Neviditelná zbraň mocných: Jed používali vládci, jejich rodiny i nejbližší poradci

Jed byl považován za „čistý“, rychlý a nenápadný způsob, jak se někoho zbavit bez potřeby otevřené konfrontace a ideálně bez nalezení viníka. Kromě mocenských zápasů našel využití též k pomstě nebo jako prevence proti skutečné či domnělé hrozbě. Je ale důležité poznamenat, že mnoho příběhů o jeho použití se neopírá o jediný důkaz a často danou legendu šířili političtí nepřátelé či zaujatí kronikáři, aby touto cestou domnělé traviče zdiskreditovali. 

Nástroj vraždy i sebevraždy 

Jednou z největších záhad starověku zůstává náhlá a nečekaná smrt dvaatřicetiletého dobyvatele světa Alexandra Velikého v Babyloně roku 323 př. n. l. Jedna z tradičních teorií tvrdí, že mohl být zavražděn jedovatou látkou. Podle některých zdrojů se u něj nemoc vyvíjela několik dní až týdnů, což mohlo odpovídat podání jedu s postupným účinkem, například z kořene čemeřice. Nejčastěji se spekuluje, že za otravou mohl stát vojevůdce a místodržitel Makedonie, Antipatros, který se obával ztráty vlastní pozice. Podle této verze jed poslal svému synovi, mimořádně bezohlednému a krutému Kassandrovi, jenž se nacházel u krále v Babyloně. 

Alexandr měl skutečně mnoho nepřátel, a to jak ve svém okolí, tak mezi porobenými národy. Vzhledem k tomu, že se říše po panovníkově smrti rozdělila mezi jeho generály (diadochy), mohli mít někteří z nich zájem na Alexandrově odstranění, aby získali vlastní knížectví. Historici ale také upozorňují, že Alexandr Veliký jedl a pil spolu s ostatními z běžných nádob. Nikdo jiný se ale neotrávil, proto se jeví požití jedu jako nepravděpodobné. Většina moderních historiků a lékařů se z toho důvodů přiklání k přirozené příčině smrti, pravděpodobně v důsledku infekční choroby, jako je tyfus, malárie nebo zápal plic. Také mohl podlehnout onemocnění spojenému s nadměrným pitím alkoholu. 

Politické intriky a mocenské boje byly neodmyslitelnou součástí dynastických zápasů rovněž ve starověkém Egyptě, kde také jako nástroj likvidace soupeřů našel své uplatnění jed. Příkladem může být poslední vládkyně Egypta Kleopatra VII., podle některých historiků znalkyně a nápaditá podavačka jedů. Ta své umění dle všeho nakonec uplatnila i na sobě. Ačkoliv se tradičně uvádí, že po porážce Octavianem Augustem spáchala královna sebevraždu hadím uštknutím, moderní historici tento příběh zpochybňují. Kloní se spíše k variantě, že sáhla po jedu, například směsi rostlinných toxinů.

Babička Livia 

Mnoho záznamů o používání jedu k politickým účelům pochází i z období antického Říma. Velmi vznešená, urozená a bohatá manželka božského Augusta, Livia Drusilla, která vždy brala ohled obzvláště na blaho dynastie a pokrevní pouta, byla ochotná udělat cokoli pro čest, rodinu a zachování rodové linie. Zdá se, že o upevnění císařské moci dbala zejména proto, aby přešla na její syny z prvního manželství – Tiberia a Drusa. Proto ji podezřívali, že jedem ze světa sprovodila manželovy potomky Marcella a Gaia, a nakonec že prý fíky otrávila rovněž stařičkého Augusta. Nesporným faktem je, že druhým římským císařem se skutečně stal její syn Tiberius. Bezohlednou mocenskou političku a travičku z Livie udělal především historik Tacitus, který zcela opomenul její nesporné zásluhy při budování a správě císařského impéria. 

