Nespravedlivě nenáviděný lesní lovec: Kde se bere špatná pověst jestřábů?

Mezi Středoevropany-chovateli byla drůbež odedávna hlídána zejména před jestřáby lesními (Accipiter gentilis) a tito inteligentní dravci byli horlivě pronásledováni. I když v současnosti nejsou hubeni s takovou intenzitou jako dřív, zášť k nim je dosud v mnoha lidech hluboce zakořeněná.

Drůbeži, třes se!?

Už několik let sleduji situaci v naší malé vesničce obkroužené lesy. Zdejší slepice požívají volnosti a běhají, kde se jim zachce. Živí se na pastvině s ovcemi a koňmi, nezřídka prohrabují spadané listí na okraji lesa. Z toho, co zaslechnu, se zdá, že dvakrát třikrát do roka se někomu nějaká slepice ztratí. Nicméně kromě jestřábů žijí ve zdejší přírodě i kuny a lišky, které se na drůbeži rády přiživí. Navíc cvičené oko fotografa si povšimne lecčeho.

Nepřehlédnu třeba kočku, která ve vysoké trávě číhá na kuřata … nebo psa ze sousedství, jenž za páníčkovy nepřítomnosti častokrát uhání za slepicemi, které za zděšeného kdákání peláší, co jim jejich hrabavé nožky stačí. K psově cti musím dodat, že jsem ho nikdy nepřistihla se zadávenou slepicí v tlamě. Ale „za rohem“ se může udát ledacos.

Za celou dobu jsem viděla jestřába na mrtvé slepici jen jednou. Bylo to na silnici, byla mlha a pršelo. Je dost pravděpodobné, že slepice se stala obětí „automobilového neštěstí“ a jestřáb pouze využil svou šanci. Snad ale šlo o klasické setkání lovce a kořisti. Když ale vezmu v potaz úživnost krajiny, ve které potkám jednu veverku a dva zajíce za rok, vlastně se jestřábovi ani nedivím, že v nečase „sáhnul“ po nejdostupnější kořisti, která se navíc potloukala daleko od rodného dvora.

Jeden příživník a lovci

Mnohem častěji než tuhle jednu nebohou slepici však nacházím v lese hromádky peří z hřivnáčů, sýkorek, sojek a kvíčal. Ani zbytky šatu strak nebo strakapoudů nejsou výjimkou. Tahle torza ptačích těl jsou zbytky po hostinách jestřábů a krahujců, kteří jsou hojnější než jestřáb.

Je sice pravda, že se jestřáb lesní může naučit chodit si ke kurníku nebo k holubníku jako do spižírny, ale obecně je toto chování výjimečné. Jinými slovy: na jednoho jestřába, který se naučí krást drůbež či holuby, připadá bezpočet jestřábů, kteří si vystačí s lesní kořistí! Pokud ovšem jako v naší vesničce běhají slepice desítky metrů za domem a ještě k tomu u lesa, je prostě pravděpodobné, že je něco sežere a je docela jedno, co to bude. V tom případě bych se být na místě chovatele zaměřila místo na predátora na ten nejdůležitější z faktorů, který pomůže problém vyřešit: zabezpečenost chovu.

Letci v horách i údolích

Jak již pojmenování dravce napovídá, obývá jestřáb lesní především nejrůznější typy lesů od nížin po hornaté oblasti. V Karpatech byl zaznamenán i 1 200–1 300 metrů vysoko. Je však schopen využít nejen lesů, ale i nabídky ostatních biotopů. Velkou adaptabilitu druhu dokládají i pozorování ornitologů na Slovensku, kde jestřábi hnízdili např. v topolových větrolamech v zemědělské krajině. Taková pozorování jsou nicméně výjimečná.

Dle studie ornitologa T. Diviše, který zkoumal biologii a ekologii jestřábů ve střední části severovýchodních Čech (dnešní Královéhradecký kraj), jestřábí páry měly v oblibě nepříliš hluboká údolí s vodními toky a s četnými terénními zářezy. Oblibu v říčních údolích potvrzují i nálezy z východního Slovenska a z dalších evropských zemí.

Zásnuby s lety střemhlav

Hnízdo si jestřábi staví vysoko ve větvích stromu nebo při jeho kmeni (pro středoevropská hnízda uvádějí ornitologové výšku 5–30 m), ačkoli na Slovensku bylo nalezeno zcela kuriózní jestřábí hnízdo na bezu jen 2,5 m nad zemí. Ptáci hnízda využívají po mnoho let, každým rokem je jen přistaví, takže celá stavba může nakonec měřit jeden metr a v průměru mít i metr a půl. Jestřábi nepohrdnou ani starým hnízdem jiných dravců (nejčastěji káněte lesního) a vran, i když k obsazování cizích hnízd dochází spíše v určité časové tísni nebo na menších a rušnějších lokalitách. A naopak opuštěné hnízdo jestřába zase může posloužit jiným druhům ptáků (např. káně lesní, včelojed lesní, výr velký, krkavec velký, čáp černý).

