Nerovné války: Čím srazili nepočetní Evropané milionové indiánské říše?
Většina vojenských konfliktů bývá nerovná, protože vědomí vlastní síly a protivníkovy slabosti představuje často dobrý důvod začít válku a něco v ní získat. Některé z „nefér“ střetů však bily do očí i své současníky, takže se z nich po čase staly klasické příklady bojů trpaslíka s obrem
Objev Ameriky znamenal pro starý kontinent šok, nicméně na druhé straně Atlantiku se dostavil ještě daleko větší údiv – a záhy přerostl v hrůzu. Jak je možné, že výpravy pouhých několika stovek Evropanů srazily na kolena velké a dobře organizované indiánské říše s miliony obyvatel? Odpovědi jsou tři: ocel, nemoci a vnitřní sváry domorodců.
Konec jaguářích válečníků
Největšími událostmi tzv. conquisty, španělského dobývání Jižní a Střední Ameriky, se staly pády dvou rozsáhlých států – říše Aztéků v dnešním Mexiku a říše Inků v Peru, jejichž zánik dělí pouhých padesát let. V obou případech probíhaly události téměř shodně: Příchod cizinců zasáhl impéria v době politické krize, během úpadku obchodu a slábnoucích zemědělských výnosů.
Navíc byli Španělé velmi obratní v politice. Nikdy se nepokoušeli vyhrát sami, a raději získávali domorodé spojence. Aztécká říše sestávala z koalice tří mocných měst, která si v nesčetných válkách podrobila okolní městské státy. Ty pak musely nejen platit tribut, ale také vysílat mladé muže do „květinových válek“, dopředu dohodnutých vojenských střetnutí: Jejich cílem bylo zajmout „nepřátele“, jež pak aztéčtí kněží obětovali bohům. Křivdy a nenávist vůči vládcům se staly nejlepší španělskou zbraní, načež bylo snadné rekrutovat bojovníky. Ze stotisícové armády, která nakonec říši Aztéků vyvrátila, tvořili Španělé méně než 1 %. A úplně stejně postupovali Evropané při konfliktu s Inky.
Neštovice a smrt
Velkým „pomocníkem“ se Španělům staly nemoci zavlečené z Evropy. Obě říše by velmi pravděpodobně vydržely vzdorovat déle, kdyby je nekosily vlny neštovic, na něž nebyl indiánský imunitní systém připravený. Cortés dokázal ovládnout aztécké hlavní město Tenochtitlán s 200 tisíci obyvatel jen proto, že tam zavlečená choroba řádila 70 dní a zabila přes 40 % populace. Umíraly především malé děti, naděje pro budoucí rozvoj říše. Ti, kdo přežili, byli tak zbědovaní, že se nemohli postarat o pole – a po epidemii tak následoval ještě ničivější hladomor.
Nezanedbatelnou výhodu dobyvatelů představovaly i jejich zbraně a taktika. Typická indiánská válka necílila na co největší počet obětí v řadách nepřátel. Naopak, především u Aztéků se preferovalo braní zajatců, kteří pak mohli být slavnostně obětováni bohům. Zabití soupeře se považovalo za amatérismus nehodný skutečného válečníka a bojovníci svůj status ve společnosti odvozovali nikoliv od počtu pobitých, nýbrž zajatých protivníků. Nedílnou součást války pak tvořily manévry okolo bojiště a zastrašování.
Ocelí proti kůži
Nic z toho na Španěly neplatilo. Kovové brnění dobře odolávalo domorodým zbraním, zatímco ocelová ostří „rodeleros“ – vojáků s meči a štíty, kteří se v evropských bojích nasazovali k proražení nejhustší masy pík –, neměla s koženým brněním indiánů problém. Jako zdaleka nejdrtivější zbraň se však ukázal soustředěný útok kavalerie, jenž dokázal opakovanými nájezdy na křídla a do zad indiánských armád často zvrátit průběh bitvy.
TIP: Co zahubilo Aztéky? Analýza DNA odhalila bakterii importovanou z Evropy
Pokusy domorodců soupeře zajmout vedly k neefektivnímu boji, zatímco Španělé zabíjeli bez váhání. Hřebíčkem do rakve se obvykle stávalo vysoce centralizované indiánské velení: Bez vrchního velitele neuměli podřízení o ničem rozhodnout a armáda se rozpadla v dezorganizovanou masu. Španělé tudíž svůj první útok obvykle vedli přímo proti generálovi, po jehož smrti se morálka nepřátel zhroutila.
