Nepovedené zbraně 2. světové války (5): Raketový pohon stíhaček
Největší konflikt v dějinách přivedl na scénu veliký počet zbraní. Z některých se staly legendy, které určovaly další vývoj ve zbrojním průmyslu. Jiné však zůstaly zcela nepodařené
Meziválečné období přineslo také obnovení zájmu o vojenské využití raket. K hlavním velmocím v tomto oboru se řadilo Německo, které tak vlastně obcházelo některá omezení Versailleské smlouvy. Kromě řady úspěšných a perspektivních zbraní se však zrodily i podivnosti, které se nakonec ukázaly jako nebezpečné spíš pro Němce než pro jejich protivníky.
Raketový pohon
Do této kategorie patří i sice hodně známý, avšak prakticky málo úspěšný raketový stíhací letoun Messerschmitt Me 163 Komet. Poprvé odstartoval již v roce 1941 jako bezmotorový kluzák, ale sériové kusy dostaly raketový motor Walter, pracující na bázi exotermického slučování dvou látek. Už to samo představovalo zdroj problémů, jelikož chemikálie byly vysoce toxické. Ačkoliv letoun mohl dosáhnout pozoruhodných výkonů (například maximální rychlost až 1 000 km/h a počáteční stoupavost přes 3 600 m/min.), k boji se moc nehodil.
Na konci roku 1943 začala sériová produkce verze Me 163 B, která se měla zapojit do obrany Říše proti americkým bombardérům coby přepadová stíhačka. K tomuto účelu stroj dostal dva kanóny, nejdříve 20mm a později 30mm. Řízení bylo velmi obtížné a navzdory tomu, že do kabin usedali jen zkušení piloti, spadá na konto 370 vyrobených kusů pouhých devět sestřelů.
Pozdější zdokonalené verze jako Me 263 už do boje nezasáhly. Také v dalších zemích vznikaly letouny s raketovým pohonem, vesměs však měly experimentální charakter (jako první nadzvukový letoun světa Bell X-1), protože bylo zřejmé, že raketový pohon bojových letadel představuje slepou uličku.