Corona muralis: Vojenské vyznamenání, které mohlo římským legionářům změnit život
Vyznamenání udělená v boji mohla posloužit nejen jako odrazový můstek k dosažení vyšší hodnosti, ale i k lepšímu společenskému postavení. Proto se římští legionáři nebáli riskovat a nasazovat vlastní krk.
Z vysokých kamenných hradeb měst, obsypaných lučištníky, pršela na obléhatele celá mračna šípů, kamení nebo hořlavých překvapení. Přiblížit se pod ně znamenalo vystavit se oštěpům a kopím. Zlézat takové opevnění po žebříku? To obnášelo odhalit se všem ostřím a hrotům, učinit ze sebe terč. Každé zranění přitom mohlo způsobit pád do hlubin hradního příkopu, polámané kosti a pomalou smrt.
Řekněme ale, že voják tento výstup zázrakem přežil. Co dál? Nahoře na cimbuří, do něhož se musel krkolomně přehoupnout či skočit, ho uvítala přesila odhodlaných obránců. Proti jeho meči v tu chvíli stály nejméně čtyři čepele odhodlaných nepřátel. Jaké asi tak měl šance, že je všechny pobije, proseká si cestu a se spolubojovníky onu bráněnou hradbu obsadí? Minimální, samozřejmě.
Proto se jeví naprosto logické, že aby přežil vřavu boje, bude se voják dobývající takové opevněné město držet hezky někde vpovzdálí. Tam, kam nedoletí projektily obránců, v bezpečí za vlastním štítem, schovaný v polním opevnění. A určitě se nebudete snažit lézt sebevražedně někam po žebříku na hradby. Rozhodně ne v první vlně. Jenže přesně takhle římští legionáři nesmýšleli…
Být první
O možnost stát v čele takové žebříkové zteče anebo vyběhnout na hradby z obléhací věže sami usilovali. Ještě před vlastním útokem se dokázali v polním ležení se svými druhy pobít o výsadu vyrazit jako první. Proč, když se to v podstatě rovnalo téměř jisté smrti? Inu, vždy tu byla určitá nepatrná šance, že dostatečně divoký a zběsile riskantní počin povede k úspěchu: k průlomu, obsazení hradby a zpacifikování celého obléhaného města. Že místo měsíců pomalého obléhání bude boj rozhodnut za několik hodin. Znamenalo to ohromnou úsporu, jak času, tak materiálu, financí a lidských životů. A kdo k tomu přispěl největší měrou? První muž, který zdolal hradby, zpacifikoval její obránce a vztyčil zástavu legie či vlajku, si za to zákonitě zasloužil odměnu. Tou odměnou byl řád zvaný corona muralis (hradební koruna). Náležela tomu, kdo si v očích svých velitelů počínal natolik inspirativně a odvážně, že byl „první“ a přežil to. Bylo to jedno z nejvyšších udělovaných vyznamenání.
Pochopitelně, že v takovém boji se dalo, mnohem pravděpodobněji, zahynout. Ale pokud měl někdo to neuvěřitelné štěstí a dosáhl na ono vyznamenání, změnilo mu to život. Jemu i jeho příbuzným – už napořád.
Šlapat bláto a dýchat prach na nekonečných výpravách, potit vlastní a cedit cizí krev, to mohli vojáci v římské legii dělat zhruba pětadvacet let. A ve finále pak s titulem zasloužilého veterána dosáhli „jen“ výslužného diplomu a občanství, slušného důchodu, osvobození od daní a pár pozemků. Jenže corona muralis z nich v očích celého římského světa – což byl tehdy prakticky celý známý svět – učinila hrdiny. Celebrity, osoby veřejně proslulé a zasloužilé. Místo fádního důchodu na ně čekala kariéra: povýšení, hodnosti a pocty. Udělalo to z nich tribuna, dost možná i kvestora. Přeloženo do reálných měřítek: už ne výsluhy, pozemek a malá farma v důchodu, ale vlastní villa, latifundie a na nich otroci. Tím vyznamenáním se společensky nesmírně povýšili, a nahoru s sebou vytáhli celé své příbuzenstvo.
