Německý nosič náloží Goliath: Výbušný brouk na pásech

Jestliže pro armády jako celek znamenal příchod tanků zejména revoluční kombinaci pohyblivosti, palebné síly a pancéřové ochrany, pak konkrétně ženistům přinesla obrněná pásová vozidla příležitost umístit své nástroje na mobilní a odolné platformy. Navíc se poté objevily i kvalitativně zcela nové prostředky pro likvidaci rozmanitých překážek i jiných objektů na bojišti. Do této kategorie spadají i dálkově ovládaná pásová vozidla přepravující výbušné nálože.

Inspirace u nepřítele 

Pád Francie v červnu 1940 přinesl německé armádě mimo jiné kořist v podobě mnoha vojenských vozidel, z nichž některá (například dělostřelecké tahače) německou techniku evidentně převyšovala. K tomu vůbec nejzajímavějšímu, co Němci dostali do rukou, patřilo i pásové vozidlo, jež zkonstruoval Adolphe Kégresse coby prostředek pro ničení překážek na bojišti. Označovalo se jako Engin K a ovládalo se dálkově prostřednictvím kabelu. 

Sériová produkce měla běžet u firmy Citroën a francouzská armáda si stačila objednat 12 000 kusů. Rychlá porážka země galského kohouta ovšem způsobila, že se tento velmi zajímavý stroj do služby vůbec nedostal. Zato posloužil coby inspirace pro Němce, kteří v té době testovali podobná vozidla určená především pro zneškodňování minových polí. Ukazovala se však jako zbytečně velká a v terénu poněkud nemotorná, tudíž německá armáda projevila zájem o něco menšího. 

Nízká priorita 

Nově vyvíjený prostředek měl fungovat speciálně jako nosič nálože (Ladungsträger). Ta tvořila jeho integrální součást, takže její exploze znamenala zničení celého prostředku. Ve specifikacích se objevil také požadavek, aby vozidlo mělo pancéřovou ochranu přinejmenším proti střelivu z pěchotních zbraní, jelikož Němci předpokládali, že se bude pod palbou přibližovat k nepřátelským pevnůstkám a kulometným hnízdům. Kromě ničení statických objektů se zvažovalo, že by mohlo jít také o prostředek protitankového boje. Vojáci od vozidla požadovali schopnost přepravy 50 kg výbušnin a rychlost 10 km/h. 

Konstrukční práce dostala na starost společnost Borgward z Brém, jež pro německou armádu dodávala již zmíněná starší dálkově ovládaná vozidla. Vývojové práce začaly na konci roku 1940, ale projekt neměl příliš velkou prioritu, a tak prvních 15 prototypů spatřilo světlo světa až v dubnu 1942. Konstrukčně se jednalo o 1,5 m dlouhé obrněnce, jejichž boční silueta se shodovala s tvarem napnutých pásů, což způsobilo, že prostředek trochu připomínal britské tanky z první světové války. Progresivním prvkem byl pohon, který zajišťovaly dva elektromotory.

Moderní elektromobilita 

Vozidlo mělo pár hnacích ozubených kol vpředu, čtyři páry velkých pojezdových kol, jeden pár zadních napínacích kol a jednu dvojici malých nosných kladek nahoře. Sériové kusy se ale od prototypů odlišovaly, jelikož pojezdová kola se výrazně zmenšila a přibyly dva páry horních kladek. Díky tomu vznikl volný prostor, který pojal baterie pro dvojici elektromotorů. Díky jejich přesunutí se uvolnilo místo uvnitř korby, což umožnilo zvětšení výbušné nálože. Ta tak u sériových kusů vážila 60 kg. Elektromotory typu Bosch MM/RQL dodávaly celkový výkon 5 kW (6,8 koní), převodovka měla pouze jeden stupeň pro jízdu vpřed a druhý pro couvání. Skutečně pancéřovaná byla jen čelní strana, o níž se předpokládalo, že bude vystavena přímé palbě. Sestávala proto z plátů pancéřové oceli o síle 5 mm; zbytek korby vozidla byl vyroben z obyčejných ocelových plechů.

Pokud jde o ovládání, to se dělo pomocí kabelu, jenž obsahoval tři vinutí, a to dvě pro řízení směru jízdy (de facto pro levý a pravý pás) a jedno pro odpálení nálože umístěné v přední části vozidla. Za ní se nacházel prostor dvojice elektromotorů a konečně v zadní části stroje byl buben se svinutým ovládacím kabelem o maximální délce 650 m (údaje se však ve zdrojích liší). Každý z pásů o šířce 16 cm sestával ze 48 článků.

V této podobě se nový stroj dostal také do sériové produkce, a to pod oficiálním armádním názvem Leichte Ladungsträger SdKfz 302 E-Motor, kromě toho byl však označován i krycím jménem Gerät 67, zdaleka nejčastěji se mu ale říkalo Goliath (Goliáš). To byla nejspíše ironická narážka na malé rozměry, ačkoliv svou úlohu mohl sehrát i fakt, že se tak jmenuje jeden z největších brouků světa. Druhému vysvětlení snad trochu nahrává skutečnost, že vojáci západních armád používali pro „goliáše“ přezdívku Beetle, tedy brouk. Bez ohledu na původ názvu je však jisté, že v květnu 1942 se rozběhla sériová produkce.

