Neuskutečněná severská výpomoc: Švédské plány na osvobození Dánska a Norska (2)
V průběhu druhé světové války vypracoval švédský generální štáb plány vojenských operací směřujících k osvobození Dánska a Norska od německé nadvlády. Konflikt však skončil dříve, než mohly být tyto ambiciózní akce realizovány.
Švédsko za druhé světové války plánovalo mimo osvobození části Dánska také také vojenskou operaci s cílem pomoci okupovanému Norsku. Po německém vpádu v dubnu 1940 uprchlo na švédské území z Norska okolo 60 000 lidí. Mezi nimi bylo i mnoho mladých mužů, kteří se chtěli přidat k norským zahraničním jednotkám připravujícím se ve Skotsku či Kanadě na boj proti Němcům. Švédská vláda si však uvědomovala, že pobyt těchto osob představuje značný bezpečnostní i politický problém. Práceschopní uprchlíci nejdřív těžili dřevo v lesích nebo stavěli silnice.
Koncem roku 1943 vláda rozhodla o tom, že vybuduje tábory, ve kterých se fyzicky zdatní Norové měli cvičit jakožto „policejní rezervy“. Oficiální zdůvodnění říkalo, že se budou podílet na udržování pořádku v Norsku po ústupu či kapitulaci Němců. Ve skutečnosti se však v celkem 17 táborech podrobilo vojenskému výcviku asi 17 000 mužů, kteří se učili zacházet s kulomety, protiletadlovými děly či minomety. Dalším šesti tisícům Norů povolili Švédové odjezd ze země, aby se mohli připojit ke spojeneckým jednotkám.
Zapojí se Spojenci?
Mezitím došlo k vypracování plánů operace „Zachraňte Norsko“ (Rädda Norge). Tato země byla pro nacistické Německo značně důležitá a v průběhu okupace v letech 1940–1945 tam Wehrmacht rozmístil silné útvary. Tamní letiště využívaly stroje Luftwaffe a v norských fjordech kotvila nejtěžší plavidla Kriegsmarine včetně bitevní lodě Tirpitz, kterou však Britové v listopadu 1944 po sérii leteckých úderů definitivně zničili.
Švédští štábní důstojníci vypracovali první plány invaze už ve druhé polovině roku 1942 a ministr obrany Per Edvin Sköld je dostal na svůj pracovní stůl 30. listopadu téhož roku. Poté byly plány ještě průběžně modifikovány. Počítalo se s nasazením hlavních částí švédské armády, která měla provést rozhodující útok směrem na hlavní město Oslo. Sekundární údery byly plánovány proti městům Trondheim a Mo i Rana.
Šéf švédské vojenské zpravodajské služby plukovník Carlos Adlercreutz udržoval intenzivní kontakty s představiteli norského hnutí odporu a také různými úředníky sousední okupované země, takže měl velmi dobrou představu o početních stavech a rozmístění německých sil v Norsku. V roce 1944 šlo zhruba o 100 000 vojáků a k nim bylo třeba připočítat ještě 206 000 příslušníků pomocného personálu Wehrmachtu, Kriegsmarine či Luftwaffe a policistů.
Kontakty probíhaly také s britskými politiky, protože Švédové počítali se spojeneckým vyloděním v Norsku. V únoru 1945 však premiér Winston Churchill do Stockholmu vzkázal, že taková operace nepřipadá v úvahu. Britové totiž byli plně zaměstnáni na západní frontě a v Itálii, takže neměli na další rozsáhlou akci dostatek sil. Pokud tedy Stockholm zaútočí na Norsko, Spojenci takový krok uvítají, ale švédská armáda nemůže počítat s nějakou výraznou pomocí. Přesto přípravy i nadále pokračovaly.
Výzbroj královské armády
Plánovaný úder na Oslo měli provést vojáci III. vojenské oblasti (Militärområdet – MILO) společně s jednotkami 1. armádního sboru (Armékåren), zatímco II. MILO měla zaútočit z Härjedalen do oblastí jižně od Trondheimu a VI. MILO pak směrem na Mo i Rana. Celkem se jednalo o sedm pěších divizí, dvě obrněné brigády a další podpůrné jednotky v síle 250 000 mužů a 370 obrněnců. Z nich nejrozšířenější typ představoval kvalitní střední tank Stridsvagn m/42 o hmotnosti přes 22 tun vyzbrojený kanonem m/41 kalibru 75 mm a čtyřmi kulomety m/39 ráže 8 mm.
Nasazeny měly být také prakticky veškeré síly švédského královského letectva tvořené 440 stroji v čele s moderní stíhačkou FFVS J 22 disponující maximální rychlostí 575 km/h. V soubojích s nejmodernějšími typy německých stíhacích letounů by zřejmě obstála s obtížemi, ale realita byla taková, že hrozba ze strany Luftwaffe už na jaře 1945 prakticky neexistovala a nebe nad Evropou ovládali Spojenci. Dále byly k dispozici lehké bombardéry SAAB 17 a střední SAAB 18.
Celkově lze říci, že švédské síly sice neměly bojové zkušenosti, ale byly dobře zásobené a disponovaly kvalitními zbraněmi. Také vojáci projevovali dobrou morálku, takže neexistovaly vážnější důvody pochybovat o úspěších plánovaných operací.
Válka se nekoná
Spojenci sice ničím podstatným švédskému válečnému úsilí nepřispěli, ale přesto měli zájem vtáhnout severské království do války. Koncem dubna 1945 dorazil do Stockholmu americký generálmajor Frederick Anderson z USAAF a během osobního rozhovoru s premiérem Hanssonem naléhal, aby Švédsko uspíšilo přípravy úderu na sousední země. Premiér nakonec souhlasil a 4. května 1945 stanovil generál Ehrensvärd 18. květen jakožto den útoku na Dánsko a Norsko s tím, že se jedná o nejbližší možný termín.
Jenže vývoj situace byl nakonec zcela jiný. Německé jednotky v Dánsku se vzdaly už 5. května 1945. V té době Sověti těžce bombardovali Bornholm, ale velitel tamní německé posádky kapitán Gerhard von Kamptz odmítl kapitulovat, protože se hodlal raději vzdát západním Spojencům. V tomto duchu zněly také rozkazy, které obdržel.
Sovětská strana zareagovala v průběhu 7. a 8. května dalšími těžkými nálety, které na ostrově zničily přes 800 domů ve městech Rønne a Nexø. Dalších 3 000 příbytků utrpělo škody. Následně se příslušníci Rudé armády na Bornholmu 9. května vylodili a po krátkém boji 12 000 německých vojáků kapitulovalo. Už o den dříve „hodily ručník do ringu“ také německé síly v Norsku a druhá světová válka v severní Evropě skončila. Účast švédských ozbrojených sil na osvobození Dánska a Norska tím pádem ztratila na významu a přípravy vojenských operací byly odvolány.