Koruny pro hrdiny
Ale zpátky na zem: šance, že dobytí hradby voják přežil, byly opravdu skrovné. S udělením corona muralis – odlité z ryzího zlata – se nesmírně šetřilo, a udělovalo se až po zevrubném prošetření. Po dobytí Nového Kartága na území dnešního Španělska musel zasednout výbor z velení celé legie a rozhodnout o tom, zda ocenění náleží muži jménem Quintus Trebellius anebo Sextu Digitovi. Vyznamenání se tenkrát, v roce 209 př. n. l., nakonec dočkali oba. Jinak se nestávalo, že by v rámci celého impéria existovalo více než půltuctu nositelů takového vyznamenání současně. Prostě to připomínalo hlavní výhru v loterii. Na jaký počet sázejících asi tak připadá suma šťastných výherců? No vidíte! Šance tedy vojáci měli sice nízké, ale mohla se jim vyplnit všechna jejich přání. Jejich jméno mohlo být už navždy spojeno s dobytím celého nepřátelského města. Celý národ si je za to pamatoval.
Neexistovalo totiž mnoho jiných příležitostí k vyznamenání, které by tak radikálně dokázaly změnit život. Odměna se sice pojila i s tzv. coronou navalis, jejíž udělování se obdobně týkalo lodí nepřátel. Ne že by šlo o méně riskantní počin. Jenže galér měli Římané mnoho a loďstvo jako takové nikdy nehrálo v mínění veřejnosti tak velkou roli, jako pěší legie – tyto továrny na antické hrdiny.
Za slabý odvar corony muralis se dá považovat i corona castrum či corona vallaris. Ta patřila vojákům, kteří v bitvě dosáhli centra nepřátelského ležení či polního opevnění. Nižší hodnocení plyne už z charakteru zdolané fortifikace. Prosekat si cestu palisádami a nepřáteli zkrátka Římané nepovažovali za tak hrdinské, jako dobytí celého ohradbeného města. Vyznamenání se sice pojilo s povýšením a korunou, ale často jen pozlacenou.
To už se větší osobní benefit pojil s tzv. coronou aureou. Ta korunu nesla jen v názvu, protože šlo většinou o nárameníky a nátepníky, ozdoby, poháry nebo šperky. Zato byly ale vyrobené z drahého kovu. Pyšnit se jí mohl voják, který si dobyl mimořádných zásluh: pobil nejvíc nepřátel, zvítězil v boji proti nejsilnějšímu ozbrojenci nebo jen udržel pozice. Zkrátka se odměňovalo mimořádně úspěšné provedení a splnění úkolu. Mimo armádu ale toto vyznamenání nijak vysoce nehodnotili, už proto, že postupně degradovalo na cosi jako právo na vyšší podíl vojáka z celkové kořisti.
Větší úcty se těšili legionáři, kteří si vydobyli prostý věnec, umotaný z listí a větví bobulových keřů. Z těchto prostých materiálů se totiž skládala tzv. koruna zachránce. Odměnili jí vojáka, který svým hrdinstvím přispěl k záchraně lidských životů. Většinou se vztahovala k nějakému konkrétnímu místu či sídlu. Jeho obyvatelé – jak píše historik Polybius – ctili už po zbytek svých životů vyznamenaného zachránce jako svého rodiče, protože mu vděčili za život.
Variací na toto vyznamenání pak byla corona civica, jež se vila z dubového listí. Tu kladli na hlavu „zachránci města“. Běžný legionář o ní nemohl ani snít, tuto poctu totiž lid uděloval generálům a vojevůdcům. Zpravidla tam, kde svým velením dokázali udržet pořádek a nenechali vlastní obležené město padnout. Byť neměl takový věnec skoro žádnou finanční hodnotu, dal se snadno přetavit v politický potenciál. Generál, který se pyšnil přídomkem „zachránce“, měl nakročeno do Senátu.
Vzhledem k povaze všech těchto vyznamenání nejspíš i legionáři naznali, že proslavit se a vystoupat na společenském žebříčku, se dá nejlépe dosažením corony muralis. Muži zocelení výcvikem a bojem, sloužící národu a legii, proto vnímali šanci zapojit se do boje na hradbách jako první za velkou čest a vrchol svého poslání. Bylo to hlavní slosování v loterii jejich válečnického života.