První jednotkou vybavenou vozidly Goliath se stala 3. rota tankového oddílu (FL) 300, přičemž písmena FL představovala zkratku pro Funkleit neboli rádiové navádění. Poprvé zasáhla do reálného boje v červnu 1942, a sice během obléhání Sevastopolu, kde se goliáše uplatnily jako nástroje k ničení pevností.

Během podzimu 1942 pak byly formovány další jednotky, označované Panzer Pionier Kompanien (tedy tankové ženijní roty), nesoucí čísla od 811 do 814. Každý takový útvar měl coby své základní vybavení 162 samotných goliathů a 22 polopásových ženijních vozidel SdKfz 251/7 převážejících také ovládací pulty. Na místo určení se goliath dostal na malém dvoukolovém přívěsu koncipovaném tak, aby ho mohli bez problémů táhnout dva vojáci.

V písku i sněhu

Po zformování výše zmíněných rot a jejich vybavení technikou následovalo bojové nasazení dálkově řiditelných náloží takřka na všech válečných frontách, takže goliathy se objevily v severní Africe nebo během bitvy u Kurska. Kromě speciálních útvarů byly tyto stroje posléze přidělovány i některým běžným ženijním praporům. V roce 1942 vzniklo 835 nosičů náloží Goliath, v následujícím roce získala německá armáda 1 731 kusů a na počátku roku 1944 ještě dalších 69, ale pak již produkce této verze skončila. Od samého počátku totiž bylo evidentní, že vozidlo s elektrickým agregátem, ačkoli jistě představuje progresivní řešení, není zcela optimálním prostředkem.

Elektromotory byly drahé, takže jeden goliáš stál okolo 3 000 říšských marek (pro srovnání asi třikrát více než státem dotovaný automobil Volkswagen Brouk), kromě toho elektromotory v bojových podmínkách mnohdy selhávaly a poměrně složitě se opravovaly. Objevily se také stížnosti, že stroj má příliš malý dojezd. Proto padlo rozhodnutí, že má firma Borgward vyrobit novou verzi se spalovacím motorem, což by zmíněné nedostatky vyřešilo. Do vývoje této varianty se zapojily též společnosti Zündapp a Zachert a výsledkem jejich snažení se stal stroj, jenž následně obdržel název Leichte Ladungsträger SdKfz 303 V-Motor. První prototyp byl představen na jaře 1943 a zanedlouho odstartovala sériová výroba.

Větší dojezd

Nová varianta nosiče náloží Goliath se dala již na první pohled rozeznat podle odlišného tvaru. Zatímco původní verze byla při bočním pohledu téměř symetrická, respektive její přední část vypadala téměř shodně jako zadní, stroj se spalovacím motorem vyhlížel z boku zhruba jako kosočtverec, a tudíž ještě více připomínal britské obrněnce z první světové války. Vozidlo mělo jeden pár ozubených hnacích kol vpředu, dále pět dvojic malých pojezdových kol, jeden pár zadních napínacích kol a konečně dva páry horních kladek. 

O pohon se staral dvoudobý motor Zündapp S27 se dvěma válci, objemem 703 cm3 a výkonem zhruba 9,3 kW (13 koní). Převodovka měla tři stupně, z toho dva pro jízdu vpřed; o něco vzrostla maximální rychlost, nejvíce však německé vojáky jistě potěšil dramatický nárůst dojezdu, jenž činil u elektrické verze jen 1,5 km, kdežto nová podoba se mohla (díky benzinové nádrži o objemu 6 l) pochlubit dojezdem 12 km. Zvětšila se též síla pancíře, a to na 10 mm.

Proti varšavským povstalcům

Goliath se spalovacím motorem navíc existoval ve dvou provedeních; tvarově se obě víceméně shodovala, ačkoliv druhé bylo rozměrově o něco málo větší. První se označovalo SdKfz 303a a neslo nálož trhaviny o hmotnosti 75 kg, zatímco u druhého zvaného SdKfz 303b činila hmotnost trhaviny dokonce 100 kg. V roce 1943 bylo zhotoveno 2 112 kusů benzinových goliathů, v následujícím roce 2 694 a v posledním roce války 123, ovšem drtivou většinu tvořily stroje provedení SdKfz 303a, jelikož větších SdKfz 303b vzniklo pouze 325 exemplářů. Celková výroba nosičů náloží Goliath tedy činila něco kolem 7 500 kusů. 

Bojové nasazení pokračovalo až do konce války, ve větším měřítku k němu došlo mimo jiné při obraně proti vylodění spojenců u Anzia a v Normandii, zřejmě nejvíce se však goliáše uplatnily při potlačování povstání ve Varšavě, kde ničily hlavně barikády. Při kapitulaci Německa bylo ve službě stále kolem 2 500 kusů, tedy asi třetina vyrobeného počtu.