Neohrožení tankobijci pod pancířem: Walter Kneip a Nikolaj Šiskin

Syn východopruského farmáře Walter Kniep (1909–1944) absolvoval policejní školu v Brandenburgu a v letech 1930–1934 sloužil u bezpečnostních sborů v Berlíně. Po vstupu do Schutzstaffel a výcviku v SS-Junkerschule Braunschweig získal na jaře 1936 šarži Untersturmführera a velel oddílu protiletadlové obrany. Při západním tažení se osvědčil v čele roty 20mm protiletadlových kanonů, v prvních týdnech operace Barbarossa vedl 3. rotu pluku Der Führer. Do listopadu 1941 byl dekorován mimo jiné Železným křížem 1. i 2. třídy, přičemž nadřízení oceňovali zejména jeho osobní statečnost a nasazení. Přelom v Kniepově kariéře nastal v říjnu 1942, kdy jej pověřili velením 2. praporu útočných děl v divizi SS Das Reich a následně povýšili na Sturmbannführera.

Chladnokrevný esesman

Za důvěru se odvděčil v červenci 1943 severně od Bělgorodu, kde měla jeho útočná děla lví podíl na prolomení obranných linií. Rudá armáda poté shromáždila asi 170 tanků doprovázených silnými oddíly pěchoty a připravila protiútok, který měl dopadnout na pozice pancéřových granátníků z pluků SS Deutschland a Der Führer. Sověti usilovali o znovudobytí kopce u Kalininu, na němž se nyní nacházelo německé velitelství, a v případě úspěchu by přerušili zásobovací linie nejen celé divize Das Reich, ale i jejího mateřského sboru. Kniep ke každému z ohrožených regimentů přidělil jednu baterii útočných děl a třetí si podržel v záloze. Němcům se podařilo oddělit sovětskou pěchotu od tanků, které však pronikly do linií Waffen-SS a rozpoutaly peklo.

Za této situace nechal Kniep všechny StuGy III stáhnout do týlu, přeskupit a vrhl je coby obrněnou pěst proti nepříteli. V následné bitvě útočná děla za cenu jediného stroje zničila 51 „téček“ (Kniepův stroj si připsal pět zářezů) a otupila sovětskou ofenzivu. S přeživšími tanky, které přišly o většinu velitelů čet, si poradily skupinky granátníků. Díky Kniepovu zásahu zůstaly v německých rukou ohrožené sklady munice i paliva, které pak umožnily divizi LSSAH podniknout úspěšný protiútok. Od 5. do 17. července vyřadil Kniepův prapor 129 sovětských obrněnců při vlastní ztrátě pouhých dvou StuG III. Za svůj výkon si Sturmbannführer vysloužil Rytířský kříž.

V roce 1944 stanul Kniep v čele pluku útočných děl u 17. divize tankových granátníků SS Götz von Berlichingen, dislokovaného v západní Francii. Právě tam došlo v dubnu u obce Thouars k nehodě, která se Kniepovi stala osudnou. Dodnes není jisté, co se stalo. Podle jedné verze jeho pistole při výcviku náhle vystřelila a zasáhla jej do hlavy, jiná tvrdí, že při nevhodné manipulaci se služební zbraní zastřelil Kniepa jeden z podřízených. Třetí teorie hovoří o zásahu šrapnelem kvůli chybně zadaným souřadnicím během společného cvičení s artilerií.

Šelmy na kontě

V roce 1939 dokončil Nikolaj Konstantinovič Šiškin (1921–2010) střední školu v kazašském Petropavlu a nastoupil na sverdlovskou polytechniku. Když krátce nato začala válka s Finskem, rozhodl se studium přerušit a narukovat. Absolvoval dělostřelecký výcvik a stal se střelcem ze 76mm plukovního kanonu vz. 1927. S artilerií prošel zimní válkou i počáteční fází bojů s Wehrmachtem, kdy sloužil v řadách 335. pluku. Na frontě se seržant Šiškin natolik osvědčil, že byl navržen na titul hrdina SSSR. Této cti se mu nedostalo, ovšem nadřízení jej alespoň povýšili na podporučíka a poslali do dělostřelecké školy v Saratově, aby absolvoval čtvrtletní kurs. Ve skutečnosti šlo spíš o dovolenou, neboť mladík věděl o artilerii vše a velitel se mu chtěl za zásluhy odvděčit. Na přelomu let 1942–1943 se Šiškin dočkal šarže poručíka a stal se velitelem samohybky SU-152.

Vznikla propojením podvozku tanku KV s houfnicí ráže 152,4 mm – coby odpověď na nejtěžší německé obrněnce v čele s tigerem, pantherem a elephantem. Ačkoliv nepředstavovala protitankovou zbraň, dokázala si s pancířem poradit a vysloužila si přezdívku zveroboj (zabiják zvířat). Záhy Šiškinova osádka přešla na modernější ISU-152, jenž spočíval na šasi tanku IS. Schopný velitel vytvořil v řadách 1145. pluku těžkého samohybného dělostřelectva sehraný tým se střelcem Bychkovem. Společně zlikvidovali přes dvě desítky panzerů (včetně kořistních T-34 s německými znaky u Kurska) a stali se nejúspěšnější osádkou zveroboje v Rudé armádě. U Minsku utrpěl Šiškin zranění střepinou do břicha, ale přežil a zapojil se do bitev v Pobaltí.

Střílí jak Švejk

Po válce absolvoval Malinovského akademii obrněných sil, dosáhl profesury a stal se jedním z nejvýznamnějších vojenských teoretiků SSSR v oblasti tankového vojska. Napsal přes 280 odborných prací a analyzoval použití obrněnců v arabsko-izraelských válkách či Perském zálivu. Obzvlášť pozoruhodná je jeho vzpomínka na boj s PzKpfw VI: „Tři tanky z předvoje opustily les a vyjely na kopec, kde je bleskově zneškodnil číhající tiger. Nebylo kudy tu mýtinu objet a velitel brigády mi řekl: ‚Jsi zveroboj? Tak jdi a sejmi ten tank!‘ Moje samohybka pomalu šplhala k vrcholu. Vstal jsem a vysunul se z poklopu. Spatřil jsem tiger, který se zádí opíral o strom. Okamžitě vystřelil, náboj proletěl kolem a způsobil takový poryv, že mě to málem vytáhlo z obrněnce ven. Zatímco jsem přemýšlel, Němci ještě dvakrát vypálili. 

Byl jsem v klidu – nad terénem trčela jen malá část naší nástavby a granáty tigeru měly plochou trajektorii, takže nemohly zasáhnout. Všiml jsem si křoví na kopci před tigerem a rozhodl se využít balistiky našeho děla. Nařídil jsem řidiči, aby samohybkou pohnul, takže se keř dostal do jedné linie s korunou stromu, pod nímž tank stál. Střelec nastavil hlaveň, aby mířila tímto směrem, ale granát ji opustil těsně nad zemí. Předcházela tomu spousta výpočtů, které mi však zabraly méně času než tohle vyprávění. Pal! Vylezl jsem ven a zjistil, že věž leží vedle vraku tigeru. Přímý zásah! A v brigádních novinách napsali: Šiškin střílí jako Švejk – zpoza rohu.“