lidí. Ještě než oslavil čtyřicáté narozeniny, počet obyvatel planety se rozrostl na dvojnásobek. Sedmou miliardu demografové zaznamenali před šesti lety a v roce 2027 bude na Zemi žít už osm miliard lidí.   

Zmíněné číslo se již nepříjemně blíží obávané hranici desíti miliard, o které se hovoří jako o kapacitním limitu – víc lidí už údajně Země není schopna uživit a nutně prý nastane kolaps civilizace. Hrozba přelidnění, které by mohlo vést ke globálnímu kolapsu, se proto v poslední době skloňuje ve světových médiích čím dál častěji. 

Antická otázka

Překvapivě však nejde o zcela nové obavy. Z písemných záznamů se lze dozvědět, že negativní dopady vysoké porodnosti si lidé uvědomovali už ve starověku. Například filozofové Platon a Aristoteles se ve svých dílech zabývali mimo jiné úvahami o optimálním počtu obyvatel městských států – ten podle nich měl být dostatečně vysoký, aby se stát dokázal ubránit nepříteli, ale zároveň jen natolik početný, aby v něm efektivně fungovala administrativa.

Podle hesla „účel světí prostředky“ dokonce zmínění antičtí myslitelé neváhali nabízet z dnešního pohledu poměrně drsná opatření: například úmyslné potraty nebo vraždy novorozeňat. 

Podobné praktiky kromě starých Řeků prováděla i další společenství. Zabíjení čerstvě narozených dětí je například zdokumentováno u starých Germánů i amazonských indiánů. Před 60 lety provedl maďarský etnolog George Devereux průzkum mezi bezmála 400 přírodními národy, z nějž jasně vyplývá, že fenomén umělých potratů se vyskytuje po celém světě. Nevyhýbají se jim takové společnosti, které si kvůli omezeným zdrojům potravy nemohou dovolit živit četnější potomstvo. 

Miliarda za dvanáct let

Na problém přelidnění planety v moderních dějinách poprvé výrazněji upozornil anglický ekonom Thomas Robert Malthus. Jeho teorie, zprvu anonymně uveřejněná v roce 1798, nabízí poněkud pesimistický scénář demografického vývoje. Malthus předpokládal, že zatímco potravní zdroje se rozrůstají lineárně – tempem 1-2-3-4, populace nabývá na objemu geometricky: 1-2-4-16. 

Dřív nebo později tak podle jeho teorie o růstu populace nastane neodvratitelné vyčerpání přírodních zdrojů a lidstvo zanikne. Svými názory předběhl tento vědec dobu – na Zemi totiž za jeho života nežila ani celá miliarda lidí a ještě do roku 1800 lidstvo globálně nikdy nepřibývalo rychlejším tempem než 1% nárůstem ročně. Historie si tehdy naopak ještě pamatovala morové epidemie ze 14. století, během nichž razantně vymíralo.

Malthusova teorie se ovšem nezrodila z nějakých spekulací. Odhaduje se, že rok 1750 byl posledním v historii Anglie, kdy populace rostla lineárně a zbytek světa ji zanedlouho následoval. Navzdory otřesným podmínkám, ve kterých musely dělnické rodiny žít, se situace krok za krokem zlepšovala. Postupně do měst přibyla kanalizace a bezpečné zdroje vody, domy dostaly centrální vytápění a v porodnictví se prosadil názor, že lékaři si musejí dezinfikovat ruce. Také dětská úmrtnost radikálně klesla: Ve středověku zemřelo každé druhé až třetí dítě, zato v roce 1850 už dětská úmrtnost v Anglii činila 160 úmrtí na 1 000 narozených dětí (dnes je to 3,8 na 1 000 dětí). Nárůst populace se dal očekávat. 

Varovné signály 

Skokový nárůst populace však nebyl v historii novinkou – poprvé se odehrál  před dvěma miliony let, což je předpokládaná doba, kdy se zformovaly (tehdy ještě ve společenství lidského předka Homo erecta) tlupy lovců a sběračů. Podruhé pak v době neolitické revoluce, během níž se zhruba před dvanácti tisíci lety zrodilo zemědělství. Obě události doprovázel údajně až desetinásobný nárůst populace.