Navzdory tomu dodnes zůstává nejvýznamnější ze všech římských císařoven, o čemž svědčí četné sochy, mince a nápisy. Do povědomí tisíců čtenářů se jako zlověstná a krutá „babička Livia“ dostala díky knihám britského spisovatele Roberta Gravese, který ve třicátých letech 20. století vydal historické romány Já, Claudius a Claudius Bůh a jeho žena Messalina. Miliony diváků pak mohly jeho příběhy sledovat ve dvanáctidílném britském seriálu Já, Claudius z roku 1976, kde Livii nepřekonatelně ztvárnila velšská herečka Siân Phillips. Ta později zazářila ve vedlejší roli matky představené sesterstva Bene Gesserit ve filmu Duna (1984) režiséra Davida Lynche. 

Travičství v genech 

Velmi podezřelá byla i smrt Liviina vnuka, císaře Claudia v roce 54, která byla podle některých historiků způsobena jedem zamíchaným do jídla z hub. Vražednicí měla být jeho manželka a Liviina pravnučka, Agrippina Mladší. Ctižádostivá a bezohledná Agrippina usilovala o to, dostat na trůn svého syna Nerona, což jí manželova smrt umožnila. Jed jí údajně obstarala Lucusta, s níž se setkala během svého vyhnanství na ostrově Pontia. Nový císař Nero se brzy cítil matčinou panovačností ohrožen a prý se ji pokusil otrávit hned třikrát. Agrippina ale mnoho let pobírala protijedy, takže byla proti mnoha látkám imunní, a nadále intrikovala u dvora. Nero proto nakonec vyslal do matčiny vily své důvěrníky, kteří ji zavraždili. 

Lucustu, jež poté přešla do císařových služeb, ihned pověřil odstraněním svého nevlastního bratra Britannika. Za to měla obdržet nejen vysokou hmotnou odměnu, ale také se stala trestně nestíhatelnou. Nero k ní rovněž poslal své důvěrníky, aby je naučila umění míchání jedů. Lucusta údajně připravila jed, který měl Nero u sebe při útěku před povstalci, ale když se nakonec rozhodl odejít z nevděčného světa, nepoužil ho a raději si vrazil dýku do hrdla. Po jeho smrti byla Lucusta odhalena jako kriminálnice a popravena. Nejznámějším literárním ztvárněním Agrippinina a Neronova života je historický román Quo vadis od polského spisovatele Henryka Sienkiewicze z roku 1895. 

Středověké utrejchty 

Ve středověku patřily praktiky politických vražd, včetně použití jedu, na evropských panovnických dvorech k běžné rutině. K výrobě smrtících látek se používaly dary luk a strání, například alkaloidy z blínu, durmanu či bolehlavu nebo jedovaté houby. Znalci taktéž věděli, že sloučeniny arzenu, olova a rtuti jsou vysoce toxické. Jedy se aplikovaly jejich přidáním do jídla či nápoje, otrávením hostie či mešního vína nebo nasycením části oděvu jedem. 

Jed se měl stát osudným například papeži Klementu II., který byl od Štědrého dne 1046 hlavou katolické církve. Zemřel během cesty v italském městě Pesaro. Jeho smrt byla náhlá a překvapující, což okamžitě vyvolalo podezření z otravy. Vzhledem k tomu, že se stal náměstkem Božím díky zásahu císaře Jindřicha III. a prosazoval procísařskou politiku, vyvolal odpor u římské aristokracie. Podezření z otravy podporuje i analýza jeho ostatků z roku 1942, která v jeho kostech odhalila vysoké hladiny arzeniku.

---

Čtěte také:

Otrávené dějiny: Předlouhá historie jedů a zákeřných travičů

Už ve starověku lidé přišli na to, že některé rostliny či zvířata produkují smrtelně jedovaté látky, a nezdráhali se je využít ke svým vlastním účelům. Historie je tak plná případů, kdy...