Neviditelný měďotepec: Ukrývající se vousák zvučnohlasý

V tropických oblastech čeká dosud nezkušeného návštěvníka zpravidla zklamání. Televizní seriály lhaly, žádný ohňostroj barev a kakofonie zvuků se nekoná. „Často jsem během celodenní procházky těmi nejbohatšími a nejrozmanitějšími částmi lesa nepotkal jediného ptáka,“ poznamenal o svých toulkách po jihoamerickém deštném lese jeden z klasiků biologie 19. století Henry Walter Bates. 

Nejinak je tomu z hlediska akustického: kromě typicky krátkého ranního „chorálu“ kolem rozednění panuje po většinu dne v tropech rozpačité ticho. O to větší zájem vzbudí jakýkoli ptačí zvuk, zvlášť pokud je jednoduchý, snadno rozpoznatelný a často se opakuje.

„Tuk … tuk … tuk …“ je právě takovým zvukem, jenž zní v lesích od Indie, přes jihovýchodní Asii až po Filipíny. Jak často ale tento charakteristický zvuk uslyšíte, tak málo uvidíte jeho původce. Po řadě pokusů, kdy si skoro vykroutíte hlavu při zírání do nepřehledných korun stromů, se vám snad nakonec poštěstí „pachatele“ zahlédnout: je to vousák zvučnohlasý (Megalaima haemacephala).

Vousatý tlouštík

Nepřeslechnutelným teritoriálním voláním si vousák zvučnohlasý vysloužil anglické druhové jméno „měďotepec“ (coppersmith barbet). Jeho hlas zní tak pravidelně, že by jej hudebníci mohli používat jako metronom. Průměrné tempo je něco přes 100 „tuknutí“ za minutu, výjimečně se interpret vybičuje až k rychlosti přes dvě stovky.

Vzhledem je tento pták pro našince neobvyklý. Malému, zavalitému tělu dominuje velká hlava korunovaná mohutným zobákem. Ten je obklopen masivními vibrisami, štětinkovitými pery s hmatovou funkcí, jimž všichni vousáci světa vděčí za své české rodové jméno. Charakteristická pera mohou být v některých případech dokonce delší než samotný zobák.

Dobře schovaný břichomluvec

Většina asijských vousáků má převážně zeleně zbarvený trup a hlavu jim krášlí často velmi originální kombinace barev. Vousák zvučnohlasý není výjimkou. Jasně žluté oční „stíny“, černý oční proužek a červené čelo působí na bělostné tabuli ptačího průvodce velmi „úderně“, ale v listoví je tento pták překvapivě těžko k zahlédnutí (což je bohužel společným jmenovatelem tropického ptactva).

Spíše než vzhled jej prozradí pravidelný pohyb při volání. Každé „tuk“ totiž doprovází škubnutí celým tělem, švihnutí krátkým ocasem a pokývnutí hlavou vpřed. Právě tento pohyb dodává volání „břichomluvný“ charakter; hledání původce takového hlasu je však velmi frustrující zážitek, typicky korunovaný neúspěchem.

Jednoznačné odmítnutí

„Měďotepec“ je celkem líné zvíře. Například v Indii tráví i přes polovinu dne v „odpočinkových“ dutinách. Sběr potravy (převážně plodů) také není nijak vyčerpávající. Sportovnější výkon podává jen výjimečně – když občas v letu loví rojící se termity.

Maličký vousák to však v životě nemá snadné. Bulbulové šupinkoví (Pycnonotus cafer) mu někdy kradou potravu přímo ze zobáku. Dutinu mu mohou uzurpovat jeho blízcí příbuzní, třeba hmotnostně asi dvakrát větší vousák modrolící (M. asiatica). Vousák zvučnohlasý se proto pokouší odhánět ostatní konkurenty, například různé druhy strakapoudů, papoušků a majn (rod Acridotheres), kteří o dutiny jeví nemalý zájem. Samečci to mají tuplem nesnadné. Při námluvách nabízejí samičce plody; samiččino případné „ne“ je občas vyjádřeno bez špetky taktu: samce jednoduše pokálí.

Ozvěna podivného příbuzenstva

Vousáci patří, vzhledem ke svému způsobu života nijak překvapivě, do příbuznosti tukanů, datlů a strakapoudů. Zoologové vousáky tradičně řadili do jediné čeledi Capitonidae. Vousáky najdete ve všech třech hlavních tropických oblastech. Nové poznatky o fylogenetické příbuznosti vousáků naznačují, že ve skutečnosti může jít o tři celkem izolované evoluční linie. Každá z nich úhledně geograficky zapadá do jedné z tropických oblastí. Proto dnes bývají řazeni do tří čeledí: američtí Capitonidae, afričtí Lybiidae a asijští Megalaimidae.

Obzvláštní problémy pak dělá aberantní (odchylný) americký rod Semnornis, který by dokonce mohl být blíže příbuzný tukanům než ostatním středo- a jihoamerickým vousákům (dva druhy tohoto podivného rodu by pak „obývaly“ samostatnou čeleď Semnornithidae).

TIP: Novoguinejští korunáči: Největší mezi holubovitými

Ať už se to má ve vousáčí „rodině“ jakkoli, je to nepochybně velmi zajímavá skupina. I když je většinou nespatříte, jejich hlasité, monotónní a rytmické hlasy vám budou znít v uších dlouho po návratu z cest do tropických lesů.