Od dob Thomase Malthuse se populace rozrůstala čím dál rychleji. Ten největší boom přišel  poměrně nedávno. Od 70. let minulého století se lidská populace začala rozrůstat doslova raketovým tempem, přičemž za posledních třicet let narostla o celých 56 %. Tehdy se také začaly poprvé výrazněji ozývat názory, zda ještě planeta lidstvo uživí.

Historická zkušenost ovšem tyto obavy vyvrací. Každý dosavadní radikální růst zatím vždy následovalo relativně dlouhé období poklesu a všechno napovídá, že nejinak tomu bude i v budoucnosti. Lidí sice stále přibývá, ovšem tempo růstu je výrazně nižší. Ve vyspělých zemích se porodnost drží pod úrovní, která je nezbytná pro udržení stávajícího počtu obyvatel a činí 2,1 dítěte průměrně na každou ženu.

Porodnost klesá i v chudších regionech. Na nejnižších příčkách porodnosti byly loni Taiwan (1,21 dítěte na ženu) a Moldávie (1,23), kde je ovšem HDP na hlavu desetkrát nižší než u zmíněné asijské země. Podle dat OSN se svět jako celek dostane pod zmíněnou hranici 2,1 dítěte do roku 2070. Evropa, Amerika a dokonce i část Asie už dnes hlásí průměr zhruba 1,72 dítěte. Nicméně existují důležité výjimky. 

Příliš plodná Indie

Vysokou porodnost si ovšem stále zachovává Afrika a Indie, které tak budou v příštích desítkách let hrát nejdůležitější roli z hlediska demografických změn. Právě Indie má již v horizontu několika let vystřídat Čínu v čele žebříčku nejlidnatějších států světa. V současnosti se tam narodí milion nových Indů každé tři týdny a některé scénáře hovoří o tom, že na konci století bude tato země živit dvě miliardy obyvatel. 

Takovému osudu se indická vláda snaží předejít a částečně se jí to daří – v roce 1966 představoval průměrný počet dětí na jednu ženu číslo 5,7. Od té doby klesl více než dvojnásobně. Naopak násobně přibylo žen užívajících antikoncepci. Současný index 2,4 dítěte je však stále příliš vysoký na to, aby se mohli Indové těšit představě uspokojivé budoucnosti.

Obdobné vyhlídky má Afrika, jejíž snahy o omezení porodnosti jsou méně úspěšné. V polovině tohoto století bude černý kontinent obývat dvojnásobný počet lidí než dnes a například Nigérie, kde v současnosti žije 187 milionů lidí, se stane třetí nejlidnatější zemí světa (dnes jí patří 9. příčka). Dramatický nárůst obyvatelstva odborníci věští také Demokratické republice Kongo, kde dnes žije 80 milionů lidí, ale za 40 let by jich mohlo být už 237 milionů.

Radikální řešení 

V oblastech, jako je právě Afrika nebo Indie, se lze na vlastní oči přesvědčit o tom, jak vypadají důsledky přelidnění v praxi. Zřejmě právě takový scénář měl na mysli Thomas Malthus a jeho následovníci, kteří se již před staletími obávali toho, co přinese nekontrolovatelný populační boom. Nedostatek potravin je přitom jen špičkou ledovce – odborníci totiž spojují přelidnění také s environmentálními katastrofami, kritickou nezaměstnaností, chudobou a také s válkami. 

Etnolog Malthus přitom navrhoval drastická řešení. Domníval se například, že je eticky přijatelné cíleně vyvolat epidemie smrtelných chorob, během nichž by chudina záměrně bydlela v nehygienických podmínkách a bez přístupu k lékům. Obdobné názory se od té doby objevují opakovaně. V roce 1968 například americký biolog Paul Ralph Ehrlich z Pensylvánské univerzity přirovnal populační růst k nekontrolovatelnému rakovinnému bujení, které je třeba nemilosrdně zastavit. V současnosti prý lidstvo řeší pouze následky, nikoliv příčinu. Aby se však zabránilo katastrofálním důsledkům v podobě globálního hladomoru, je třeba přistoupit k radikálnímu omezení porodnosti. Řešením by podle Ehrlicha mohly být prostředky způsobující neplodnost, které by se přidávaly do pitné vody. 

