Neprávem zapomenuté tankové bitvy: Duel britského Chieftainu a sovětské T-62 (2)

S malým zjednodušením lze říci, že sovětský tank T-62 reprezentuje vrchol a současně i závěr dlouhé vývojové linie, jež vznikla začátkem 30. let rychlými tanky BT. Od nich se dá vysledovat přímá cesta k legendárnímu T-34, na který pak navázal méně známý T-44, z něhož byla odvozena úspěšná konstrukce T-54/55. Konstruktéři v Nižném Tagilu, kde posledně jmenované vozidlo vzniklo, byli přesvědčeni, že pořád nabízí vývojový potenciál, a proto šli cestou jeho komplexní modernizace.

Předchozí část: Neprávem zapomenuté tankové bitvy: Duel Chieftain vs. T-62 (1)

Završení dlouhé vývojové řady 

Bylo zřejmé, že 100mm kanon v T-54/55 již nestačí, což vedlo k rozhodnutí použít dělo větší ráže, a sice 115 mm. Výkonnější zbraň znamenala, že musel být přepracován též věnec věže, což si zase vynutilo úpravy korby a zavěšení. Nové vozidlo s pracovním označením Objekt 166 ale bylo pořád evidentně příbuzné designu T-54/55. Současně se dalo velmi lehce rozeznat při pohledu na podvozek, kde chyběla nápadná mezera mezi prvním a druhým párem pojezdových kol, typická pro T-54/55.

Konkurenční tým v Charkově, který pracoval na zcela novém Objektu 430 (pozdějším T-64), se potýkal s problémy, a tudíž sovětská armáda dopřála sluchu inženýrům z Tagilu. V roce 1960 byly zahájeny zkoušky Objektu 166 a o rok později tank oficiálně vstoupil do výzbroje jako T-62. Ve své době šlo o vyspělé vozidlo, jehož výkonný 115mm kanon měl stabilizaci ve dvou rovinách, takže tanky dovedly relativně přesně střílet i za jízdy. Některé pozdější verze dostaly i laserové dálkoměry a možnost odpalovat z hlavně děla protitankové řízené rakety. Naopak mezi nevýhody se řadil pouze homogenní ocelový pancíř, který byl jen o málo silnější než u T-54/55. Hmotnost tanku se zvýšila, motor však zůstal tentýž, takže T-62 nabízel menší pohyblivost. Stejně jako další sovětské obrněnce byl stísněný a nepohodlný. 

Vývoz hlavně do třetího světa 

Z pohledu sovětské armády však naprosto vyhovoval, jelikož proti T-54/55 skutečně znamenal zřetelné zlepšení. Zároveň byl konstrukčně dostatečně příbuzný na to, aby se dal masově vyrábět a nasazovat (což u daleko pokročilejšího a složitějšího T-64 příliš dobře nešlo). Stal se proto páteřním typem obrněnce sovětských tankových útvarů v 60. letech a zachoval si obrovský význam až do nástupu T-72, protože problematický T-64 sloužil pouze u vybraných elitních jednotek.

Vedle služby v SSSR se T-62 masivně exportoval, avšak poněkud paradoxně směřovaly tyto obrněnce hlavně do zemí třetího světa, kdežto z členů Varšavské smlouvy zavedlo T-62 jen Bulharsko. Část zdrojů tvrdí, že se tanky T-62 pro export vyráběly také v Československu, avšak nedávné výzkumy ukazují, že tato informace je pravděpodobně mylná.

Proti Izraeli

Nepochybné ale je, že největší zahraniční zákazníky reprezentovaly tři arabské země, protože Irák získal 1 600 kusů, Sýrie asi 1 100 vozidel a Egypt 580 obrněnců T-62. Intenzivní nasazení těch syrských a egyptských se odehrálo za války Jom kipur proti Izraeli v říjnu 1973, kam poslali malý kontingent i Iráčané, avšak irácké T-62 zásadně promluvily do boje až za války s Íránem.

Byly to technicky nejlepší tanky, jaké tehdy Saddám Husajn vlastnil, a také jediné, jež mohly být důstojnými soupeři pro moderní západní vozidla Chieftain a M60, která provozoval Írán. Tanky T-62 proto postupovaly na čele irácké ofenzivy, která se nejprve zdála jako úspěšná, protože bylo dobyto město Chorramšahr, avšak postupně narážela na stále tvrdší odpor Íránců, kteří dokonce přešli do protiofenzivy. Iráčané nutně potřebovali nahrazovat ztráty, takže od několika zemí získali další tanky T-62, ale vesměs museli spoléhat na zastaralé T-54/55, popřípadě jejich čínské kopie. Silně prořídlý arzenál tanků T-62 však zůstal páteří iráckých tankových vojsk až do roku 2003. 

Kvalita na straně Íránu

Na počátku války vlastnil Irák celkem asi 2 000 tanků sovětské výroby T-54/55 a T-62, kdežto Írán měl necelých 900 britských obrněnců Chieftain a zhruba stejný počet amerických vozidel řady Patton, tedy tanků M47, M48 a M60. Síly tudíž byly početně víceméně vyrovnané, ačkoli na straně Íránu se nalézala jasná kvalitativní převaha. Z čistě technického hlediska měly tanky Chieftain větší palebnou sílu a výrazně lepší pancéřovou ochranu než cokoliv, čím disponoval Irák, stejně tak íránští tankisté se mohli chlubit lepším výcvikem než jejich soupeři.

Iráčané se ale z dlouhodobého hlediska nacházeli ve výhodě, protože měli možnost svůj arzenál neustále doplňovat, s čímž měl Írán potíže daleko větší. Teherán potom sice uspěl v získání náhradních dílů pro americké tanky, v případě tanků Chieftain to však bylo téměř nemožné, takže nejlepší obrněnce íránské armády postupně ztrácely bojeschopnost.

Soupeři na bojišti

Neudržela se ani převaha v kvalitě íránských osádek, jelikož bojové ztráty a politicky motivované čistky způsobovaly dramatické zhoršování kádru tankistů. To se projevilo i během několika neúspěšných íránských pokusů o ofenzivy tanků v nevhodném terénu bez podpory pěchoty. Právě tehdy Irák ukořistil funkční obrněnce Chieftain, ačkoli i Íránci dokázali získat malý počet T-62.

TIP: Tank Leopard 2: Ocelová šelma nejen pro vojska NATO

V pozdějších fázích války se tankové bitvy staly vzácnějšími a obrněnce Chieftain bojovaly jen omezeně, jelikož většina zbylých kusů se kvůli poruchám ocitla mimo provoz. Armáda Íránu stále vlastní kolem stovky vozidel Chieftain, jež prodělala místní modernizaci a dostala název Mobarez. Stojí za zmínku, že Íránci je pořád řadí mezi své nejlepší tanky. V konfliktu s Irákem v 80. letech šlo určitě o „papírově“ nejvyspělejší a nejvýkonnější tanky na bojišti, ovšem kvůli řadě faktorů byla jejich skutečná převaha nakonec pouze omezená a krátkodobá.