Nemilosrdná válka vrtulníků: Aeromobilní jednotky ve Vietnamu (2)

Konfliktu ve Vietnamu se někdy přezdívá válka vrtulníků. Tyto stroje totiž tehdy zažily masové nasazení ve všech oblastech bojové činnosti spojeneckých sil a zajistily nejen transport bojových jednotek, ale i palebnou podporu, průzkum, zásobování či rychlou evakuaci raněných

16.12.2018 - Petr Sehnálek



Vrtulníkové výsadky se v průběhu války staly běžnou taktickou záležitostí a pro zúčastněné vojáky určitou rutinou. K přepravě pěší čety bylo zapotřebí čtyř až šesti vrtulníků. Rotu pak přepravovalo většinou 18 až 20 strojů.

Předchozí část: Nemilosrdná válka vrtulníků: Aeromobilní jednotky ve Vietnamu (1)

Jestliže se plocha vyzvednutí nacházela v zajištěném prostoru (například přistávací pás u týlové americké základny), byli vojáci už nachystáni na ploše, aby uspíšili nakládání. V případě, že docházelo k vyzvedávání jednotky operující v terénu, musela část vojáků zajistit kruhovou obranu. V tomto případě bylo třeba, aby pozemní velitel předal veliteli vrtulníkové jednotky vlastní pozici a při příletu strojů ji také označil pomocí barevné dýmovnice. Piloti z bezpečnostních důvodů potvrdili barvu dýmovnice, jelikož protivník se často snažil odpalováním kořistních amerických kouřových granátů vlákat vrtulníky do léček. Kouř také sloužil přistávajícím pilotům pro rychlou informaci o směru a síle větru. 

Odlet za půl minuty 

Následně již vrtulníky přistávaly na ploše (v terénu se na jednu LZ vměstnalo většinou do šesti strojů) a k jejich orientaci o pozici jednotlivých skupin sloužil stojící voják držící vodorovně nad hlavou svou pušku. Úkolem těchto mužů teoreticky také bylo navádět přistávající stroj, ovšem piloti jejich signály často ignorovali a používali je pouze jako „směrník“. 

Po přistání (či kratičkém dotknutí se země) pěšáci rychle naskákali do určeného stroje, který pak bleskově odlétl. Při přibližování k helikoptérám museli pěšáci dbát opatrnosti zvláště při pohybu kolem ocasních rotorů, proto bylo pravidlem obíhat stroj vždy z čelní strany. Ve vrtulníku typu UH-1D/H si pěšáci zpravidla posedali přímo na podlahu (sedačky pro pasažéry se kvůli zvýšení kapacity odstraňovaly) s nohama ven ze dveří, takže na každé straně seděli tři muži. Pokud huey přepravoval sedm mužů, seděla čtveřice zády k pilotům a zbývající trojice proti nim zády k motorovému prostoru. U sehraných jednotek trvalo přistání jedné „várky“ vrtulníků a naložení pěchotou méně než 30 vteřin. Pokud nakládání pěchoty probíhalo v poli, zajišťovaly okolí plochy vyzvednutí bitevní vrtulníky. 

Nezbytná palebná podpora 

Zatímco transportní vrtulníky postupně nakládaly pěšáky, pracovaly jednotlivé součásti systému palebné podpory na „změkčení“ přistávací plochy. Cíl napadlo nejdříve taktické letectvo a poté takzvané přípravné palby dělostřelectva. Řízení paleb prováděli návodčí a pozorovatelé nacházející se ve velitelském vrtulníku, který již kroužil vysoko nad LZ. Dělostřelba skončila ihned při přiblížení transportních vrtulníků do prostoru a v této fázi se do akce zapojovaly doprovodné bitevní vrtulníky. Jejich vícehlavňové kulomety, granátomety a rakety zasypávaly porost kolem LZ, aby přinutily možné obránce „udržet hlavy dole“ a chránily tak transportní „mixéry“ během nebezpečného přistávacího manévru.

Tehdy nezůstávali stranou ani dveřní střelci vrtulníků Huey, kteří do tohoto „pekelného koncertu“ přispívali palbou z palubních kulometů M60. Piloti se často ani nedotkli země a pěšáci za nevybíravého pobízení ze strany „doorgunners“ urychleně vyskakovali z „mašiny“ visící pár vteřin ve výšce jednoho metru. Až v této finální fázi výsadku první vlny se rozeznávalo, zda se jedná o „horkou“ či „studenou“ přistávací plochu, tedy zda je, nebo není obsazena a bráněna protivníkem.

Nadpis

Na zemi pěšáci nejdříve vytvořili provizorní perimetr a po rychlém přeskupení zaútočili na okraje LZ, aby ji zabezpečili ze všech stran a vytvořili obranné postavení. Útočný manévr za plné palby vlastních zbraní ovšem preventivně proběhl, i když se LZ zatím jevila jako „studená“ a na přistávací vrtulníky a pěšáky zatím nebyly vedena palba. Pokud se LZ ukázala jako „horká“, bylo nutné odpor co nejdříve potlačit ofenzivními akcemi pěchoty a hlavně údery bitevních vrtulníků a taktického letectva. Dělostřelectvo mohlo být nasazeno k odříznutí ústupových tras protivníka, ale pouze tehdy, když směr letu granátů neprotínal koridory pro přílet dalších vln transportních vrtulníků.

Dokončení: Nemilosrdná válka vrtulníků: Aeromobilní jednotky ve Vietnamu (3)

Po potlačení odporu a zajištění LZ přišel na řadu další průzkum okolí spolu s budováním okopů a bunkrů kolem perimetru, aby po přísunu materiálu, ženistů, mechanizace a dělostřelectva mohla být zbudována regulérní palebná základna jako záchytný bod pro další operace v prostoru. Výsadek na „horké“ LZ nepředstavoval snadnou záležitost, protože přistávající vrtulníky a z nich vysazovaní pěšáci byli extrémně zranitelní palbou z dobře vybudovaných a zamaskovaných, předem připravených, pozic nepřítele. Protivník byl totiž ve střežení a obraně potenciálních LZ velmi zdatný.

  • Zdroj textu

    Speciál Válka REVUE

  • Zdroj fotografií

    Profimedia


Další články v sekci