Sterilizace a politika 

Další vlna varování přišla v době vrcholu populačního boomu během 70. a 80. let, kdy se přelidnění poprvé stalo skutečným problémem. Pokud by se totiž nezpomalilo tehdejší tempo populačního růstu, za sto let by na Zemi žilo 44 miliard lidí a v roce 2300 by to bylo neuvěřitelných 1,34 bilionu.

V roce 1972 se na stranu zastánců pesimistického vývoje přidala nezávislá organizace Římský klub, která vydala rozsáhlou zprávu s názvem Meze růstu. Spolek předních světových vědců, politiků a podnikatelů, jichž je k dnešnímu dni rovných sto, si klade za cíl najít řešení nejpalčivějších globálních problémů, aby zajistili trvale udržitelný rozvoj. Členové klubu ve zmíněné zprávě důrazně varovali právě před přelidněním a upozorňovali, že zdroje jsou konečné. V reakci na to se řada vlád rozvojových zemí odhodlala k razantním opatřením, zejména nuceným sterilizacím. Jen v Indii podstoupilo v roce 1975 tento zákrok osm milionů žen. Pět let po apelu Římského klubu zavedla Čína nepopulární „politiku jednoho dítěte“, zahrnující mimo jiné masivní kampaně na podporu antikoncepce nebo čtrnáctidenní placené dovolené pro ženy, které podstoupily interrupci. Opatření skončila teprve před třemi lety a dnes mohou čínští rodiče oficiálně přivést na svět už dva potomky. Jenže každé takové opatření je pochopitelně značně kontroverzní. Kritici namítají, že by nikdo neměl omezovat základní právo každého člověka, tedy zplodit dítě.

Optimistické vyhlídky

Názory na to, zda přelidnění znamená skutečně takovou apokalyptickou hrozbu, jak se tvrdilo ještě před nedávnem, se rychle vyvíjejí a už zdaleka nejsou tak striktní. Pokud by lidstvo dokázalo přijít na způsob, jak efektivněji využívat přírodní zdroje, nemuselo by je vyčerpávat tak intenzivním tempem jako dnes, ba dokonce by podle některých odhadů bylo schopno tyto kapacity ještě rozšířit. Když totiž lidé objevili zemědělství, potřebovali na uživení jediného člověka šestinásobnou plochu orné půdy než je tomu v současnosti. Efektivní zavlažování, kontrola škůdců a vyšší výnosy geneticky upravených potravin totiž umožňují sklízet úrodu, o které se prvním pěstitelům ani nesnilo. 

Řada uznávaných badatelů dnes tvrdí, že do budoucna dokonce žádné problémy s nedostatkem surovin nehrozí, protože planeta je bez potíží schopna uživit mnohem vyšší počet „hladových krků“ než současných sedm miliard lidí. Problém je, že jsme se nenaučili zacházet se zdroji rozumně a kvůli nesmyslnému plýtvání končí jídlo místo v žaludku v popelnici. 

TIP: Je čas troubit na poplach? Světová populace stárne závratným tempem

Mnoho respektovaných ekonomů navíc poukazuje na to, že zatím se nikomu nepodařilo přinést přesvědčivý důkaz o tom, že má přelidnění skutečně těsnou souvislost s chudobou a hladomorem – tyto jevy jsou podle nich zapříčiněny spíše nevhodnou sociální politikou. Americký profesor Julian Simon v roce 1981 publikoval názor, že vysoká hustota zalidnění paradoxně vede k lepšímu životnímu standardu, neboť přináší vyšší pravděpodobnost technologických inovací. Příznivým výhledům do budoucna nahrává i fakt, že zvýšení ekonomického růstu s sebou paradoxně přináší nejen nižší plodnost, ale i nižší spotřebu zdrojů a energie.