Nemoc šířená blechou: Morové epidemie způsobila tyčinková bakterie!

Během epidemie dýmějového moru v Hongkongu roku 1894 identifikoval švýcarsko-francouzský fyzik a bakteriolog z Institutu Louise Pasteura, Alexandr Yersin, tyčinkovitou bakterii. Byl prvním, kdo ji uvedl do souvislosti s morovou nákazou. V roce 1967 byla bakterie z původního Pasteurella pestis přejmenována po svém objeviteli na Yersinia pestis. Patří mezi primární patogeny, tedy druhy bakterií, které jsou schopny vyvolat onemocnění u zdravého jedince. 

Yersinia způsobuje onemocnění především u hlodavců, hostiteli však může být dalších asi 200 zvířecích druhů, včetně psů a koček žijících v oblastech, kde se mor vyskytuje. Při šíření onemocnění na další zvířata a také na člověka hraje zásadní roli hmyz, hlavně blechy. Vzhledem k tomu, že u živočichů onemocnění většinou nepropukne, stávají se nakažená zvířata i se svými blechami přenašeči, kteří mohou mor dlouhodobě šířit. 

Jen malé kousnutí

Přenos moru na člověka je nejpravděpodobnější bleším kousnutím, nebezpečí nákazy však hrozí také při manipulaci s tkáněmi nebo tělesnými tekutinami nemocných živočichů. Ohroženi tedy mohou být například lovci a myslivci, kteří nepoužívají ochranné pomůcky. Zřídka se lze nakazit také konzumací špatně tepelně opracovaného masa nakažených zvířat. 

Takto vzniká nejčastěji dýmějová, ale i septická forma moru. Přenos kapénkami je možný při přímém kontaktu s osobou nakaženou plicní formou moru. První příznaky se u infikovaného člověka objeví většinou za 2 až 7 dní. Zpočátku se podobají chřipce – horečka, zimnice, bolesti hlavy a svalů, nevolnost a zvracení a celková únava a slabost.

Bleší jezdec apokalypsy

Nejčastější formou onemocnění je takzvaný dýmějový mor (označovaný také jako bubonický od slova bubo, tedy hlíza). Právě o něm lidé ve středověku mluvili jako o černé smrti. Je přenášen především blechami, které se infikovaly na nakažených hlodavcích, hlavně na krysách. V místě kousnutí infikovanou blechou dochází ke zhnědnutí kůže. Bakterie poté cestuje mízní soustavou do nejbližších uzlin, nejčastěji do podpaží a třísel, kde se množí. 

Zasažené uzliny se zvětší až do velikosti pomeranče, jsou bolestivé a zanícené, v jejich místě jsou pod kůží patrné boule (takzvané hlízy neboli dýměje), které se s postupem onemocnění mohou provalit v otevřené rány, z nichž vytéká tmavá krvavá tekutina. Ani po provalení uzlin a odtoku obsahu nemusí dojít k úlevě, ale naopak k rozšíření infekce do krevního řečiště. Tím vzniká septická forma moru, která je vždy smrtelná, pokud není léčena. I bez septické formy však neléčený dýmějový mor dosahuje úmrtnosti 60 %, při adekvátní a včasné moderní léčbě jen 5–10 %.

Krev plná moru

Septická forma moru vzniká při vniknutí bakterií do krevního řečiště, po kousnutí blechou u lidí s porušenou imunitou, ale i zanesením infekce skrze porušenou kůži (oděrkami, prasklinami nebo jinými rankami na kůži). Po prvních neurčitých příznacích se stav nemocného rychle zhorší a infekce se skrze krevní řečiště dostane do celého těla. Nastává rychlý pokles krevního tlaku a kolaps. 

TIP: 6000 let Černé smrti: Mor je dvakrát starší, než jsme si mysleli

Roztroušením infekce dochází k narušení imunitní odpovědi, což spustí proces nazývaný diseminovaná intravaskulární koagulace. Krev nemocného se začne přehnaně srážet a vytvářet krevní sraženiny přímo v krevním oběhu. Postupně se však schopnost krve srážet se zcela vyčerpá. To vede ke zvýšené krvácivosti – nemocný krvácí do kůže a sliznic a následně nezastavitelně odkudkoliv. Krvácení do kůže se projevuje splývajícími skvrnami hnědofialové barvy po celém těle. 

Septická forma moru může vzniknout i jako konečné stadium moru dýmějového. Neléčený pacient umírá ve 100 % případů, při adekvátní a včasné léčbě je úmrtnost 20 %.

Morový kašel

Plicní forma moru je nejnakažlivější, ale nejméně častou variantou. Jeho průběh bývá velmi rychlý. Po prvních neurčitých příznacích společných všem formám moru (horečka, zimnice, bolesti hlavy a svalů) se objeví kašel, a to někdy již za jeden až dva dny od nákazy. Nemocný vykašlává hlen a později i krev, dýchání se celkově výrazně zhoršuje. Při rentgenovém vyšetření obraz odpovídá zápalu plic. Vykašlaný hlen a krev obsahují bakterie, které formou kapénkové infekce mohou infikovat další osoby v blízkosti nakaženého. Neléčený pacient většinou umírá do 48 hodin od prvních příznaků. Bez léčby má plicní mor úmrtnost 99,8 %, při adekvátní a včasné léčbě 40 %.

Dnes se dá mor léčit nitrožilním podáním antibiotik. Dříve se používala vakcína proti moru, ale její účinnost není velká. Po prodělaném moru vzniká imunita, která by měla organismus chránit před opětovnou nákazou.