Zásnuby jestřábů začínají prakticky hned po příchodu déletrvajícího oteplení (únor–březen). V té době se dravci ozývají zvučným voláním. Zásnubní tanec začíná samice, ale vzdušnou akrobacii už provádějí oba partneři. Se zpomalenými údery široce rozepjatých křídel vyletují do výšky a se složenými křídly padají střemhlav k zemi. Toto představení opakují mnohokrát za sebou. Nakonec zmizí v lese, kde dochází k páření.

V době hnízdění jsou jestřábi velmi citliví ke změnám na hnízdišti způsobené těžbou dřeva. V naprosté většině dochází k opuštění zvoleného stanoviště. Přitom se ani nemusí jednat o plošnou těžbu. Stačí výběrná těžba v porostu s hnízdem nebo i v porostech blízce sousedících.

Slabá zvířata pohledem dravce

Zoolog APOK ČR (Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky) Václav Tomášek se účastnil telemetrického sledování dospělých jestřábů na Liberecku. Během rozhovoru nad šálkem čaje se dotýkáme i ožehavého tématu jestřábí predace.

„Z devadesáti procent se jestřáb živí tím, co je jeho přirozená nabídka,“ konstatuje pan Tomášek a vzápětí dodává: „Sledujeme například jestřáby i v okolí bažantnice, do které je ročně vysazeno přes třicet tisíc bažantů, což je pro jestřáby teoreticky velké lákadlo. V praxi však z rozboru vývržků a zbytků přinesených na hnízda mláďatům víme, že jestřábi zde loví málo. Respektive pokud je bažantnice součástí teritoria jestřába, loví zde tento dravec proporčně intenzivněji, neboť potravní nabídka je zde nahloučena. Ale ani u těchto jestřábů netvoří bažanti dominantní složku potravy. Není důvod. V přírodě totiž jestřábi zastávají především funkci zdravotní policie, tudíž primárně se zaměřují na nemocná a slabá zvířata.“

Z pohledu jestřába však za zvířata nemocná a slabá můžeme směle považovat i ekologicky nepřiměřené velkochovy drůbeže (slepice, bažanti, holubi, atp.). V těchto chovech ptáci (a zvířata obecně) rychle ztrácejí přirozené obranné mechanismy chování, což je samo o sobě možné označit až za patologické.

A tak se jestřábi specializují třebas na holuby, zejména pak poštovní nebo závodní, kteří jsou nuceni v extrémně krátkých časech k návratu „domů.“ Během tohoto výkonu pak často vysílením takřka padají k zemi. V tomto okamžiku jsou velmi snadnou kořistí predátorů, tedy i jestřába. A proč nevyužít příležitosti, kdy potenciální kořisti nezbývají síly k útěku? Podle logiky zákonů přírody má takto vyčerpaný jedinec jen pramalé vyhlídky na přežití a stejně to vnímají i predátoři. Shrnuto a podtrženo, nepřirozené a nezajištěné chovy ptactva a jiných drobných obratlovců jsou také přirozenou nabídkou jestřába.

Strážci zdravé populace

Kromě neduživých jedinců nepohrdne jestřáb ani mláďaty jiných dravců vylétávajících z hnízda. A tak ve spárech jestřábů někdy končí i mladé poštolky nebo káňata. Ačkoli zdravá jestřábí samice dokáže ulovit i dospělého krahujce či kunu, dochází k tomu jen výjimečně, neboť každý takový střet s sebou přináší velké riziko poranění, které by následně mohlo být odvážné lovkyni osudným. Úloha zdravotní policie je tedy bezpečnější a navíc pro zachování zdravého životního prostředí velmi důležitá. I když jsou místa, kde byli jestřábi již silně zredukováni (např. střední Morava), je to jeden z posledních predátorů, který naštěstí po celém území Česka stále dobře funguje.

„Nikdo neví, co by se stalo, kdyby jestřáb z naší přírody zmizel … krom toho, že by v ní živořilo více nemocných jedinců, kteří by stejně časem uhynuli a stihli by nakazit další jedince, jak tomu bývá například u ptačí chřipky nebo trichomonózy,“ uzavírá tuto kapitolu pan Tomášek. „I přes tuto nezastupitelnou funkci je bohužel i dnes jestřáb v očích mnoha lidí konfliktní a tudíž pronásledováníhodný druh. O to více pak potřebuje naši ochranu.“

Potřeba objektivního pohledu

Škody způsobované jestřáby nejsou zdaleka tak dramatické, jak by se zdálo podle občasných barvitě vylíčených zpráv v médiích. Vyvozuji to i z reakce úředníků Libereckého kraje. Na můj dotaz ohledně stížností chovatelů drůbeže na jestřáby se mi dostalo odpovědi: „Občas přijde nějaká žádost o povolení odchytu nebo odstřelu jestřába, která je dokládána údajnými škodami na drůbeži, holubech a podobně. Četnost těchto žádostí je tak jedna za rok až dva – čili žádná kvanta. Do současné doby však žádná nebyla shledána tak závažnou a oprávněnou, aby byl odchyt či odstřel povolen.“

TIP: Orli jestřábí: Dravci se španělským temperamentem

Myslím, že záleží na tom, kdo se na jestřába dívá: jinak ho vidí chovatel, jinak myslivec a jinak ochránce přírody. Je potřeba, abychom ten pohled konečně sjednotili a na jestřába se po těch staletích pronásledování konečně podívali realisticky a objektivně.